Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Politika, Rozhovory

Nenávist se změnila v kulturní normu

S vdovou po starostovi polského Gdaňsku a nově evropskou poslankyní

Magdalena Adamowicz • Autor: Piotr Połoczański
Magdalena Adamowicz • Autor: Piotr Połoczański
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Před rokem zemřel starosta polského Gdaňsku Pavel Adamowicz, na kterého na charitativní akci zaútočil muž dlouhým vojenským nožem. Utrpěl vážná zranění srdce, lékaři ho v místní univerzitní nemocnici pět hodin operovali, ale bezúspěšně. Obvinění z pokusu o vraždu si den poté vyslechl 27letý Polák, který před činem vběhl na pódium a vykřikoval, že byl během vlády opoziční Občanské platformy neprávem uvězněn. Za sebou měl trest vězení za přepadení několika bank; během pobytu za mřížemi se u něj objevily psychické problémy a soudní psychiatr mu diagnostikoval paranoidní schizofrenii. Při této příležitosti odemykáme rozhovor s manželkou zabitého starosty Adamowicze. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Po sídle Evropského parlamentu chodí s plackou „Imagine there is no hate“. Vysokoškolská lektorka Magdalena Adamowicz, vdova po starostovi polského Gdaňsku a nově evropská poslankyně, je přesvědčena, že násilnou smrt jejího manžela způsobila právě eskalující nenávist v – nejen – polské společnosti. Z Bruselu, kam se i s dcerami odstěhovala, ji chce porazit.

Jste právnička a před smrtí vašeho muže jste učila na univerzitě. Proč jste vstoupila do politiky?

Nebýt smrti mého muže, akademickou dráhu bych nikdy neopustila. Dnes cítím povinnost něco dělat, aby jeho skon nebyl zbytečný. Manželovu smrt zavinila nenávist a já se chci pokusit ji ze společnosti odstranit.

K vraždě došlo na severu Polska. Proč jste si vybrala pro svou misi Brusel?

Můj hlas by z Polska nebyl slyšet. Nebyl by tak efektivní. Projevy nenávisti je nutné vymýtit z on-line i off-line prostředí a zejména v prvním případě platí, že chcete-li přimět k vyčištění jejich prostředí Facebook nebo Google, národní legislativa nestačí. Potřebujete celoevropskou.

Vaším cílem je tedy prosadit celoevropskou normu pro veřejnou debatu?

Ano, ráda bych zakončila svůj pětiletý mandát tady alespoň návrhem evropského zákona, který by minimalizoval projevy nenávisti. V zásadě tedy nastavil společně sdílená pravidla, co je ve veřejné debatě – na internetu i mimo něj – ještě možné a co už není.

Evropský parlament nemá právo zákonné iniciativy, nemůže tedy navrhovat novou legislativu. Jak chcete uspět?

Nejsem bezbranná, jakkoli máte pravdu. Chci přesvědčit komisi, která to právo legislativní iniciativy má. A zejména získat pro spolupráci místopředsedkyni Věru Jourovou, která má na starosti hodnoty a transparentnost Unie. Začínáme 6. listopadu veřejným slyšením v parlamentu o dosavadních zkušenostech s takzvanou hate speech ve veřejném prostoru a velmi doufám, že tam vaše komisařka přijde.

Neměl na to odpověď

Váš manžel Paweł Adamovicz byl 13. ledna letošního roku během dobročinné slavnosti v Gdaňsku ubodán místním recidivistou. Naznačovalo něco, že by se to mohlo stát?

Nedostali jsme žádnou výhrůžku smrtí, jestli se ptáte na tohle. Ale byli jsme terčem velmi tvrdé kampaně ze strany vládních politiků a médií, jejichž cílem bylo mého muže diskreditovat před komunálními volbami v roce 2018.

Jak ta kampaň vypadala?

