Ukažte mi ženu, která se necítí provinile, a já vám ukážu muže,“ prohlásila v sedmdesátých letech minulého století ikona americké feministické literatury Erica Jong. Měla tehdy na mysli hlavně svou poválečnou generaci, která se psychoanalytikům ráda zpovídala ze všemožných selhání, v dnešní době ale její slova platí dvojnásob.

Pocity viny a studu za všechno možné – od stavu životního prostředí, přes rodičovské a partnerské přešlapy, sexualitu nebo třeba příslušnost k privilegovaným společenským vrstvám – se staly věrným společníkem dnešních mileniálů, až se jim někdy v nadsázce přezdívá „GAT generation“ podle anglického akronymu Guilty All the Time (neustále provinilí).

Pocity selhání sílí vždy v časech společenských krizí, a není tedy divu, že psychologické servery od letošního jara přicházejí s pojmem „pandemická vina“ a hlásí, že v pestré paletě tíživých emocí přibývají další odstíny. Pomáhám dostatečně bližním v nouzi? Nenakazil jsem někoho koronavirem? Nenechávám prarodiče zbytečně osamělé? Nepracuju na home officu méně než moji kolegové? A mám vůbec právo se radovat, když kolem lidé trpí?

Možností, jak se v životě trápit, existuje bezpočet. Některé mohou být oprávněné, jiné se ale zdají být jen nelogickým produktem neurotické úzkosti. Pocity selhání zkrátka k lidskému životu nějak zákonitě patří, ačkoli o nich mluvíme jen neradi a málo. A podle nových trendů v psychologii mohou být někdy i docela užitečné. „Není možné žít bez viny,“ myslí si psycholožka Marta Kocvrlichová, která o tomhle tématu napsala knihu. „Jde ale o to, jak s ní naložíme. Vina v sobě skrývá nenápadné dary, které můžeme využít, pokud objevíme jak.“ Následující příběhy jsou zprávou o takovém hledání.

Mrtvý úhel

První červencová sobota roku 2015 nevešla do historie žádnou převratnou událostí, tedy pokud bychom mezi ně nechtěli počítat třeba historicky první titul pro Otago Highlanders v britské ragbyové lize nebo zařazení vinic ve francouzské provincii Champagne do dědictví UNESCO. Pražskému řidiči a jeřábníkovi Ivu Feberovi (51) se ale ten den převrátil život vzhůru nohama a zatížil jej proviněním, na něž se většina smrtelníků bojí jen pomyslet.

Začalo to docela obyčejně, pan Feber dostal na onen horký letní den od své firmy rutinní úkol vypomoci s jeřábem na jedné pražské stavbě. Už kolem sedmé hodiny ranní byl s úkolem hotový a vracel se přes pražské Vršovice zpátky do sídla firmy provést pravidelnou údržbu stroje. Pojízdný jeřáb Terex Demag AC 30 patří k největším modelům, jaké smějí jezdit po městských silnicích a profesionálové ho nemají moc v lásce, protože z malé kabiny je přes zdvižné rameno špatně vidět na pravou stranu silnice. A právě tenhle mrtvý úhel se řidiči za volantem stal onoho rána osudným. A bohužel nejen jemu.

„Odbočoval jsem na zelenou doprava a támhle nad střechami zrovna vycházelo slunce,“ ukazuje muž dnes, o pět let později, na rušné křižovatce u nákupního centra Eden. Mluví pomalu, nasazená rouška skrývá rozrušení, které se mu prý na tomhle místě pokaždé vrátí. „Ten stroj je těžký, takže jsem žádný náraz necítil,“ pokračuje. „Zastavil jsem, až když na mě začali mávat lidé z chodníku.“

Když vystoupil z kabiny, uviděl za sebou ležet tělo asi osmdesátileté ženy. Byla v bezvědomí a měla částečně amputovanou ruku. Coby řidič kamionu najezdil Ivo Feber v předchozích letech Evropou přes dva miliony kilometrů a stal se svědkem mnoha vážných dopravních nehod, v nichž pomáhal zachraňovat zraněné. Věděl tedy, co má dělat, sundal vestu, zaškrtil krvácející paži nad otevřenou ranou a začal s oživováním. „Víc jsem nezmohl, krev se stejně valila všude kolem,“ vzpomíná na následující minuty, které prý prožíval jako nekonečné hodiny. „Prostě čekáte, modlíte se a vyhlížíte, kdy už přijede sanitka.“