Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Jeden den v životě

V jiném stavu

Sedím za stolem a zkoumám poloprázdné platíčko antidepresiv položené vedle laptopu. 200 mg každý den od vypuknutí pandemie = luxus relativně stabilní psychiky a vědomí, že ráno vstanu z postele. S pamětí je to ovšem horší. 200 mg každý den od vypuknutí pandemie totiž taky znamená neustálou repetici totožných pozic těla, pohybů rukou k lékům, následně ke rtům a několik sekund útrpného výrazu, jako bych polykal kamínky. Mám dnešní medikaci za sebou? Vybavuju si jenom, jak vyzobávám dvě zrníčka zpětného vychytávání štěstí z jejich alobal+plastového hnízda, zapíjím je vodou, ale jde o vzpomínku dnešní? Včerejší? Proti všem zákazům z příbalového letáku nakonec volím kompromisní poloviční dávku.

Sedím na záchodě a snažím se odpovědět asi na stovku komentářů, jež od večera přibyly pod mými tiktoky. Dočítám se, že jsem boží, nej, geniální, ale taky ubohej darmošlap, teplej deviant a odpad společnosti. Dovolil jsem si totiž včera parodovat část rozhovoru s herečkou Jiřinou Bohdalovou, ve kterém se hvězda filmu Ucho vymezuje proti #MeToo a genderům, jež neznale nazývá pohlavími. Na Bohdalku si v Česku sahat nenecháme! A jak by dodal sexuolog Radim Uzel, platí to samozřejmě jen obrazně. Plácnutí po zadku je cajk.

Píše mi sestřenice mojí sestřenice, že je u doktora hotová a jestli už může přijít. Naše setkání jsem totálně vypustil, lžu a odpovídám, že jsem ještě ve sprše, ať přijde za půl hodiny. Sprchu už nestihnu, bude muset stačit antiperspirant, ještě kopnout špinavý prádlo pod postel. Asi tři milisekundy poté, co otevřu dveře, si všímám jejího těhotenského břicha. Tak se to přece jen povedlo! Taktně jí dávám prostor, aby s novinkami přišla sama, ale má trpělivost si dnes vzala sick day, takže rozjíždím akci nenápadného nahození vějičky; omlouvám se, že nic nestíhám a že jsem v poslední době úplně mimo. „Já taky, vzhledem k mýmu STAVU!“ odpovídá.

Loudáme se kolem fontány vedle Janáčkova divadla, každých dvacet minut hledáme keř vhodný k tomu, aby si odskočila, protože močák je pro její jednovaječná dvojčata zatím nejoblíbenějším hřištěm.

Při cestě z oběda na Petrov mi z vyprávění budoucí maminky dochází, kolika příbuzným ležím v žaludku, ačkoli se posledních pár let vyhýbám všem rodinným sešlostem. Od té doby, co jsem na vozíku, totiž není nejsnadnější dostat se do rodného údolí hromadnou dopravou. Prý jsem zklamal, protože jsem vystudoval práva, ale teď se tomu nevěnuju. Prý se není čemu divit, že ještě nemám děti, a to mi táhne na třicet, kdo ví, jestli to mám tam dole v pořádku. Což je, uznávám, celkem konstruktivní poznámka, měl bych se co nejdřív objednat na test plodnosti. Teda pokud nemysleli moji erektilní dysfunkci, onu daň za baštění zoloftových pilulí, ale to přece nemůžou vědět, s tím se veřejně nikde nechlubím. A prý jsem znečistil náš rod svou nevětšinovou sexuální orientací. I na evergreeny došlo.

Až nečekaně se mě to dotýká. Cítím se provinile, nedostatečně, smutně, život nemá smysl… Aha! Takže jsem si dneska nakonec dal jen tu poloviční dávku. Nejsou to totiž anonymní profily na internetu, ale konkrétní lidé, které znám.

V kapse mi vibruje telefon. Máti stojí u dveří mého bytu. Kde jsem, že se nemůžou dobouchat, jestli se mi něco nestalo, a že jsme byli domluvení na půl třetí (je pravděpodobnější, že moje OCD souhlasilo se srazem v 15.15, ale kdo jsem já, abych oponoval ženě, jež nám doma v rodné Nosislavi vařila, uklízela, do toho chodila do práce a jednou pohotově vynesla hořící koš plný papírových odstřižků z mého rudě vymalovaného pokoje do vany, když jsem si k balení vánočních dárků zapálil svíčku). Přemýšlím, jak rychle by asi vzplála ta hromada příbalových letáků vedle chlebníku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].