PiS dlouho mluví o Gdaňsku jako o polském Palermu a můj muž byl označován za hlavu gdaňské mafie. Celá naše rodina je několik posledních let šikanovaná státní byrokracií. Manžel byl osm let vyšetřován kvůli údajným podvodům v majetkovém přiznání, a přestože dodnes nikdo nic nenašel, já, bratr mého muže, moje matka a další členové rodiny jsme pod drobnohledem úřadů.

Jak to vypadá v praxi?

Moje rodina vlastní v Gdaňsku čtyři byty, většinu pronajímáme a starám se o to já. Patnáct let jsem platila daň jako fyzická osoba, loni, ve volebním roce, najednou finanční úřad oznámil, že mám platit daň jako firma, a dal mi pět dní na doplacení sto tisíc zlotých, což je v přepočtu přes půl milionu korun, údajného dluhu. Moje matka má pojišťovací agenturu a všechny její klienty si finanční úřad předvolal, aby zjistil, jestli se pro smlouvu s ní rozhodli dobrovolně, nebo zda je k tomu donutil někdo z okolí mého muže. Chtěli najít důkaz, že se coby starosta obohacuje na úkor obyvatel města. Můj muž to bral s lehkostí, ale zároveň počítal s tím, že si pro něj jednoho dne mohou přijít. Speciálně kvůli tomu školil i naše dcery. Instruoval je, aby nikdy neotevíraly v pyžamu, i kdyby policie zazvonila v šest ráno, protože u toho budou novináři; aby se nejdřív oblékly a všechno natáčely na mobil. Byl to velký stres.

Kdo jsou podle vás ti „oni“, kteří chtěli vašeho muže diskreditovat?

Lidé od předsedy PiS Jarosława Kaczyńského. Takhle to teď v Polsku funguje. Vládní PiS rozdělila společnost na „my“ a „oni“, ovládla státní správu a veřejnoprávní média a vede proti opozici otevřenou válku. Manžel byl dlouho členem Občanské platformy. Už v prvním volebním období ve městě byl na základě podnětu polského nejvyššího kontrolního úřadu zatčen šéf gdaňské teplárny. Stalo se to den před Štědrým dnem a policie dotyčnému řekla, že ho pustí domů na Vánoce, když jim něco řekne o mém muži. Neměl co. Zůstal ve vazbě tři čtvrtě roku, aniž by na něj cokoli našli, tehdy nebo později.

Proč si PiS vybrala vašeho muže? V Polsku je přece celá řada opozičních starostů.

Gdaňsk je zvláštní případ. V řadě jiných velkých měst – Varšavě, Poznani, Krakově – také vládla opozice, ale došlo tam ke změnám, vlády se střídaly. On byl v čele Gdaňsku od roku 1998, přes dvacet let. Vyhrál šest voleb za sebou, lidé ho měli rádi. Gdaňsk je hrdé, nepoddajné město, zrodila se tu Solidarita, Paweł vedl studentské protesty ve městě na sklonku komunismu. Možná Jarosława Kaczyńského dráždila jeho síla a nezávislost. Radnice přijala běžence z bývalých sovětských satelitů a nabídla se, že přijme syrské uprchlíky, můj muž kráčel v čele gdaňské gay parade, protože chtěl bojovat proti rozšiřující se homofobii. Postavil se tedy do přímé opozice vůči vládní politice. Ale ta otázka je správná – Paweł se sám sebe ptal, proč ho Kaczyński tolik nenávidí. A neměl na to odpověď.

O co opíráte svoje přesvědčení, že útočník na vašeho muže byl vyburcován nenávistí v polské společnosti?

Protože to řekl. Můj muž stál na pódiu, právě oznámil výtěžek tradiční dobročinné sbírky, on k němu přiskočil, velmi rychle a s velkou silou ho několikrát bodnul do srdce a pak do mikrofonu řekl, že byl nespravedlivě odsouzen, že ho ve vězení mučili a že za to může Občanská platforma. A proto prý mého muže zabil.

