14_osa03_profimedia
Zatím je situace pod kontrolou. (Američtí vojáci poblíž hranic s Pákistánem, 15. listopad 2008) • Autor: Profimedia

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.


Reklama
Reklama

Kdyby Spojené státy v prosinci 2001 dopadly a zabily Usámu bin Ládina, americká vojenská přítomnost v Afghánistánu by se rozplynula téměř vzápětí. Neumím to dokázat, je to pouze můj názor ovlivněný pozicí autora projevů prezidenta George W. Bushe v letech 2001 a 2002.

Přesto tomu silně věřím. Spojené státy zůstaly v Afghánistánu 20 let, protože nejdříve Bush a posléze i další prezidenti uvázli ve vzorci chování, kdy na minulá selhání reagovali znásobením úsilí napřeného do budoucnosti. Na podzim 2001 byla americká mise v Afghánistánu jasná, omezená a uskutečnitelná: Najděte a zlikvidujte bin Ládina. Když šéf al-Káidy uprchl, mise eskalovala do čehosi mlhavého a nemožně obtížného: proměnit afghánskou společnost a přebudovat afghánský stát.

Kdyby americké jednotky v roce 2001 proti bin Ládinovi uspěly, spravedlnosti by bylo učiněno zadost a navíc způsobem, jaký mají Američané rádi, tedy rychle, tvrdě a lacino. Republikáni mohli vést předvolební kampaň v roce 2002 z pozice vítězů ukončené války a začít se věnovat domácím problémům. Nezapomínejte, že pokud si George W. Bush odnesl nějaké poučení z funkčního období svého otce, bylo to zjištění, že ani sebevětší vojenský úspěch automaticky neznamená znovuzvolení. V listopadu 1992 získal Bush starší pouhých 37 procent hlasů v souboji s demokratickým kandidátem, který se stavěl proti jeho triumfální válce v Perském zálivu.

Bin Ládin ale přežil a tím se jakákoli příležitost začít se znovu věnovat domácím americkým záležitostem uzavřela. Bez jeho dopadení nebo eliminace se svržení Tálibánu jevilo nanejvýš jako cena útěchy. Tak se také otevřela cesta k válce v Iráku.

Ve vleku bezradnosti

Opět je to jenom můj názor, ale nevěřím tomu, že Bush byl rozhodnutý pustit se do pozemní války proti Saddámu Husajnovi již ve chvíli, kdy v lednu 2002 přednášel svůj legendární projev o „ose zla“. V něm sice popsal irácký zbrojní potenciál jako smrtelně vážnou bezpečnostní hrozbu, totéž však prohlásil o zbrojním programu Íránu nebo Severní Koreje, přestože ani v jedné z těchto zemí bojovat nechtěl. Vedle pozemní války existovalo a existuje mnoho způsobů, jak reagovat na zbrojní potenciál cizích zemí, ať už jde o sankce, sabotáž či letecké útoky.

Přesto se během 12 měsíců od zmíněného projevu prosadilo rozhodnutí zaútočit. Proti islamistickému terorismu bylo potřeba podniknout něco víc než jenom zůstávat v Afghánistánu a válka v Iráku se tím „něčím“ stala. Prominentní osobnosti v Bushově administrativě, viceprezident Dick Cheney nebo ministr obrany Donald Rumsfeld, vlastně zoufale toužily z Afghánistánu uniknout. Částečně to bylo způsobeno jejich odhodláním dokončit pád Saddáma Husajna, rozhodnutí mělo ale i své vlastní, oddělené důvody. (Pokud na tom nějak záleží, můj postoj v té době byl následující: jakkoli je představa stabilní budoucnosti Iráku nepravděpodobná, přesto je tato urbanizovaná a gramotná země mnohem nadějnějším prostorem pro americké strategické cíle než beznadějný Afghánistán.)

