15_tema01_stransky
Autor: Matěj Stránský

Následující text byl radou soutěže Novinářská cena zařazen jako jeden z pěti českých příspěvků do kategorie Česko-slovenská cena veřejnosti.  O jejich vítězích rozhodují v on-line hlasování do 16. června čeští a slovenští čtenáři. Budeme rádi, pokud podpoříte právě článek Petra Třešňáka.

 

Reklama
Reklama

Ukažte mi ženu, která se necítí provinile, a já vám ukážu muže,“ prohlásila v sedmdesátých letech minulého století ikona americké feministické literatury Erica Jong. Měla tehdy na mysli hlavně svou poválečnou generaci, která se psychoanalytikům ráda zpovídala ze všemožných selhání, v dnešní době ale její slova platí dvojnásob.

Pocity viny a studu za všechno možné – od stavu životního prostředí, přes rodičovské a partnerské přešlapy, sexualitu nebo třeba příslušnost k privilegovaným společenským vrstvám – se staly věrným společníkem dnešních mileniálů, až se jim někdy v nadsázce přezdívá „GAT generation“ podle anglického akronymu Guilty All the Time (neustále provinilí).

Pocity selhání sílí vždy v časech společenských krizí, a není tedy divu, že psychologické servery od letošního jara přicházejí s pojmem „pandemická vina“ a hlásí, že v pestré paletě tíživých emocí přibývají další odstíny. Pomáhám dostatečně bližním v nouzi? Nenakazil jsem někoho koronavirem? Nenechávám prarodiče zbytečně osamělé? Nepracuju na home officu méně než moji kolegové? A mám vůbec právo se radovat, když kolem lidé trpí?

Možností, jak se v životě trápit, existuje bezpočet. Některé mohou být oprávněné, jiné se ale zdají být jen nelogickým produktem neurotické úzkosti. Pocity selhání zkrátka k lidskému životu nějak zákonitě patří, ačkoli o nich mluvíme jen neradi a málo. A podle nových trendů v psychologii mohou být někdy i docela užitečné. „Není možné žít bez viny,“ myslí si psycholožka Marta Kocvrlichová, která o tomhle tématu napsala knihu. „Jde ale o to, jak s ní naložíme. Vina v sobě skrývá nenápadné dary, které můžeme využít, pokud objevíme jak.“ Následující příběhy jsou zprávou o takovém hledání.

Mrtvý úhel

První červencová sobota roku 2015 nevešla do historie žádnou převratnou událostí, tedy pokud bychom mezi ně nechtěli počítat třeba historicky první titul pro Otago Highlanders v britské ragbyové lize nebo zařazení vinic ve francouzské provincii Champagne do dědictví UNESCO. Pražskému řidiči a jeřábníkovi Ivu Feberovi (51) se ale ten den převrátil život vzhůru nohama a zatížil jej proviněním, na něž se většina smrtelníků bojí jen pomyslet.

15_tema02_stransky
„Místo, na které nikdy nezapomenu.“ (Ivo Feber před osudnou křižovatkou) • Autor: Matěj Stránský

Začalo to docela obyčejně, pan Feber dostal na onen horký letní den od své firmy rutinní úkol vypomoci s jeřábem na jedné pražské stavbě. Už kolem sedmé hodiny ranní byl s úkolem hotový a vracel se přes pražské Vršovice zpátky do sídla firmy provést pravidelnou údržbu stroje. Pojízdný jeřáb Terex Demag AC 30 patří k největším modelům, jaké smějí jezdit po městských silnicích a profesionálové ho nemají moc v lásce, protože z malé kabiny je přes zdvižné rameno špatně vidět na pravou stranu silnice. A právě tenhle mrtvý úhel se řidiči za volantem stal onoho rána osudným. A bohužel nejen jemu.