Útočník trpěl schizofrenií, byl to nemocný násilník, v minulosti se měl živit jako výběrčí výpalného a byl odsouzen za ozbrojenou loupež. Jeho slovům možná nelze přikládat rozhodující váhu.

Nezpochybňuji, že Stefan W. je nemocný člověk. Je pod dohledem psychiatrů a útok se stále vyšetřuje. Jen upozorňuji na kontext. A ten je, že k dispozici ve věznicích je pouze veřejnoprávní televize, která jen v roce 2018 odvysílala přes stovku relací o mém muži. Byl v nich napadán, nezazněl tam jakýkoli protinázor a nedali mu prostor k vyjádření. A pokud se každý týden z televize dozvídáte, že Gdaňsk je prolezlý korupcí a za všechno špatné může jeden člověk, Paweł Adamowicz, půda pro útok je připravená. Tedy pokud máte pocit spiknutí proti sobě a chcete se pomstít. Matka toho sedmadvacetiletého muže vypověděla, že než vyšel z vězení, říkal jí, že už ví, kdo ho dostal za mříže, a že venku zabije někoho důležitého. Ohlásila to na policii, protože měla strach, že syn něco udělá a hned ho zase zavřou. Policie si to ale nevyhodnotila jako nebezpečný případ.

Velmi mocný nástroj

Jak dnes vypadá veřejná debata v Polsku?

Usadila se tu kultura nenávistného slovníku jako normy. Extremisté všeho druhu, političtí rowdies a další se cítí beztrestní. Během letošních oslav polské státnosti kráčeli polskými ulicemi neonacisté, vykřikovali hesla třetí říše a nic se jim nestalo. Starostové jedenácti polských měst, kteří na základě výzvy mého muže podepsali prohlášení, že jsou připraveni přijmout v zařízeních svých obcí uprchlíky z táborů na jihu Evropy, za to dostali od krajní pravice vystavené úmrtní listy. Dotyční starostové se kvůli tomu obrátili na konci roku 2018 na soud a ten v prvoinstančním řízení řekl, že nedošlo k žádnému trestnému činu ani jinému pochybení. Stejně tak když se tady v europarlamentu hlasovalo o aktivaci článku 7 proti Polsku kvůli ohrožení právního státu, ti opoziční poslanci, kteří hlasovali proti Polsku, pak byli karikováni v médiích, jak visí na šibenici. Investigace nezávislých novinářů později ukázala, že za rozšířením karikatur stáli konkrétní lidé z ministerstva spravedlnosti. Nemělo to pro ně žádné důsledky.

 Jak si máme jako cizinci vysvětlovat vysokou popularitu PiS mezi Poláky navzdory podobným přešlapům?

Mají média, veřejnoprávní rozhlas a televizi, která fungují jako nástroj provládní propagandy. Vzhledem k tomu, že více než polovina polských rodin nemá přístup k jiným než právě k veřejnoprávním médiím, je to velmi mocný nástroj. PiS má také velmi dobrý kontakt s polskou církví. Ta je sice rozdělená, stejně jako zbytek společnosti, většina biskupů však veřejně podporuje PiS, běžně se pořádají modlitby, aby vláda uspěla, biskupové žehnají Kaczyńskému a vláda pumpuje velké peníze do náboženských pořadů v rozhlase a televizi. A třetí věc – PiS rozdává peníze, kupuje si voliče. Za každé dítě dostane rodina pět set zlotých měsíčně a to je hodně, pokud pracujete v Lidlu za pokladnou a máte plat dva a půl tisíce zlotých, což řada lidí ve venkovských oblastech má. Tenhle koktejl u části Polska velmi dobře funguje.

Kde jste byla, když byl váš manžel zavražděn?

V Americe. Rozhodli jsme se, že si po posledních komunálních volbách vezmu rok akademického volna a pojedu s mladší dcerou za její sestrou do Kalifornie, kde začala studovat. Špatně snášela politické útoky na svého otce, a tak jsme se rozhodli poslat ji na rok do Států. Dceři se však stýskalo, nechtěla tam být sama a já jsem si řekla, že toho využiju, přijedu za ní i s tou mladší, aby se naučila jazyk a já konečně napíšu habilitaci. Máme v Kalifornii přátele, od kterých jsme si pronajaly malý domek. Přijely jsme loni na konci listopadu a měly jsme zůstat do konce školního roku.

