Vstávám za tmy, nemůžu dospat. Bude dost kladiv, lopat a bucharů? Nezatoulal se nám někde nějaký kmínek? Přijde dostatek lidí a bude se jim to líbit? Zatímco na Národní se zapalují svíčky a vyhazují kytky, my za jemného oparu vyrážíme polabskou krajinou za jiným cílem. Krajinou, která se tak liší od našeho rodného Valašska. Plnou dlouhých lánů polí, pro podzimní čas nezvykle suchou, plochou, kde do nejbližšího lesa na hřiby je to dvacet minut jízdy autem.
Je jasno, ale pod nulou, lány po senoseči se mihotají jinovatkou. Opar se však rychle zvedá a za pár minut jízdy už jej vidíme. Na první pohled nikterak mimořádný, přesto snad v každém z nás vzbuzuje jaksi mimochodem bázeň. U Řípu jsem s přítelkyní Zorkou poprvé v životě, naše kamarádka Eliška to tady už dobře zná.
Parkujeme v poli na dohled od nejslavnější české sopky. Kolem už se to hemží čilým ruchem. Junáci v krojích pobíhají kolem polňačky, malý bagřík hloubí svědomitě poslední díry, nachystané nářadí odráží ranní ostré slunce a někde za remízkem voní čaj a svařák. Kamarádka v křiklavé vestě prohánějící se kolem na koloběžce na mě haleká, jestli už mám svoje číslo. Dnes totiž slavíme svátek 17. listopadu sázením stromů. Čeká nás přes kilometr dlouhá alej lip. Sto stromů ke stému výročí republiky, symbolů boje za svobodu a demokracii. Bude to fuška.
Improvizované zázemí se stany, jemuž dominuje balík slámy jako pódium, se rychle zaplňuje lidmi. Jsou tady děti ze školy z blízké Mnetěše, lidé z firem, kteří vyměnili saka a kostýmky za montérky, zástupci legionářů nebo postarší pár, který se zastavil jen tak. Přišli napříč generacemi, povoláními i sociálními bublinami. Dorazili z okolní vesnice, Prahy, severu Čech, jižní Moravy i Slovenska, aby společně oslavili znovu nabytou svobodu na místě více než symbolickém.
Slunko stoupá k poledni a moderátorův hlas nás vybízí, abychom se pustili do práce. Není to jen tak, mladé lipky je třeba přemístit do jámy, pořádně ukotvit kůly, zaházet, udusat, ukotvit. Na všechno dohlíží bedlivým okem třináctka zahradníků, aby nějaký křivý jedinec nedělal budoucí aleji ostudu.
Dám se do řeči s jedním ze sazečů. Přijel slavit pod Říp se svou dcerou. Povídáme si o důležitosti rituálů. Ta zvláštní kombinace se nám líbí. Každý sází svůj vlastní strom jako svobodný individuální člověk. Zároveň však společně tvoříme alej, jako tým, jako partneři. Vedle mi skautský oddíl z Malé Strany povídá, že letos takto sází stromy už potřetí. Když se ptám proč, samozřejmě odvětí, že přece musí podporovat přírodu, aby si ji mohli užívat nejen dnes oni se svými kamarády, ale i generace, které přijdou po nich.
Za slabou hodinku a půl je hotovo a poslední strom je vztyčen. Na místě, kde ještě včera trčela nahá pole, se až k obzoru vine výsledek našeho dnešního úsilí. Na každém stromku se třepotá trikolora a dřevěná destička, na kterou se každý sázející mohl podepsat. Všichni se usmívají, povídají si, nemůže chybět zpěv české i slovenské hymny. Čtyři stovky lidí dnes spojilo něco, co většina z nich dělala poprvé v životě.
Na závěr se vydáváme na strmý výšlap. Když pak na konci dne stojíme tam, kde stál kdysi praotec Čech, a na okolní podřipskou krajinu padá něžný soumrak, mladá alej zatím příliš vidět není. Bude ale růst a košatět a každé jaro znovu a znovu vnášet do suchého Polabí strádajícího větrnou erozí život a radost. Těším se, až se jednou v jejím stínu budu procházet se svými dětmi a vnuky a budu jim vyprávět tento příběh.
David Kopecký
Pracuje na kampani Stromy svobody
Nadace Partnerství.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
