Ze základní školy v Toužimi se vyhrnou půl hodiny po poledni děti, kterým skončilo vyučování, mezi nimi i třináctiletá Klára Švajková a její dva mladší sourozenci. Autobus do vsi Útvina, kde děti bydlí, jede až za hodinu, ale to jim nevadí, stejně mají po škole namířeno na toužimské náměstí do budovy, v níž sídlí knihovna a kde si občanské sdružení Český Západ pronajímá klubovnu. Tam už čeká sociální terénní pracovnice, která tu s mladšími dětmi dělá úkoly.
„Péťo, kolik je osmdesát minus třicet jedna, přemýšlej,“ zapojuje se i mazačka Klára do povzbuzování mladších sourozenců, kteří se spolu s dalšími dětmi z prvního stupně sklánějí nad pracovními sešity, a pak pochválí bratra, když odpoví správně.
Klárka vypráví, že si jednou udělá kurz na masérku, i když by ji vlastně bavilo být učitelkou v mateřské škole. „Na to ale nemám, to bych nedokázala,“ dodává však hned ke svému snu dívka, která je zatím běžnou žačkou základní školy, už za dva roky se ale objeví ve výkazech ministerstva školství coby číslo v kolonce „předčasné ukončení základního vzdělání“. Třináctileté děvče chodí do páté třídy, i když stejně staří spolužáci už jsou v sedmičce, či dokonce v osmičce. Povinnou devítiletou školní docházku stanovenou státem na devět let vzdělávání tak Klára ukončí v osmé třídě, do deváté nedojde.
A až se v kolonce propadlíků objeví, ocitne se ve společnosti mnoha dalších dětských osudů vepsaných do statistického čísla: v Karlovarském kraji, kde Klára žije, nedojde do deváté třídy v některých okresech až 15, někde i 17 procent dětí – a podobně je na tom Ústecký kraj. V celkových krajských číslech na severozápadě země jde o každé desáté dítě. „Nevím, jestli jsem hloupá,“ říká Klára, „ale někdy mi to nejde a trvá.“ Podíl žáků, kteří nedokončí ani základní vzdělání, v Česku roste.
Ve dvou je líp
Před nástupem do školy Klára žila na Slovensku, její tatínek je Rusín, a když skončil kvůli loupeži ve vězení, přestěhovala se matka s pěti dětmi zpátky do Česka, odkud pochází. Klára nemluvila dobře česky, dorozumívala se směsí rusínštiny, slovenštiny a češtiny a do první třídy nastoupila s odkladem téměř v osmi letech. A hned ve druhé třídě propadla. „Nevím proč, asi že mi pořád čeština nešla tak dobře,“ usmívá se dívka. Tak přišla o další rok. „Je to zvláštní, že jsem tak velká mezi o dost mladšími dětmi,“ krčí rameny, „možná nakonec půjdu raději do zvláštní. Maminka o tom uvažuje, aby to bylo pro mě jednodušší.“
Při rozhovoru s Klárou znějí pochyby, které o sobě má, dost zvláštně. Dívka mluví svižně, má bohatou slovní zásobu, dobře reaguje na otázky, sama klade logické doplňující dotazy, s přehledem popisuje svou životní situaci v souvislostech, působí jako bystré dítě. Na vysvědčení v pololetí má dvojky, trojky a dvě čtyřky, z angličtiny a matematiky. „Když to dělám doma s maminkou, tak mi to jde, ale ve škole, samotné, pak ne,“ říká. „Spolužák má svou asistentku, to má dobré, ve dvou by mi to asi taky šlo i ve škole.“
Také z hovoru s pedagogy vyplyne, že Klára rozhodně není nevzdělatelné dítě, a kdyby měla individuální plán a asistentku či asistenta, školní úspěchy by se zvýšily. Jenže to by vyžadovalo „aktivitu zákonného zástupce“, matka by musela požádat a nechat Kláru projít diagnostikou jejích vzdělávacích potřeb, pak by se to dalo zařídit. „Ale já jsem žádala,“ říká později v obýváku třípokojového bytu v domku v Útvině Klářina maminka Ivana Šmídová, matka pěti dětí, momentálně v exekuci, se základním vzděláním, po jednom z rodičů Romka a s alimenty jen na jedno z pěti dětí – otec dalších čtyř už delší dobu nic neposílá –, „něco jsem kvůli tomu vloni podepisovala.“ Dobrat se toho, co to bylo, není v obýváku Šmídových možné, faktem však každopádně je, že se proces pomoci někde zasekl. A tak paní Šmídová uvažuje, že než aby se Klára trápila se čtyřkami, dá ji do „zvláštní“, jak říká. „Klára je šikovná, ale to dělení dvoucifernými čísly jí nejde, tak mě napadlo, že by to možná bylo víc pro ni,“ zdůvodňuje to její matka. „Chci, aby z Kláry něco bylo, já jsem chtěla jít na kuchařku, ale máma mi řekla, že to nebude platit, nechci, aby Klára dopadla jako já.“
Můžou si to uvědomit
Ředitel základní školy ve městě Teplá Jan Soulek se právě dozvěděl, že učitelka, která měla nastoupit, si to rozmyslela. Ve funkci je teprve pět měsíců a tohle už je pátá pedagogická náhrada, kterou shání.