Kdy jste se viděli všichni čtyři naposledy?

Můj muž za námi přijel na tři týdny okolo Vánoc, projeli jsme autem kalifornské pobřeží, měli jsme se moc hezky. Vracel se v sobotu týden před tou slavností. Dovezly jsme ho na letiště, šli jsme se ještě chvíli projít, protože letadlo mělo dvě hodiny zpoždění. Pak jsme ho vyprovodily, a když prošel kontrolou, ještě jsme mu zamávaly. To bylo naposledy, co jsme ho viděly.

Jak jste se dozvěděla o útoku?

Zavolala mi moje neteř. Stalo se to v neděli večer, v Kalifornii bylo teprve dopoledne a já jsem byla s dcerami na mši. Když jsem vyšla před kostel, všimla jsem si zmeškaného hovoru od neteře. Zavolala jsem jí zpátky, byla na stáži v Bruselu a plakala do telefonu, že jí volal kamarád, který ten den dobrovolničil v Gdaňsku, že Pawła někdo pobodal a že leží na pódiu a krvácí. Podlomila se mi kolena, zavolala jsem jednomu z místostarostů a ten mi potvrdil, že Paweł je zraněný, ale že zrovna nad sebou slyší vrtulník se záchrankou. Měla jsem v hlavě zmatek, myslela jsem si, že ho pobodal nějaký blázen kapesní rybičkou a že to nebude tak hrozné, protože byla zima a on měl tlustý kabát. Až pak se ukázalo, že ve chvíli, kdy na něj Stefan W. zaútočil, stál s pažemi nad hlavou a měl rozepnutý kabát. Byl úplně bezbranný… S dcerami jsme během hodiny byly na letišti a přeletěly do Londýna. Tam jsme měly čekat šest hodin na přestup, ale zavolal mi zástupce premiéra, že mi chtějí pomoci dostat mě do země co nejdříve, zjevně věděli, jak moc je to vážné. Když jsme přistály v Londýně, čekal na nás polský velvyslanec a vládní speciál nás odvezl do Gdaňsku. Ale bylo pozdě. Ještě než jsme přistály, Paweł zemřel.

Změnila smrt vašeho manžela něco ve veřejném prostoru?

Politický ring se na několik týdnů uklidnil, zřejmě kvůli pietě. Pak se vše vrátilo do původních kolejí. V posledních měsících jsem ale zaznamenala, že se několik prominentních novinářů veřejně omluvilo, že pustili do éteru neověřené informace. A čím dál víc politiků začíná mluvit o projevech nenávisti jako o problému současného Polska, což je velmi dobře.

Proč jste se přestěhovala do Bruselu?

Tady se teď odehrává většina mojí práce. Zároveň jsem chtěla dcerám dát šanci žít v klidu. Doma v Polsku byly naše fotky všude, lidé dcery poznávali na ulici jako „děti toho zabitého starosty“, někteří je i oslovovali… Já jsem vdova a je to pro mě nový stav. Zatím mi ještě plně nedochází, co to znamená. Zkoumám to.

Magdalena Adamowicz • Autor: Mateusz Slodkowski / Zuma Press
Magdalena Adamowicz • Autor: Mateusz Slodkowski / Zuma Press

Polská právnička a od letošního května europoslankyně. Kandidovala jako nezávislá na listině Občanské platformy. Do politiky vstoupila poté, co v lednu 2019 zradikalizovaný násilník Stefan W. zavraždil jejího muže, gdaňského starostu Pawła Adamowicze. Má šestnáctiletou a devítiletou dceru, se kterými se letos odstěhovala do Bruselu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 42/2019 pod titulkem Nenávist se změnila v kulturní normu