Chceme hudbu, ne umělou hmotu

Byla to doba, kdy někteří kapitáni hudebního byznysu ještě věřili, že svou silou dokážou zadupat do země internet. A skutečně se o to pokusili. V roce 1999 byznys s cédéčky jen kvetl, příjmy se počítaly v desítkách miliard dolarů a vypadalo to, že tučná léta nikdy neskončí. Ale souběžně s tím na koleji bostonské Northeastern University spustil osmnáctiletý student Shawn Fanning v červnu program Napster, který idylu zcela naboural. Napster propojil počítače svých uživatelů a umožnil jim sdílet mp3 soubory z jednoho pevného disku na druhý.

Bylo to zdarma, bylo to rychlé, pirátské a rozmohlo se to v gigantickém měřítku. V době největší slávy Napster využívalo sedmdesát milionů fanoušků. Firmy reagovaly tím, že se Napster rozhodly soudně zničit, a korunu všemu nasadily, když začaly stíhat jednotlivé uživatele a žalovat je o tisíce dolarů i za několik stažených písniček. Každý z nich byl v jejich očích zloděj, zločinec.

Právě dvacet let starý příběh Napsteru (podrobněji na str. 59–62) nabízí mnohá poučení pro digitální éru a chápání internetu. Jedním z těch zásadních byla obrovská neschopnost vidět možný trh tam, kde vzniká. Přitom by se řeklo, že kapitalismus funguje tak, že se snaží vyhovět poptávce, a jestli něco Napster naplno ukázal, pak to byla poptávka po hudbě. Zviditelnil chuť mladých lidí poslouchat ji ve velkém a vybírat si písničku po písničce. Ale místo toho, aby vydavatelství naslouchala tužbám zákazníků, začala s nimi bojovat.

Citové pouto

…