Z jeho školy letos vyjde 29 absolventů – tedy dětí, které splnily povinnou devítiletou školní docházku. Z toho jen
18 jich dokončí devátý ročník, devět dětí vyjde z osmé nebo sedmé třídy a dva ze třídy speciální – té, do níž chce Klářina matka poslat dceru. „Jsou to většinou děti ze sociálně slabších rodin,“ charakterizuje „speciální“ a „propadlé“ žáky ředitel. Že by děti z chudých rodin byly automaticky hloupější a neschopné projít stejným vzděláváním jako děti bohatých rodičů, to si ředitel nemyslí, mají podle něj smůlu na rodinu. „Ty děti trpí za své rodiče, jejich nezodpovědnost je někdy neuvěřitelná,“ říká. „A skončit vzdělávání v sedmé nebo osmé třídě pro ty děti samozřejmě není dobré, spousta jich už pak nejde do učení, jsou na úřadu práce, na dávkách, a válejí se doma.“
U poloviny oslovených učitelů lze sledovat prosegregační tendence, říká analýza Ústeckého kraje.
Představa odborníků na rovná práva dětí v přístupu ke vzdělání, že by tu měl být vytvořen systém schopný rozpoznat včas dítě v problémech a dát mu psychosociální podporu, že tu mají být koordinační odborníci směrující do problémových rodin právě tu podporu, kterou zrovna potřebují, ať už s dluhy, prací, závislostí, bydlením, aby dítě neztratilo zbytečně vinou nemotivujícího prostředí šanci rozvinout svůj talent – to se řediteli sice taky líbí, ale jak říká, škola nic takového suplovat nemůže. „My posíláme do rodiny sociálku, když dítě nechodí do školy, a to někdy pomůže. Jediná možnost je důsledně vyžadovat, aby děti chodily do školy. Musí se těm rodičům šlapat na paty,“ říká ředitel Soulek.
Jeho kolegyně ředitelka Miroslava Holubová v Ústeckém kraji, kde jsou na tom s dětmi bez dokončeného základního vzdělání podobně rekordně jako na Karlovarsku, se také domnívá, že „propadlíci“ mohou za své předčasně zpackané životy děkovat rodičům. „Většinou je to proto, že rodiče nedali souhlas s přeřazením do speciální třídy nebo školy,“ říká Holubová, která vede školu na litvínovském sídlišti Janov.
Její pohled – a není v tom sama, tak uvažuje většina oslovených ředitelů v problémových lokalitách – jde zcela proti duchu, který se před pár lety Česko pokusilo nastoupit: proti inkluzi. Neboli náhledu, že je ve výsledku pro všechny výhodné, když děti odchylující se od průměru, s poruchami pozornosti a pomaleji vzdělavatelné, chodí spolu s ostatními do běžných tříd a nejsou vyčleněny do pomalejšího režimu.
„To je furt podpora, druhá šance, ale prosím vás proč?“ ptá se sociální pracovnice z organizace První krok.
„Je pravda, že ty děti, které dnes propadají sítem, často kapacitu pro vzdělání mají, jen je doma nikdo k učení a chození do školy netlačí. Je to věc rodin,“ vysvětluje ředitelka Holubová. Ve funkci je už 21 let, před 15 lety měla školu se šesti sty dětmi a převážně z většinové části společnosti, ale, jak vzpomíná, když se začalo stupňovat napětí mezi zdejší většinou a menšinou, „bílí“ se ze sídliště začali odstěhovávat nebo vozit děti do jiných škol, a Romové naopak přicházeli – a tak tu teď učí 363 dětí v naprosto romské škole.
