Kajinjumere je s asi stovkou obyvatel jednou z tisíců malých, průměrných a zcela bezvýznamných vesniček šedesátimilionové Tanzanie, která leží na východním pobřeží Afriky. Nachází se na jihozápadě země v hustě osídlené oblasti podél dálnice a železnice do sousední Zambie. Kajinjumere je však stejně jako okolní vesnice značně izolované, protože od dálnice sem vede jen bahnitá, osobním automobilům neprůjezdná polní cesta. Málokdo sem zavítá, místní je jen zřídkakdy opouštějí.
„Před padesáti lety tady nebylo nic než savana. Celá vesnice zahrnovala dvě rodiny, které dohromady tvořily kmen,“ říká starší muž s úsměvem v unavené tváři a cucá si zkrvavený ukazováček, do nějž ho před chvílí kousl pavouk. Sedíme na terase domku na okraji vesničky tvořené malými domečky z nepálených cihel, které se táhnou podél napůl zaplavené polní cesty. Do plechové střechy bubnuje prudký tropický liják. „Sousední domy od sebe byly vzdálené kilometry. Každý zůstával na svém a s nikým se nestýkal. Po setmění se nikdo neodvážil vyjít ven. V okolí číhali lvi, hadi a další smrtelně nebezpečná zvířata. A když se člověk přiblížil k cizímu pozemku, začali po něm střílet. Lidé tu věřili různým pověrám. Mysleli si například, že jim lidská krev přinese dobrou úrodu,“ pokračuje – a zjevně si vychutnává účinek svých slov, který se zračí v mé lehce šokované tváři. Jmenuje se Joseph a učí na univerzitě v Mbezi, nejbližším větším městě. Po nedávno zesnulém otci je majitelem domu, na jehož verandě právě sedíme. Na týden přijel vypomoci na rodinná pole.
Vyrážíme spolu na procházku vesnicí. Kajinjumere je prakticky jednolité. Míjíme hnědavé cihlové a starší hliněné domky s plechovými nebo doškovými střechami, vzdálené od sebe asi deset metrů. „Do téhle podoby se pláň začala měnit koncem sedmdesátých let. Vláda tehdy nařídila, aby se všichni přestěhovali na vytyčená místa. Tak vznikly první vesnice,“ vypráví Joseph. Tato politika sedmdesátých a osmdesátých let se nazývala Ujamaa a měla za cíl vyřešit řadu rozvojových problémů, s nimiž se mladý stát potýkal kvůli své extrémně nízké hustotě zalidnění. Například nemožnost výběru daní, nulová kontrola nad děním na venkově, neschopnost poskytovat sociální služby.
Vznikly díky tomu například první venkovské školy, odsun farmářů z úrodné půdy a vznik neefektivních družstev však nakonec vedly k prudkému snížení zemědělské produktivity a hospodářskému krachu země. Změny způsobené politikou Ujamaa každopádně přetrvaly: ráz okolních domků je sice zaměnitelný takřka s jakoukoli zemědělskou osadou v subsaharské Africe, uspořádanost a uzavřenost celé vesnice je však specificky tanzanská.
„Farmáři celou savanu poorali v pole. Lvi odešli, potřebují totiž stromy, a ty jsme vykáceli,“ pokračuje Joseph, když vycházíme za vesnici. Ukazuje na dvoumetrové torzo hada, kterého právě jeden z farmářů ubil motykou a netečně pohodil ke krajnici. „Hadi se nás začali bát. Divočina byla podmaněna člověkem,“ shrnuje a dívá se do okolních rýžových polí. Obrovská planina s otevřeným výhledem na desítky kilometrů, zakončená v dáli horami zpola skrytými v oblacích, je rozdělena do pravidelných obdélníků až po okraj zaplavených vodou. Tu a tam lze spatřit sehnutou zablácenou skupinku vytrhávající plevel. Mladík v holínkách vede dva voly v dřevěném postroji. Jiní lidé do vody postupně sázejí zelené trsy rýže. Opodál se míhá několik stěží rozeznatelných teček. Farmáři tady pracují od úsvitu do soumraku.
Přes všechny změny zůstalo hlavní páteří zdejší ekonomiky drobné samozásobitelské zemědělství – na pláních rýžové, v kopcích banánové. Ujamaa byla jedním z nejmasivnějších modernizačních zásahů, jaké kdy na africkém venkově proběhly. Přesto se místní společnost mění jen velmi pozvolna. Izolovanost, chudoba a další faktory brání zapojení do globalizované společnosti. Samozásobitelští farmáři dále žijí zcela nezávisle na světě, bez velkého povědomí o vzdálenějším dění.
To se ale začíná rychleji měnit. Málokterý farmář je při možnosti srovnání s úrovní vzdálenějšího světa spokojen se svým namáhavým životem. V rostoucích regionálních městech vidí „nová“ povolání, která jsou podstatně výnosnější, zajímavější a méně pracná. Únik z pasti farmaření je ale náročný. Kvůli nevzdělanosti, nedostatku kapitálu a dalším překážkám stěží po přesunu do měst najdou práci, která je uživí. Přesto po úniku touží a tato touha (nejen) tanzanský venkov v příštích letech opět dramaticky promění.
Autor studuje rozvojová studia, na tanzanském venkově počátkem roku prováděl terénní výzkum.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
