Svátek demokracie
Vstávám chvíli po páté, moje žena už zatím stihla připravit snídani. Pomalu budíme naši dvouletou dceru s nadějí, že neprobudí celý dům. Není to naše oblíbená denní doba, ale prý je dnes svátek demokracie, volební místnost daleko a autobus nepočká.
Bydlíme na půl cesty mezi Torontem a New Yorkem, takže si nemůžeme moc stěžovat, krajánci třeba ve Wyomingu mají cestu k urnám o poznání delší. My jen skočíme (lze-li tak prudké pohyby po ránu dělat) do taxíku, za dvacet minut jsme na nádraží a za šest hodin – krátce po poledni – vystupujeme na Manhattanu. S batohem na zádech tlačím kočárek dolů Pátou Avenue a přemítám, jak asi cestují rodiny, jejichž děti nemají trpělivost vycvičenou týdny prokodrcanými mongolskou stepí. Možná mají tablet s šesti hodinami večerníčků? Nebo zásoby neurolu pro rodiče a špunty do uší pro spolucestující?
Klíče od bytu nám předává Borisův kolega, nebo je to možná známý. Jeho ani Borise neznáme, jen využíváme záchrannou síť cestovatelů s omezeným rozpočtem, Airbnb. Známe to nesčetněkrát z obou stran – zatímco Boris cestuje po Státech, my bydlíme u něj, u nás doma zase tři Belgičanky, a kdo se nastěhoval k nim, to jsme si ani nestihli říct. Volební turistiku tu však provozujeme jen my.


Obědváme kousek od Union Square, kde naše dcera prolézá postupně dětská hřiště všech věkových skupin, a míříme na konzulát. Cestu máme prošlápnutou, byli jsme tam totiž už v prosinci – ověřit podpisy na žádostech o vydání volebních průkazů. Tuhle žádost totiž váš zmocněnec v Česku podat nemůže, to musíte osobně. No, teď už to víme, ale předem nás to nenapadlo.
Český národní dům, kde konzulát sídlí, se stále ještě jmenuje Bohemian National Hall – jako by se všechny ty revoluce, protektoráty, lidové demokracie i Czechie cestou přes oceán někde ztratily či zeslábly. Obvykle moc sentimentální nebývám, ale ranní vstávání a dlouhá cesta mě trochu nahlodaly. Nebo to byla ta ohořelá česká vlajka, zachráněná z trosek Světového obchodního centra, která visí u vchodu? Pamětní deska Antonína Dvořáka před volební komisí? Těžko říct. Jako mnoho Čechů jsem i já trochu cynickým vlastencem a pohnutí pro národní myšlenku skrývám asi i sám před sebou.
Po volebním ceremoniálu jsme se odebrali oslavit svátek demokracie do přízemí, zdejší restaurace nabízí plzeň i svíčkovou a po měsících na burgrech a americkém pivu tak vzpomínáme na domov nejen v myšlenkách. Na zdi tu vedle Miloše Formana visí nepřehlédnutelná fotografie Václava Havla a mně teprve tady pomalu dochází, proč jsme se sem s celou rodinou vlastně trmáceli.
Za devět měsíců budeme slavit sté výročí založení Československa. Cynický vlastenec s radostí vzpomene, že onen stát už čtvrtstoletí neexistuje, že byl navíc domovem docela jiného národa – Čechoslováků –, který ostatně vznikl hlavně jako obrana před národním sjednocením u sousedů a tak dále. Všechny ty kritické či posměšné poznámky na vlastní národní účet ale umožňuje širší rámec, ve kterém ten náš Hobitín máme rádi a vlastně se za něj nemusíme stydět. A volit jsme přijeli právě proto, že nestydět se je posledních pět let čím dál těžší.
Někdo by řekl, aby se Masaryk a Havel nemuseli v hrobě obracet. No, zrovna tihle dva by se svým postojem k rukopisům, Židům, normalizaci či vůbec čecháčkovství žádnou přímou volbu v Čechách jaktěživi nevyhráli.
MATĚJ PODHRÁZSKÝ,
cestovatel
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Demonstrace Stojíme za kulturou
Stovky studentů uměleckých oborů a zástupců kultury ve středu na pražském Malostranském náměstí protestovaly proti plánovaným škrtům v rozpočtu ministerstva kultury. Akci Stojíme za kulturou! před jednáním poslanců o závěrečném, třetím čtení návrhu státní rozpočtu pro letošní rok svolali studenti uměleckých vysokých škol, kteří tu také vystoupili se svými projevy.
Den lidových krojů v Poslanecké sněmovně
Sněmovnu v úterý ovládl folklor. Několik desítek poslanců dorazilo do dolní parlamentní komory v lidových krojích ze svých regionů. Akce nazvaná Den lidových krojů se konala potřetí. Letos ji doprovází výstava lidových krojů i ze Slovenska, Polska a z Maďarska. Poslanci se sešli ve Dvoraně v jedné z vedlejších sněmovních budov, kde výstavu zahájili. Následně se vydali průvodem přes Malostranské náměstí a Sněmovní ulicí slavnostním vchodem do hlavní sněmovní budovy. V sálu Státních aktů pak vystoupily taneční soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska.
Předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD) se oblékl do kroje z Bystřice pod Hostýnem. Lidové kroje podle něho patří k národnímu dědictví. "I když je většina z nás už běžně nenosí, tak k nám prostě patří," řekl Okamura. Iniciátor Dne lidových krojů ve sněmovně, nynější předseda zahraničního výboru Radek Vondráček (ANO) podotkl, že letošní akce naplňuje motto Evropské unie o jednotě v růzností. "Naše kroje jsou symbolem našich kořenů, našich tradic naší identity," uvedl.
"Náš národ není velký počtem lidí, není velký rozlohou země. Ale jsme obří, co se týče rozmanitosti, kultury, tradic i krojů," řekl ministr kultury Ota Klempíř (za Motoristy), jenž dorazil v kyjovském kroji. Akce podle něho setřela rozdíly mezi koalicí a opozicí, což je stav, který by měl podle ministra vydržel déle než jedno odpoledne.