„Škola je k dětem vstřícná ažaž, když nechodí dítě do školy, voláme si rodiče, když to nepomůže, až pak to hlásíme úřadu. Máme kariérní poradenství, a stejně si tu přihlášku do učení pak mnohdy nedají,“ říká ředitelka. „Oni svou budoucnost vidí v tom, že stejně budou mít peníze, budou brát dávky, nic jiného nechtějí. A přitom na druhém stupni už jsou ve věku, kdy si můžou sami uvědomit, že se mají chtít ze situace svých rodin vymanit.“
Před školou v Janově čeká na kamarádku čtvrťačka Karolína. Jednou, jak říká, by chtěla být knihovnicí – nemá ale žádnou knížku. „Tatínek mi ji neslíbil, když jsem se ptala, asi kvůli penězům, tak si čtu pořád jen v čítance, čtení mě moc baví,“ říká dívka. Druhák Kája ze speciální třídy chce být strojvedoucím a jeho spolužačka Vanesa zase učitelkou. Když ale člověk osloví starší děti, vysněná kariéra se zužuje na možnosti vyučení bez maturity, strojvedoucí i učitelky mizí a jsou slyšet jen dvě tři stejné věci: děvčata se chystají na cukrářky a prodavačky, kluci na opraváře zemědělských strojů.
Ústecký kraj právě zpracovává analýzu, kterou si nechal udělat, a z ní plyne zjištění, že učitelé sami sebe vidí jako nedostatečně profesně připravené pracovat s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami a dětmi sociálně vyloučenými a volají po odborné podpoře z poraden či od asistentů, které se jim nedostává. „Rámcově u poloviny oslovených pedagogů lze sledovat prosegregační tendence,“ píše se v analýze, která to chování dál popisuje: když se dítě nevejde do průměru, jsou učitelé rádi, když je přesunuto do speciálních tříd či škol, odchylku od průměru nepovažují za „příležitost ke kvalitnější výuce“, která zohlední osobnost dítěte a nebude mít na všechny děti ve stejnou chvíli úplně stejné požadavky.
Slyšela hovor
Na sídlišti Janov ve druhém patře paneláku poblíž základní školy jsou kanceláře s terénní službou První krok, na tu se občas ředitelka zdejší školy obrací s prosbou o pomoc ve vymáhání docházky dětí nebo s problémy v rodinách. Organizace spadá pod Orgán sociálně-právní ochrany dětí na litvínovské radnici. „My tady ty dětičky i doučujeme,“ říká vedoucí Michaela Nejedlá. „Na jejich rodiče funguje jediné – sáhnout jim na dávky. Jenom pak ty děti budou chodit jakž takž do školy. To je furt druhá šance, podpora, pomoc, ale prosím vás proč? Když sami nechtějí, tak nechtějí,“ dodává Nejedlá.
Zkušenosti ze světa kolem nás ale ukazují, že restrikce rodičů dětem rozhodně nepomůže, protože ještě chudší rodina – zkrácená o peníze – zkrátka upadne do dalších dluhů, zase putuje jinam, kde sežene aspoň nějaké bydlení a základní živobytí. „Ale co jiného na ně vymyslet? Mě nic nenapadá,“ říká paní Nejedlá. „Protože i když jim pomůžete, i když se nějak zvednou, pak se stejně vrátí zpátky, jako by je něco táhlo k tomu špatnému. My tu pro jejich děti děláme dost a dost. A třeba preventistka z nízkoprahového centra bere jejich děti i na výlety, tedy za odměnu, když se nechovají jako grázlíci.“
A není jí těch dětí náhodou líto? Co kdyby se ona sama narodila do rodiny, kde rodiče nemají ke vzdělání vztah, jsou chudí, v dluzích a nemají kde bydlet, nebyla by náhodou třeba taky „grázlík“ – a nebylo by pro ni dobré, kdyby žila v zemi, která se jí všemi silami snaží coby dítěti pomoci? „To je možné,“ připouští paní Nejedlá, „ale je to těžké. Minule jsem slyšela hovor otce s chlapečkem, říkal mu, co bys pracoval, až vyrosteš, to ať dělají gadžové, my si chodíme pro dávky a vyděláváme si prodejem drog a prostitutek. Tohle mu říkal, takže takhle ten chlapec bude žít,“ popisuje sociální pracovnice. Zní to trochu jako lidová povídačka z Facebooku, kde takový rozhovor romského otce a syna v různých obměnách „osobně slyšel“ kdekdo, stejně jako tady kdekdo osobně stál na poště za „Romkou vybírající si 60 tisíc na dávkách, pro které si přijela mercedesem“. Ale pokud rozhovor šéfka Prvního kroku skutečně zažila, co udělala? „Nic, co bych dělala, je to názor toho tatínka, tak ať si ho má.“ A co to dítě, to ji jako sociální pracovnici spadající pod městský orgán ochrany dětí nezaujalo, že chlapec patrně vyrůstá mezi dealováním drog a žen a stálo by za to se na jeho situaci podívat blíž? „To by nebylo bezpečné, se ozvat. A vlastně já jsem je přímo neviděla a oni mě taky ne, slyšela jsem to na chodbě od výtahu, ani nevím, jak byl ten chlapec starý,“ říká zaraženě paní Nejedlá.
O den později tudy prochází delegace pražských politiků, premiér Andrej Babiš přijel s ministryní pro místní rozvoj Klárou Dostálovou nejdříve slíbit peníze na opravu hokejové haly, pak se prošli problémovým sídlištěm. Starostka Litvínova Kamila Bláhová (ANO) ukazuje zchátralé paneláky, které město vykoupilo a chce je zbourat. „Moc se toho tady nezměnilo,“ zlobí se premiér, který slíbil, že bude bojovat s chudobou a sociálním vyloučením. Pro hlubší odpověď na novinářskou otázku po rovném vzdělávání místních dětí, z nichž každé šesté nedokončí devět tříd, se obrátí na šéfa ministerské Agentury pro sociální začleňování Davida Beňáka. Ten říká, že je to složité a že skutečně restrikce rodičů nejsou to správné řešení, že by tu měla být důvěra mezi rodiči a školou, a že je potřeba toho hodně udělat. „Musíme být tvrdší, restrikce, nic jiného nezbývá,“ zapojí se do odpovědi jeho šéfka, ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová. „Ano, je třeba přitvrdit, my z majority jsme tu v zoufalé situaci a zoufalí lidé dělají zoufalé věci,“ souhlasí s tím starostka Litvínova Bláhová. „To je jediná možnost,“ přidá se i novinářka z ústecké MF DNES Zuzana Mendlová, která sem přijela o návštěvě reportovat, a podělí se o zážitek, jak před ní ve frontě stála Romka u okýnka na poště a odešla se spoustou peněz. „Kdo nám něco takového dá?“ ptá se novinářka rozzlobeně.
Raději zadem
Ve společnosti Český Západ na Toužimsku, která tu doučuje i Klářiny sourozence a provozuje síť terénních sociálních pracovníků, se chystá další hodina tance pro děti z okolí. Český Západ tu založili trapisti z nedalekého kláštera a koupili i panelák v obci Dobrá Voda, aby lidi na okraji ochránili před nezvladatelnými nájmy. Člen správní rady a jáhen Ladislav Lego říká, že hlavní je láska: „Pokud nebudeme mít rádi Romy, co pak s nimi bude? A co bude s námi?“ Ředitel Českého Západu Ondřej Fábera se domnívá, že když společnost na vrcholu blahobytu neinvestuje do slabších, promrhává svou příležitost, a taky mluví o taktice, kterou je třeba o problému mluvit se starosty a politiky. „Než dojde na lásku, může být pozdě,“ říká ředitel Fábera. „Je třeba mluvit v ekonomických ukazatelích – že peníze, které teď vložíme do řádného vzdělávání znevýhodněných dětí, se pak mnohonásobně ušetří na vyplácení dávek v jejich dospělosti,“ vysvětluje.
Sociální pracovnice Nejedlá v Ústí odpoledne mluví o tom, že diskriminace, ta se týká nás, bílých lidí; zdá se jí totiž, že „už brzo budeme v menšině“. Za krajskou hranicí v útvinském obýváku teta třináctileté Klárky o hodinu později popisuje, jak byla tak ponížená a „zblblá“ tím, že ji kdesi odmítli zaměstnat „z hygienických důvodů“, že teď z kuchyně penzionu, kde pracuje, raději chodila domů zadním vchodem, aby neděsila hosty. „Když mi majitel řekl, jestli jsem se nezbláznila, ať chodím stejnou cestou jako všichni ostatní, byla to úleva. Už jsem přemýšlela, jestli se zase neblíží doba, kdy pro nás měli nachystané koncentráky.“
Klárka hovor poslouchá a těší se na zítřek do Českého Západu. Obleče si širokou sukni až na zem a spolu s ostatními dětmi bude nacvičovat tanec na melodii veselé písně Život je krásný.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