Logika, jež hnala Bushe do Iráku, byla přesně opačná než ta, která hnala jeho demokratické oponenty čím dál hlouběji do Afghánistánu. Pochybuji o tom, že by si John Kerry nebo Barack Obama sami za sebe vybrali pozemní válku v Afghánistánu jako rozumnou zahraničněpolitickou akci. Ale protože odsoudili irácké tažení jako špatnou válku na špatném místě a proti špatnému nepříteli, vmanévrovali sami sebe do tvrzení, že Afghánistán je správná válka na správném místě a proti správnému nepříteli.

Požadavek na čím dál větší angažmá v Afghánistánu se tak stal doktrínou Demokratické strany. Předvolební program demokratů v roce 2004 naléhal: „Musíme posílit jednotky NATO i mimo Kábul. Musíme urychlit výcvik afghánské armády a policie. Program zaměřený k odzbrojení kmenových milicí a jejich integraci do společnosti je potřeba urychlit a rozšířit tak, aby se z něj stala ústřední strategie. Zakročíme proti rostoucímu obchodu s opiem, jejž Bushova administrativa ignoruje, tak, že zdvojnásobíme naši pomoc vládě Hámida Karzaje určenou pro boj proti drogám.“

I američtí spojenci, kteří byli k válce v Iráku také skeptičtí, se stále více zaměřovali na Afghánistán. V lednu 2002 slíbili relativně skromné investice do rekonstrukce země ve výši 4,5 miliardy dolarů během pěti let, tedy jen necelou miliardu ročně. Do roku 2004 už svou pomoc zdvojnásobili na úroveň sedmi miliard dolarů v průběhu tří let.

Barack Obama vystupoval proti válce v Iráku ještě důrazněji než John Kerry a logika nutnosti „něco dělat“ ho tak posunula ještě více na stranu obhájců války v Afghánistánu. Jako prezident v roce 2009 schválil posílení amerických jednotek o 17 tisíc vojáků. V prosinci vyslal dalších 30 tisíc. Na konci jeho prvního funkčního období bylo v zemi dislokováno téměř 65 tisíc amerických vojáků.

Co bylo jejich úkolem? To bylo čím dál obtížnější říct. Nejdůležitějším partnerem Spojených států v Afghánistánu byl sousední Pákistán. Bez nějaké formy spolupráce s touto zemí byly americké válečné operace v Afghánistánu nepředstavitelné. Zároveň byl ale Pákistán nejnebezpečnějším a nejnesmiřitelnějším protivníkem amerického snažení, vlastně hlavním patronem Tálibánu, proti němuž vedly Spojené státy válku. Když se bin Ládina nakonec podařilo zabít, stalo se tak v Pákistánu, kde ho někdo celé roky ukrýval.

Podobně jako prezident Obama začal i prezident Donald Trump své působení vysláním dalších posil do Afghánistánu. Na konci funkčního období už však hledal únikovou cestu téměř za každou cenu. Tou byla nakonec dohoda s Tálibánem, tedy definitivní stažení amerických jednotek z Afghánistánu po volbách 2020 výměnou za slib Tálibánu, že nezpůsobí Američanům před volbami žádné ztráty na životech. Trump tak získal svou politickou kořist, mohl se chlubit, že končí „nekonečnou válku“, zároveň ale odkázal svému nástupci ošklivé dilema. Měl Joe Biden Trumpovu dohodu ignorovat a pustit se znovu do otevřeného konfliktu? Nebo se jí měl držet, smířit se s kolapsem vlády v Kábulu a strpět divoké útoky Trumpových stoupenců za to, že se řídil právě Trumpovým rozhodnutím?

Cena za nesoulad

Budoucnost Afghánistánu je teď ošklivá a temná. Spojené státy by se měly snažit zabránit všemu, čemu zabránit mohou, zvláště pak pomoci těm, kteří pomáhali Američanům i mezinárodní komunitě. V nelítostné mocenské logice však bude dopad na Spojené státy pravděpodobně podstatně menší, než dnes mnozí s obavami předvídají. Spojené státy nejdříve rozdrtily vojenskou moc al-Káidy, pak Islámského státu. Průzkumy veřejného mínění naznačují, že islamistický extremismus je na arabském Blízkém východě i v severní Africe na ústupu. Světová spotřeba ropy zřejmě dosáhne vrcholu někdy během příštích deseti let a pak se začne snižovat. Spojené státy a další rozvinuté země míří k budoucnosti bez ropy obzvlášť rychle. A i když ropu stále potřebují, její původ je mnohem rozmanitější než dříve. USA jsou již téměř deset let čistým exportérem ropy. Bin Ládinova vize Afghánistánu jako místa, z něhož se rozšíří islámský chálífát, zní dnes ještě podivněji než před 20 lety.