„Odbočoval jsem na zelenou doprava a támhle nad střechami zrovna vycházelo slunce,“ ukazuje muž dnes, o pět let později, na rušné křižovatce u nákupního centra Eden. Mluví pomalu, nasazená rouška skrývá rozrušení, které se mu prý na tomhle místě pokaždé vrátí. „Ten stroj je těžký, takže jsem žádný náraz necítil,“ pokračuje. „Zastavil jsem, až když na mě začali mávat lidé z chodníku.“

Když vystoupil z kabiny, uviděl za sebou ležet tělo asi osmdesátileté ženy. Byla v bezvědomí a měla částečně amputovanou ruku. Coby řidič kamionu najezdil Ivo Feber v předchozích letech Evropou přes dva miliony kilometrů a stal se svědkem mnoha vážných dopravních nehod, v nichž pomáhal zachraňovat zraněné. Věděl tedy, co má dělat, sundal vestu, zaškrtil krvácející paži nad otevřenou ranou a začal s oživováním. „Víc jsem nezmohl, krev se stejně valila všude kolem,“ vzpomíná na následující minuty, které prý prožíval jako nekonečné hodiny. „Prostě čekáte, modlíte se a vyhlížíte, kdy už přijede sanitka.“

Konečně se ozval zvuk houkačky a péči o zraněnou ženu převzali záchranáři. Viník nehody pak v policejním voze vysvětloval, že chodkyni, která měla na přechodu přednost, zřejmě přehlédl. Policisté vše zapsali a nechali ho odjet s jeřábem do sídla firmy.

Na plánovanou údržbu neměl Feber pochopitelně ani pomyšlení. Uvařil si kávu a nepřítomně zíral do prázdna. Přijeli specialisté z kriminálky a na podvozku objevili lidské vlasy. „Poprvé mi došlo, že můžu skončit ve vězení,“ vzpomíná řidič na postupné probouzení do nové reality. „V tu chvíli to ale nebylo podstatné. Hlavně jsem si strašně přál, aby ta paní přežila, aby to skončilo dobře. Bylo mi jasné, že o ruku nejspíš přijde, tak jsem v duchu plánoval, jak jí budu chodit pomáhat, aby mohla fungovat. Udělám všechno pro to, abych svoje selhání nějak odčinil. Nemohl jsem si prostě připustit, že bych zabil člověka.“

O pár hodin zazvonil v sídle firmy telefon se zprávou, které se otřesený muž tolik bál. Chodkyně na následky nehody zemřela.

Potřeba zapálit svíčku

Pokud člověk netrpí poruchou osobnosti, bývá podle psychologů přirozenou reakcí na podobnou událost silné nutkání svou vinu nějak odčinit. Následky zabití z nedbalosti jsou ovšem často psychicky devastující právě tím, že žádnou takovou možnost neskýtají.

„Nemůžu říct, že by mě někdo vysloveně odsuzoval, ale ani se nikdo z okolí nezajímal, jak mi je,“ vypráví Ivo Feber. „Cítil jsem se na to úplně sám.“ V jeho případě se tragédie nešťastně protnula s jinou náročnou životní situací. Otec sedmiletého syna s vážným zdravotním postižením tehdy prožíval partnerskou krizi vyvolanou sporem o další osud potomka. Zatímco jeho matka péči nezvládala a chtěla dát dítě do ústavu, otec trval na tom, že se o něj postará. „Můj právník mi řekl, ať počítám tak s rokem a půl vězení,“ rekapituluje nejtěžší chvíli svého života. „Věděl jsem, že v takovém případě půjde můj syn do ústavu.“

Devítiměsíční čekání na soud se proměnilo v jeho osobní křížovou cestu. Z ekonomických důvodů nemohl změnit zaměstnání ani si vzít volno, takže každý den musel znovu usedat do jeřábu, kterým nehodu způsobil. Nemohl spát, obrazy osudného dne se mu neustále objevovaly před očima. Občas se v noci sebral a jel na místo činu. „Chodil jsem tam dokola a snažil jsem se přijít na to, jak se to mohlo stát,“ vypráví. „Ale na nic jsem nepřišel.“

Od svého právníka se dozvěděl, že zabitá paní měla děti a vnuky. Půjčil si v bance padesát tisíc a poslal je rodině na úhradu nákladů pohřbu. Když šel pak k soudu, třásl se prý strachy ze ztráty svobody a syna, ale stalo se něco nečekaného. Soudkyně přihlédla k faktu, že Ivo Feber pečuje o chlapce s postižením a on dostal jen dvouletý podmíněný trest. Rodina zabité ženy se neodvolala.

Když polevil největší stres, psychická zátěž na pana Febera paradoxně dolehla naplno. Nemohl se soustředit a v kabině jeřábu udělal na stavbě další chybu z nepozornosti, tentokrát způsobil materiální škodu za dva a půl milionu (většinu zaplatila pojišťovna). Psychicky se zhroutil, začal brát léky na uklidnění a musel změnit profesi. Dnes pracuje jako asistent ve škole pro děti s poruchami učení.

„Naštěstí mě hodně zaměstnává péče o syna, takže nemám tolik čas o tom přemýšlet,“ rekapituluje svoji situaci Ivo Feber s odstupem pěti let. „Ale ty pocity viny se vracejí pořád a vždycky budou. Nemůžete se smířit s tím, že jste zabil nevinného člověka. Mám silnou potřebu se k té paní nějak vztáhnout, dát jí na hrob svíčku nebo jí tam chodit zalévat květiny. Jenže nevím, kde ten hrob je, a její rodinu si netroufám kontaktovat.“

Pacientka číslo 27

Příběh pana Febera se dá vnímat jako klasické drama o vině a pokání. Vina v tradičním náboženském nebo etickém výkladu slouží jako jakýsi kompas, který má člověka vrátit na správnou cestu souladu se společenstvím ve chvíli, kdy se vědomě či nevědomě odchýlil od jeho norem. Nesnesitelná tíha, kterou mnozí hříšníci považují za horší než fyzické utrpení, má moc proměňovat lidskou psychiku, samozřejmě pokud ji člověk nevytěsní – v takovém případě následuje obvykle proměna k horšímu.

I Ivo Feber říká, že ho tragédie změnila. „Jsem teď odolnější a hlavně opatrnější, řeším věci s větší rozvahou. Nabádám lidi, ať zbytečně neriskují na silnicích, protože zlomek vteřiny jim může navždy změnit život,“ přemýšlí viník autonehody. „A mám taky větší potřebu pomáhat druhým. Práce s dětmi, které potřebují pomoc, mě naplňuje.“

15_tema03_stransky
„Nejhorší byl pocit, že jsem nakazila někoho jiného.“ (Daniela Doucková) • Autor: Matěj Stránský

Stejně jako on i bývalá úřednice a čerstvá penzistka Daniela Doucková (63) v souvislosti s pocitem viny mluví o nejhorších chvílích svého života. Její příběh ovšem ukazuje, jak snadno se člověk může za příznivé konstelace ze svého z duševního pekla vykoupit.

Její manžel se spolu s dalšími členy širší rodiny vrátil počátkem letošního března z lyžařské dovolené v Itálii. Úřady tou dobou varovaly před hrozící pandemií koronaviru, který se rychle šířil z alpských letovisek. Nikdo ze skupiny výletníků nejevil známky nemoci, s manželem si ale preventivně rozdělili byt a on zůstal v karanténě.

„Přemýšlela jsem mnohokrát, jestli jsem měla zůstat doma také, ale nenašla jsem k tomu žádný důvod, manžel nebyl v zasaženém regionu,“ vysvětluje žena. Subjektivně zcela zdravá tak šla nazítří do své práce na finanční úřad. Čtvrtý den u ní ale propukla horečka, Daniela Doucková si nechala udělat test a stala se oficiálně potvrzeným dvacátým sedmým člověkem nakaženým v Česku nemocí covid-19. A jak se brzy ukázalo, během oněch čtyř pracovních dnů  stihla nakazit tři další kolegy.

„Měla jsem těžký průběh a skončila jsem v nemocnici s dýchacím přístrojem,“ vysvětluje dnes už bývalá daňová úřednice (na jaře odešla do plánované penze). „Mnohem horší byl pocit, že jsem nakazila někoho jiného.“ V rozpuku epidemie vzhledem k nedostatku informací panoval z nákazy mnohem větší strach než dnes, jedna z jejích kolegyň s lehčím průběhem nemoci nakažení Daniele Douckové vyčítala. Pacientka číslo 27 se také záhy doslechla, že se mezi kolegy šušká, že na úřad „zavlekla“ koronavirus, na nějž později zemřel jeho ředitel (ten se ve skutečnosti nakazil jinou trasou). A nakonec na ni někdo z kolegů dokonce podal trestní oznámení (policie je odložila).

„Věděla jsem, že reálně za nic nemůžu, že jsem nemohla udělat nic jinak, ale to vás stejně trápení nezbaví,“ hodnotí s několikaměsíčním odstupem čerstvá penzistka jarní události, kdy se načas stala černou ovcí finančního úřadu. Na koronavirus tehdy zemřel její strýc a švagr, tíha viny a odsouzení kolegů ale v jejích vzpomínkách zůstávají ještě tíživějším momentem. „Smrt k životu přirozeně patří, ale pocit, že jsem někomu ublížila, nedokážu unést,“ svěřuje se Doucková. Dnes už prý vinu naštěstí necítí a mohou za to dva důvody. Všichni její kolegové se uzdravili a odpustili jí. A s mohutnou podzimní vlnou pandemie přenos infekce ztratil mnoho ze své počáteční hrůzy. Společenská norma se posunula a pocity selhání logicky slábnou.

Nedoceněné lepidlo

„Prosím, věřte mi, že jsem neměl v úmyslu vaší mamince ublížit. Vše se stalo jako v nejhorší noční můře, ale vzít zpět to bohužel nelze. Chci abyste věděli, že v mém životě neuplyne den, kdy bych nemyslel na to, co jsem provedl.“ Autorem citovaného dopisu je čtyřicetiletý vrah, který si odpykává trest v ostravské věznici. Adresoval jej rodině staré ženy, kterou dobře znal a do jejíhož bytu se vypravil v tíživé finanční situaci loupit. Po nečekaném přistižení ji pak z obavy z prozrazení zavraždil.

Image
Terapie vinou. (Dopis vraha z ostravské věznice)

Věznice Heřmanice je jedním z nápravných zařízení, která v posledních letech zkoušejí nový terapeutický program, zaměřený na posílení pocitu viny a empatie vůči obětem trestných činů. „Ve vězeňství je to teď trend,“ říká psychoterapeutka Lenka Kujevská, do jejíž skupiny zmíněný vrah penzistky dochází. „Ukazuje se, že posílení viny může pomoci resocializaci a návratu odsouzených do společnosti.“ Ne každý vězeň je podle ní takové terapie, do níž patří i sepsání dopisu obětem (doporučuje se jej neodesílat bez předchozí dohody s nimi), schopen. Velká část má psychopaticky strukturovanou osobnost nebo vinu úspěšně vytěsňuje a vymlouvá se. V každé skupině se ale prý najde pár pachatelů násilných trestných činů, kteří jsou ochotní podívat se sami sobě do tváře. „O tom, co udělali, často do té doby mluvili jen s policií nebo soudem, takže to bývá nesmírně emocionální,“ vysvětluje Kujevská. „Pláčou, polévá je horko nebo zima, někdy má jejich vyprávění doslova fyzické projevy. Ale člověku musí být někdy nejdřív hodně špatně, aby se mu udělalo lépe. Fakt, že je ostatní poslouchají a nesoudí, má pro ně obrovskou cenu.“

Terapeutická novinka v českých věznicích může působit docela předvídatelně, ale odráží jeden čerstvý trend – fenomén viny se v psychologii po letech lehké ostrakizace znovu vrací do hry coby terapeutický nástroj. „Vina prožívá jakýsi revival,“ shrnula to nedávno v časopise The Atlantic výzkumnice z Virginské univerzity Amrisha Vaish.

V minulých dekádách se přístup k tomuto tématu nesl spíše v duchu populárního bestselleru Escaping Toxic Guilt (Jak utéci toxické vině). Západní populace, jak jsme už naznačovali v úvodu, podlehla neurotickému a paralyzujícímu pocitu provinění za kde co a od svých terapeutů žádala především úlevu od nepříjemných pocitů a posílení pozitivních emocí. Nová generace psychologů tenhle sužující problém nezpochybňuje, dodává ale, že bychom s vaničkou viny neměli vylít i dítě.

Podle jedné z průkopnic nového přístupu, kanadské výzkumnice Tiny Malti, funguje vina v ideálním případě jako jakési sociální lepidlo, které posiluje kooperaci a v mnoha ohledech dokáže konkurovat výrazně populárnější empatii. Sama Malti to ověřuje ve svých experimentech s různě starými dětmi. V jednom takovém v roce 2014 například zkoumala, co u nich vyvolává ochotu podělit se o čokoládu nebo samolepky s neznámým dítětem v nouzi. U části dětí, které neměly (podle pozorování svých rodičů a pedagogů) tolik rozvinutou empatii, byl klíčovým faktorem prosociálního chování právě jejich pocit viny. „Školní programy na zlepšování vztahů a snižování agresivity dnes pracují takřka výhradně s empatií,“ shrnuje své poznatky Malti. „Myslím, že to je nesmírně důležité, ale stejně tak důležité je pracovat s pocity viny. Jsou to dvě cesty ke stejnému cíli.“

Slovo nikdy nepoužívám

Vina je zkrátka jakousi psychologickou pobídkou k navrácení do ideálního stavu. Skrytou záludností, která denně mučí zástupy provinilých pozemšťanů, je ale fakt, že někdy onen ideál není reálně dosažitelný, případně už je na nápravu pozdě. Filozof Theodor Adorno ve svých slavných úvahách prohlašoval, že ve světě po Osvětimi nelze necítit vinu, a něco podobného bychom dnes mohli říct třeba o environmentální krizi. Globální témata každý prožívá po svém a bylo by ošemetné doporučovat, nakolik je žádoucí se stavem světa trápit. Jisté však je, že strategie opuštění nedosažitelného ideálu a smíření s trpkou realitou občas přináší výraznou úlevu alespoň v soukromých dramatech.

Ve svém životě si to nedávno vyzkoušel i vyučený kuchař a dnes obchodník s kuchyněmi Martin Valeš (39). Vyrůstal v nepříliš harmonických poměrech v Teplicích a od útlého věku trávil čas na ulici v partě kluků. A právě tady se během dospívání zrodila vášeň, která ho provází po celý život – Martin Valeš má rád drogy. „Na pervitinu jsem se cítil víc sám sebou, jako bych byl konečně doma,“ popisuje své iniciační zážitky.

15_tema05_stransky
„Chtěl jsem být správný chlap, ale moje divoké já se vždycky ozvalo.“ (Martin Valeš) • Autor: Matěj Stránský

Ve dvaceti letech skončil po předávkování pervitinem na odvykací kúře, kde poznal svou budoucí ženu. Zamiloval se, narodilo se jim první dítě a Valeš slíbil své manželce i sám sobě, že s drogami a flámováním definitivně končí. „Byl jsem úplný vzorňák,“ vzpomíná na první roky manželství, „když šli kolegové po práci na pivo, pospíchal jsem domů. Chtěl jsem být správný chlap, mít úplnou rodinu, kterou jsem sám v dětství nezažil.“

Pár let mu to skutečně vydrželo, pak na něj ale dolehl stereotyp každodenního života a ozvalo se jeho „staré divoké já“. Roky následující se nesly ve znamení kolotoče nových předsevzetí a starých selhání, při nichž Valeš mizel ve víru noční Prahy a užíval si divokých drogových eskapád. „Cítil jsem strašné pocity viny, že selhávám a ubližuju ženě a dětem,“ rekapituluje. „Ale čím víc jsem se zapřísahal, že už nikdy, tím silnější touha po útěku se ozývala.“

Jeho osobní drama vyvrcholilo před pěti lety, kdy objevil prostředí tzv. hlubokého webu, kde se obchoduje s drogami prostřednictvím kryptoměn. „Fascinovalo mě to a po nějaké době jsem začal obchodovat s kokainem. Tomu adrenalinu jsem nedokázal odolat, a tak jsem prostě ženě řekl, že jdu žít svobodný život,“ vypráví. Rok a půl prožil jako drogový dealer, vydělával desítky tisíc denně a od rodiny se odstřihl. Po jednom kokainovém flámu se ale psychicky zhroutil a na týden skončil hospitalizovaný v bohnické léčebně. Když se vrátil, vysypal všechny drogy do záchodu a požádal manželku, ať mu dá ještě jednu šanci. Souhlasila – s podmínkou, že jí nebude lhát a nebude brát drogy. Čerstvě vyléčený hříšník jí to znovu slíbil.

Logika viny někdy umí být záhadná. Rok a půl v podsvětí mu prý nepřinesl taková emoční muka jako událost, která následovala tři měsíce poté. Jeho žena šla spát, on tajně vytočil číslo svého dodavatele a objednal si gram kokainu. Šňupnul si sám a potichu v obývacím pokoji. A o pár týdnů později znovu. „Bylo mi hrozně, cítil jsem naprostý zmar a pocit definitivního selhání,“ vypráví Valeš. „Přestože na to žena nikdy nepřišla, asi něco vytušila, protože se se mnou letos v lednu rozešla s tím, že se vedle mě necítí bezpečně.“

Teď o necelý rok později působí plavovlasý muž až nečekaně vyrovnaně. S manželkou se domluvili na střídavé péči a on si prý čas se svými dvěma dětmi užívá jako nikdy předtím. A když jsou u matky, jednou za pár týdnů si konečně bez pocitů viny dopřává to, co má tak rád. „Slovo nikdy už nepoužívám,“ rekapituluje, co ze svých pocitů vytěžil. „Prostě jsem přijal fakt, že tuhle rodinu už nezachráním, že nejsem ten ideální chlap, jakým jsem chtěl být. Smířil jsem s tím, kdo jsem, a přestal si vyčítat, že potřebuji v životě občas zajít na hranu. Je to vlastně velká úleva.“

Stál tam někdo jiný

Jungiánský psycholog Lawrence H. Staples ve své knize Vina. Prométheovský úděl píše, že konvenční pohled, který říká, že pocity viny nám mají především bránit, abychom přestupovali společenské normy, jejich potenciál značně zužuje: „Smysl hříchu a viny je mnohem složitější.“ Podle něj se takové pocity ozývají nejvíce ve středním věku a mají nás upozornit na určité aspekty našeho já, které jsme vytěsnili, protože je na sobě nemáme rádi. Seznámit se s nimi vede k větší zralosti, tvořivosti a svobodě.

Grafička a webová designérka Barbora Vlasáková (44) si v životě až bolestně vyzkoušela, jak pocit viny dokáže formovat osobnost a prožívání a také jak málo přitom záleží na tom, zda se člověk něčím skutečně provinil. Když jí bylo devět, její matka s ní emigrovala do Kanady. Svého milovaného otce, s nímž si byla velmi blízká, pak neviděla dlouhých šest let. Kontakt se omezil na dopisy a příležitostné krátké telefonáty, které stály v dobových sazbách astronomické peníze.

15_tema06_varianta_stransky
„Nic špatného jsem neudělala, ale moje emoce to nevěděly.“ (Barbora Vlasáková) • Autor: Matěj Stránský

Sametovou revoluci sledovala v kanadské televizi a na Vánoce roku 1991 se konečně dočkala toho, na co se tolik těšila – návštěvy Prahy. „Měli jsme sraz u metra Kačerov, kde táta bydlel,“ vypráví. „A tam stál někdo jiný, než koho jsem znala. Strašně pohublý a zestárlý člověk. Všichni z rodiny věděli, že má táta rakovinu plic, ale máma jim zakázala mi to říct.“

Pro patnáctiletou dívku to byl šok a navzdory matčinu nesouhlasu otci slíbila, že se o prázdninách vrátí bydlet do Prahy, aby s ním mohla prožít ztracený čas. Byla pro ten plán pevně rozhodnutá, jenže jak se blížilo léto, dozvěděla se, že její škola v Montrealu od září otvírá ročník specializovaný na film a fotografii. O takovém studiu vždycky snila, a napsala tedy tátovi, že ještě zůstane v Kanadě. Odpověděl, že je to tak v pořádku. „A pak přišel v říjnu dopis, že zemřel,“ vzpomíná Vlasáková a i po třiceti letech se jí do očí hrnou slzy. „Zhroutila jsem se. Nejdřív se objevil šílený žal a pak postupně další pocit, který se mnou dlouho zůstal – selhala jsem, protože jsem nebyla s ním.“

Barbora Vlasáková začala před pár lety trpět úzkostmi a záchvaty paniky a skrze psychoterapii zkoušela pochopit, jak ji tenhle přelomový zážitek dospívání vlastně formoval. „Vyvolalo to přesvědčení, že nemám žádnou hodnotu a že na mě nezáleží. Že za všechno můžu já a že musím být neustále v pohotovosti, aby se něco nepokazilo,“ rekapituluje. Starý pocit viny se otiskl do její osobnosti, bránil jí navazovat vztahy a poznamenal i její manželství, které se před několika lety rozpadlo. Fakt, že ve čtrnácti letech šlo o úplně normální rozhodnutí, které si nemusí vyčítat, na tom prý nic neměnil. „Já jsem věděla, že jsem nic špatného neudělala, ale moje emoce to nevěděly,“ říká.

Dnes se po třicetiletém vnitřním zápase cítí prý konečně vnitřně svobodnější a méně spoutaná starým neštěstím. A její recept na vypořádání se s pocity viny je překvapivě jednoduchý a podobný tomu, jímž vězeňští psychologové zkoušejí pomáhat hříšníkům, kteří se dostali na samé dno. „Naprosto zásadní je o tom mluvit, nedržet pocity v sobě,“ říká Barbora Vlasáková, zatímco z krabice vytahuje fotografie z Vánoc roku 1991, poslední společné s otcem. „Vina je něco jako svačina, kterou ve škole nesníte a bojíte se to mámě říct, tak ji raději necháte v batohu. Časem začne smrdět.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1553

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte