Kanadská autorka Margaret Atwood patří k nejoceňovanějším spisovatelkám současnosti a svůj Příběh služebnice vydala už v roce 1985. Celosvětové slávy se však dočkala až o třicet let později, když po jejím dystopickém románu sáhla stanice HBO a vytvořila podle něj seriál. Nejen pro jeho tvůrce totiž tehdejší nástup Trumpovy administrativy znamenal důkaz, že obraz totalitní společnosti Gileád, který autorka v knize vykreslila, je až nepříjemně vizionářský a popisuje proměnu USA.
Ohlas série, jejíž první řada měla premiéru v roce 2017, to potvrdil – a společně s mediálním zájmem se tak spisovatelce dostalo důkazu, že vytvořila nadčasové dílo, které neztratilo platnost ani po pádu železné opony. Když se však objevily první zprávy o chystaném pokračování knihy, vzbudilo to krom nadšení i jisté rozpaky.
Dokáže se vypořádat s vizuálně propracovaným seriálem, který rozvedl původní příběh v dalších dvou řadách? Nezařadí se do proudu průměrných feministických dystopií, jež autorka inspirovala? A nevznikne v touze odpovědět na poptávku čtenářů po dalších osudech hrdinů jen lépe napsaná fan fiction? Poslední pochybnost sice kniha Svědectví tak docela nerozptyluje, ale opět jde o silné a inspirativní čtení. Ostatně kniha loni záhy po vydání získala Bookerovu cenu s odůvodněním, že autorka je naléhavější než kdy předtím.
Rudá kápě a bílý čepec
Spisovatelka zdůrazňuje, že Příběh služebnice sice psala jako varování, zároveň však říká, že v něm nepopsala nic, co by se už na různých místech Země nedělo – a nejde jen o prvotní inspiraci antiliberální reaganovskou Amerikou, ale i novoanglickými puritány, afghánskou teokracií nebo rumunskou autokracií Nicolae Ceaușesca.
V Gileádu ustaveném náboženskou sektou má každý pevně dané místo. Plodné ženy zvané Služebnice, které se nějak provinily proti učení Synů Jákobových, absolvují nejprve převýchovu pod vedením Tet – jediných fakticky mocných žen v Gileádu. Pak jsou umístěny do rodiny Velitelů, kde je jejich jediným úkolem porodit jim dítě. A přestože knihu autorka primárně nezamýšlela jako feministickou, aktivistky v kostýmech Služebnic se záhy po uvedení seriálu začaly objevovat v USA při protestech proti příznivcům Tea Party i při demonstracích proti omezení práva na potrat v Irsku, Polsku či Argentině. Rudá kápě a bílý čepec, ikony seriálu, se staly vizuálním symbolem mocenské manipulace s ženskými těly.
Atwood však zachytila nejen snadnost, s níž mohou ženy přijít o už vybojovaná práva, ale stejně sugestivně také mechanismy plíživého nástupu a udržování totalitního režimu. Skvěle pracuje s vyprávěním v první osobě a čtenáři jsou vtaženi do příběhu ženy nazývané Fredova, tedy patřící Fredovi, která se snaží o nemožné: neztratit důstojnost a identitu. Časem ale poznává, že pod oficiální slupkou režimu existuje složité předivo vztahů, jehož nitky vedou až k odbojovému hnutí. Stejně mistrně autorka nakládá s nejistotou, již první osoba nese: ve finále Příběhu stejně jako Fredova netušíme, jestli odjíždí vstříc smrti, nebo svobodě v Kanadě.
Jádro nové knihy, jež se odehrává patnáct let po otevřeném konci, tvoří podrobně strhující výpovědi trojice hrdinek. Přepisy výpovědí dvou mladých žen a deníkovou formou psaný Rukopis z rezidence Ardua, jehož autorkou není nikdo menší než Teta Lydie – jedna z konstruktérek gileádského systému, ale jak se dozvídáme, také zástupkyně páté kolony přímo v srdci totalitní struktury.
Pokračování se soustředí na pád Gileádu, k němuž dvě mladé ženy nemalým dílem přispěly. Jejich hrdinství je nezpochybnitelné a přímočaré. A přestože jejich výpovědi přinášejí zajímavý vhled do generace, pro niž je existence Gileádu s jeho zákazy něčím samozřejmým, právě jejich linka spíš coby úlitba doplňuje původní vyprávění podle přání čtenářů, aniž ho rozvíjí. Zároveň si však autorka svůj svět bere rázně zpět. V podobě Tety Lydie odkrývá nové vrstvy a umožňuje nahlédnout režim, v němž se lámou charaktery. Současně opět potvrzuje, že umí víc než skvěle zhmotnit své teze a děj plný konspirací má takřka parametry špionážního románu.
Rozkládat systém zevnitř
Zdejší ohlasy (například v Deníku N) popisují i aktualizační moment, který přineslo letošní české vydání. Pandemie připomněla, že k zásadní proměně není nutný násilný převrat či nástup ideologie. Aniž bylo zcela jasné, čemu čelíme, začaly se po celém světě (byť snad většinou v dobré vůli) utahovat šrouby a vydávat nová pravidla. Stejně tak autorka v příbězích o Gileá-
du ukazuje, že změna nemusí přijít náhle ani z budoucnosti; stačí vychýlení systému z „biologické rovnováhy“. Ale nejen proto je možnost vzniku dalšího Gileádu neustále přítomná v historii i v nás samých – což je také hlavní téma knihy: tedy jak se pod tlakem rozmlžují hranice mezi dobrem a zlem a kde leží míra „spolupráce“. Z našich nedávných dějin známe příběhy těch, kteří se slovy o rozkládání systému zevnitř sloužili moci. U Tety Lydie však nejde o prázdné fráze. Každodenně riskuje život, aby přivodila pád totalitního režimu.
Zároveň jsou její hříchy a míra „ušpinění“ mnohem větší než u tichých prospěchářů a kolaborantů. Ve státě jako Gileád není možné mít moc a zůstat bez viny. Místy se dokonce zdá, že si Lydie svůj vliv užívá, ale bez moci jsou šance někomu pomoct nebo něco změnit minimální. Současně nás opět autorka znejišťuje a ve hře je i možnost, že Lydie rukopis zfalšovala v rámci hry systému, nebo snad kvůli uchlácholení svého svědomí. Právě její ambivalentnost zanechává nejpalčivější otázky. Je možné svrhnout zrůdný režim a nestat se přitom zrůdou? Nejsou to naše špatné a v míru potlačované vlastnosti, jež jsou v době války nejužitečnější? Svědectví nedává jednoduché odpovědi. V tom je jeho největší síla.
Autorka je překladatelka.
Margaret Atwoodová: Svědectví
Přeložila Kateřina Klabanová. Argo, 396 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