Odchod z Afghánistánu místo toho umožní Spojeným státům lépe se vypořádat s bezpečnostním problémem, který představuje podpora regionálního a globálního džihádismu ze strany pákistánského státu. USA vyvinuly po 11. září 2001 nové prostředky a postupy, jak útočit proti teroristickým cílům a zároveň vystavovat menšímu riziku vlastní vojáky. Pokud se Afghánistán rozhodne znovu nabízet útočiště protiamerickým džihádistům, může čekat ze strany USA velmi tvrdou odvetu.

Nejdůležitějším poučením z výsledku afghánského konfliktu je možná vysoká strategická cena politické polarizace samotných Spojených států. Rozhodnutí o válce v Afghánistánu byla na straně demokratů i republikánů mnohem častěji motivována americkým vnitropolitickým soupeřením než realitou v samotné Asii. George W. Bush si jednoduše nemohl politicky dovolit z Afghánistánu odejít ve chvíli, kdy tak v roce 2002 učinit měl. John Kerry a Barack Obama byli nuceni k nerealistickým slibům, a to navzdory vlastním pochybám. Donald Trump debakl urychlil, protože toužil po zdánlivě laciném vítězství ve volbách 2020.

V průběhu studené války nalezly Spojené státy způsob, jak řídit zahraniční politiku nadstranickým způsobem. Po roce 1990 se jim to začalo dařit méně a ve 21. století ještě hůře.

tema_mapa

Nyní, po pádu Kábulu, bezpochyby míříme k dalšímu kolu urputných stranicky motivovaných střetů. Hlasy z Trumpova tábora pět let vzývaly protekcionismus, izolacionismus a zradu spojenců, jako jsou Estonsko, Černá Hora nebo syrští Kurdové. Sám Trump vnímal zahraniční politiku spíše jako vybírání výpalného za ochranu, přičemž peníze měly putovat jednak do amerického rozpočtu a jednak na konta jeho vlastních firem. Teď se stoupenci hesla „Amerika si vystačí sama“ (America Alone) budou snažit převtělit do podoby obránců vedoucí úlohy Ameriky ve světě.

An Afghan helicopter lands during a resupply mission on May 14, 2021 in Afghanistan. (Jim…
Poslední snaha. (Zásobovací mise afghánské armády, 14. květen 2021) • Autor: Profimedia

V následujících týdnech protrumpovští kritici Bidena ohromí svět svou bezostyšností, kdy útoky proti nekonečným válkám vystřídají lamentací nad „posledním vrtulníkem ze Saigonu“. Jejich bezostyšnost se ukáže mít větší účinek, než si zaslouží, ale zároveň menší, než jaký by byl skutečně zapotřebí. Životy odvážných lidí nenávratně ztracené v Afghánistánu, promrhané sumy peněz – to všechno bude Ameriku pronásledovat ještě dlouho. Zároveň se však před Spojenými státy právě otevírají nové možnosti, získali jsme větší manévrovací prostor, zabránili dalším ztrátám – i to je realita. Amerika stále disponuje materiálním, ekonomickým i morálním potenciálem, díky němuž je silná. Slabinou, kterou teď musíme překonat, nejsou ikonické obrazy vrtulníků nad Kábulem, ale dysfunkce domácí politiky, kvůli níž se nutná pragmatická rozhodnutí mění v pouhé politikaření..

David Frum je bývalým autorem projevů George W. Bushe. Patří k osobnostem amerického pravého středu, které se rozešly s Republikánskou stranou po nástupu Donalda Trumpa. Je kmenovým autorem časopisu The Atlantic.

© 2021 The Atlantic Media Co., as first published in The Atlantic magazine or on theatlantic.com (as applicable).

All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte