Těžko se to vysvětluje. Stalo se to na dovolené. Se ženou a dětmi jsme vyrazili na oběd do výletní restaurace a v cíli jsme zjistili, že nemáme piknikovou deku. Ženě by se na ní dobře kojilo, mohli bychom se natáhnout na louce a užívat si výhled snad na celou Vysočinu. Žena usoudila, že je to moje chyba. Já si říkal, že to moje chyba není. Zasyčeli jsme na sebe pár ošklivých vět, tak aby nás neslyšeli ostatní hosté. Starší pár cyklistů, mladá rodinka, dvě ženy s miminky, které spokojeně posedávaly… na piknikové dece.
Pak přišla servírka, žena si objednala kachnu. Já nic. „Tatínku, ty ses urazil?“ zeptala se mě dcera, když ohlodala poslední kost. Kručelo mi v břiše. Kachnu jím rád. Nejvíc mě ale ranilo, že mě dcera odhalila.
Stavy lidské duše zažívají novou vlnu zájmu. Už nějakou dobu se veřejně mluví o depresích nebo o osamělosti, která má prý v Británii něco jako vlastní ministryni. Uražené lidi si ale na rozhovor nikdo nepozve. Je to výsostně trapná emoce. Možná za to může nesoulad mezi tím, jak uražení působí navenek a jak se cítí uvnitř.
Urputně jsem kolem sebe mlčel a strašně doufal, že tak přivolám soucit. Žena s dcerou spokojeně ohlodávaly kachnu a nechápaly, o co mi jde. Líbí se mi, že je urážení tak paradoxní. My urážlivci strašně riskujeme, jsme jak kozorozi na vratké skalní stěně. Buď jsme moc nenápadní, takže si nás nikdo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
