Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Sebestředný stát aneb Mloci ve Vltavě

České porážky a neúspěchy od třicátých let do současnosti

ROZHOVOR_Lukes_02_varianta_foto Milan Jaros
Autor: Milan Jaroš

U příležitosti stého výročí vzniku Československa odemykáme text z aktuálního Respektu 43/2018, který se založení státu obsáhle věnuje ve velkém bloku. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

 

Reklama
Reklama

Tak jako řeka teče nenávratně dál a nejde do ní vstoupit dvakrát, tak ani dějiny se neopakují. Přesto je dobré o minulosti přemýšlet, abychom si připomněli, jaké chování na mezinárodní scéně funguje a co naopak vede ke špatným koncům. Nabízím zamyšlení nad paralelami, jakkoli nedokonalými, mezi chováním Československa před druhou světovou válkou a dneškem. Budu argumentovat, že zahraniční politika Edvarda Beneše a současná zahraniční politika České republiky sdílejí společné motivy. Patří k nim lokajský postoj k Rusku, arogance vůči Západu a hlavně sebestřednost.

Důsledky bylo nejlépe vidět na podzim roku 1938, kdy Československo zcela osamoceně čelilo třetí říši, Polsku, Maďarsku a ozbrojenému povstání svých vlastních občanů. Z pražského pohledu mohly za kolaps státu koncem září 1938 „sladká Francie a hrdý Albion“, zrádní sousedé a menšiny; Češi byli bez viny. Mnichovské trauma zintenzivnilo jejich podezřívavost vůči Západu. A protože o paktu Stalina s Hitlerem se v Čechách nikdy moc nemluvilo, následoval pád do komunistické náruče.

Podobné procesy začaly v postkomunistické České republice probíhat otevřenou formou přinejmenším od druhého volebního období prezidenta Klause. Po Putinově anšlusu Krymu v roce 2014 už není možné pochybovat, že Klaus, Zeman a další hrají z kremelské partitury a tlačí Českou republiku mimo západní alianci, i když podobné experimenty Beneše za války a po ní skončily únorem. Otázku, zda tak oba činí z pomatení, nebo pod tlakem dosud neznámého aktéra, by lehce dokázal zodpovědět vyšetřovatel s pravomocí sledovat mezinárodní toky peněz.

Po nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu se možná střední Evropa znovu stane zónou, kam chodí Rusko lovit své oběti. Pokud by se Česká republika měla ocitnout v nebezpečí, mohlo by se stát, že pro ni nikdo – tak jako v roce 1938 – nehne prstem, protože takový bývá osud sobců.

Dobře to vysvětlil Benešův kancléř Jaromír Smutný. O svém šéfovi si poznamenal, že egoisté jako Beneš prožívají své krize všemi opuštění, protože když „jim bylo dobře, nedovedli chápati druhých“. Smutný tady nezachytil jen Benešův charakterový kaz a osud první republiky. V jeho postřehu je i varování pro současnou politickou garnituru v Praze.

Zemanův a Klausův koncept národa jako etnického klanu, který mezi sebe nikoho nepouští, je pro část voličů atraktivní.

Tweetni to

Dnešní politické strany se spolu hádají kvůli trivialitám, ale v mezinárodní politice mezi nimi téměř není rozdílu. Extrémní levice našla společnou řeč s extrémní pravicí a spolu postupně vyprazdňují demokratický střed. Pražští politici soutěží v rychlosti posunu do ruského magnetického pole, ale také v rasismu a sobectví. Vyhrává ten, kdo na prosby aliančních partnerů o spolupráci odpoví s největší arogancí.

Kolosální neznalost okolního světa

Vraťme se ale k první republice. Po vzniku Československa se jeho přátelé těšili, že Praha na mezinárodní scénu vstoupí s ideály, o kterých mluvil Masaryk. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat: v poválečné Vídni vypukl hlad a hrozila tam revoluce. Spojenci prosili pražskou vládu o pomoc. (Byla to obdoba současné migrační krize.) Praha ji tvrdě odmítla, protože neuměla soucítit s bývalou imperiální velmocí, která teď klečela na kolenou. Nedostatek české velkorysosti Evropu zklamal a Češi ztratili příležitost najít s Rakouskem společné zájmy. Přispěje to k jejich opuštěnosti koncem třicátých let.

I_obalka_R43

Nebo jiný příklad: Rudá armáda se v roce 1920 drala Polskem na západ. Francie žádala, aby pražská vláda přes své území povolila průchod zbraní pro bránícího se souseda. Masaryk a Beneš prosby odmítli a vymluvili se na stávku železničářů v Bohumíně. Hned ale využili polské slabosti a na Těšínsku své zájmy prosadili silou. Byla to chytrá taktika, a tragicky špatná strategie. Čechům za jejich chování během ruské invaze Poláci vystaví účet v září 1938.

Beneš zpočátku dosáhl na mezinárodní scéně určitých úspěchů, ale svou pověst začal brzy ztrácet. A jak klesal v očích diplomatických profesionálů, klesal i národ, na jehož zástupce se pasoval. Už první britský vyslanec v Praze si ve svých zprávách pro Londýn všiml, že Češi mají tendenci považovat se za „dokonalé“ a že „svou neznalost okolního světa – a ta je kolosální – maskují předstíráním, že vše umí lépe“. Z tohoto postřehu o českém charakteru čiší smutek, protože je nadčasový.

Ani v Sudetech nedokázalo být Československo vstřícné, i když si to mohlo dovolit – hlavně v druhé polovině dvacátých let. Své ústrky z dob Rakouska teď kompenzovalo ústrky vůči německé, polské a maďarské menšině. Praha věřila, že se svým průmyslem a francouzským spojencem žádné kompromisy hledat nemusí.

Situaci změnil nástup Adolfa Hitlera. Beneš na něj reagoval tím, že v roce 1935 uzavřel smlouvu se Stalinem. Po návratu z Moskvy pak světu oznámil, že Stalin byl „laskavý a pozorný“, obchody byly plné zboží a šťastní proletáři se každé léto rekreují šest týdnů na Krymu. O Československu se začalo říkat, že je to „mateřská letadlová loď bolševismu“. Nebyla to pravda, ale už i původní zastánci Masarykova experimentu v něj přestávali věřit. Jen rok po Benešově návratu z Moskvy, v srpnu 1936, napsal sir Robert Vansittart, že „Češi zničili sebe sama svým hloupým chováním a tolerancí vůči korupci. Teď už je příliš pozdě zachránit je a jejich slepený stát od hněvu, který na ně dopadne.“

Národ Beneše obdivoval jako mistra diplomacie. Když ale přišel rok 1938, ukázalo se, že Československo neměli rádi ani sousedé, ani spojenci, ale ani velké procento vlastních občanů. Sebestřednost a nedostatek velkorysosti v dobách míru měly podíl na tom, že se země ocitla v situaci, kdy se stát svým nepřátelům před očima rozpouštěl jako kostka mýdla v horké vodě.

Materialisté bez duše

Jaká je dnešní situace? Od chvíle, kdy do Pražského hradu vstoupili Klaus a Zeman, se Češi představují světu jako materialisté bez duše, národ, který se vzdal ideálů a pocitu solidarity se světem. Klaus podlézá Kremlu jako málokdo. O Evropské unii tvrdí, že je to horší diktátor než Sovětský svaz a „zlo“. Ve věci ruské okupace Krymu a východní Ukrajiny používá argumenty meziválečné německé propagandy. Po anšlusu Rakouska nacisté tvrdili, že šlo o „rodinnou záležitost“, která se týkala jen německy mluvících občanů. Byl to šikovný trik, protože už v době, kdy Hitler triumfálně vstoupil do Vídně, se Evropané stále nemohli rozhodnout, zda tam vtrhl jako agresor, nebo zda tam vstoupil jako sjednotitel území, která k sobě přirozeně patřila.

Přesně takhle svou okupaci Krymu a východní Ukrajiny světu představil Putin. Nešlo prý o agresi. On jen navrátil nenormální situaci do normálu. Hned mu přispěchal na pomoc Klaus, který řekl, že Ukrajina není „normální stát“, což byl Göringův výraz pro Československo. Zeman k tomu přidal, že Krym vlastně nikdy neměl být součástí Ukrajiny. Putin – podle Zemana – tak svou vojenskou akcí jen obnovil přirozený řád věcí. Přesně tak svět reagoval na anšlus,ale i na Hitlerův vstup do Sudet. Tam Berlín použil jazyk jako argument k odtržení pohraničního území od Československa.

Duo Klaus a Zeman v tomto duchu mluví o Krymu a Donbasu, kde přítomnost rusky mluvících obyvatel podle nich Putinovu okupaci dostatečně odůvodňuje. Oba prezidenti tak přijímají mnichovský argument, že jazyk je silnější než suverenita.

Klaus odmítá sankce uvalené na Rusko, popírá existenci kremelské informační války – a naopak ho „děsí“ propaganda z Bruselu. V kauze Jevgenije Nikulina hrál Klaus důsledně podle moskevského scénáře. Ve věci atentátu na Sergeje Skripala šíří kremelskou lež, že za útokem mohly být temné síly s kontakty na britskou rozvědku. Vyčítá Německu, že denacifikace byla „pomalá, povrchní a nedůsledná“, ale zároveň adoruje fašisty z Alternativy pro Německo (AfD). Rozbíjení Evropské unie do kremelského plánu přesně zapadá.

Zeman nezůstává pozadu. Odmítá sankce, volá do boje proti „šílenostem z Bruselu“ a pokusům „vnucovat nám muslimské migranty“. Vyjádřil nadšení nad tím, že se Česká republika osvobodila od tlaku ze strany Spojených států a Evropské unie. Na veřejnosti mluví často, ale když dojde na Krym, Ruskem sestřelený let MH17, výročí srpnové okupace nebo Putinem organizované vraždy ve Velké Británii, Pražský hrad buď papouškuje kremelské dezinformace, nebo hlas ztrácí úplně.

Předtím než komunisté v roce 1948 získali moc, vyhráli válku v oblasti hodnot. Ani dnešní situace nevypadá dobře: Klaus říká, že se Ruska nebojí, a totéž radí Polsku a pobaltským státům. Spolu s Putinem varuje před dekadencí Západu a tzv. ideologií homosexualismu, což je koncept okopírovaný z kremelských brožurek. Zeman a Putin vtipkují o tom, zda se mají řady novinářů „redukovat“ (Putin), nebo rovnou „likvidovat“ (Zeman). V Lánech si Zeman a Trumpův Mefisto, Steve Bannon, stěžují na migranty ve společnosti v Olomouci narozeného Petra Bystroně, který teď v dresu AfD bojuje ve Spolkovém sněmu proti přistěhovalcům. Tomio Okamura dohlíží na rasovou čistotu národa. Václav Klaus ml. se rve za právo lhát na internetu. MUDr. David Rath, držitel krabice s vínem, obědvá s biskupem v Litoměřicích. Lamentují spolu ne nad korupcí, ale nad růstem islámu v Evropě. Z toho všeho jde strach.

Mloci ve Vltavě

Karla Čapka dnes díky slovu „robot“ znají hlavně luštitelé křížovek. Ale takovou Válku s mloky se vyplatí přečíst si znovu právě teď. Není to jen alegorie fašismu. Je to i obžaloba nás všech jako spolumajitelů našich politických systémů.

Čapek zdůrazňuje, že mloci jsou „šerední“, zapáchají a jejich povrch se leskne nepříjemnou mastnotou. Lidé si s nimi nezačali, protože byli roztomilí a přítulní. Vedl je k tomu sobecký kalkul. Povondra je symbolem českého provincionalismu. Ví, že mloci už zabrali Egypt, Indii, Čínu, Francii, Prusko, Rusko, a že teď jsou dokonce už v Drážďanech. On si je ale jist, že se o své Čechy bát nemusí. Jednak prý mloci mají zájem jen o státy u moře a jednak Povondra věří v neprostupnost pohraničních hor. Vážnost situace pochopí, až když mu Frantík, jeho syn, ukáže mloka ve Vltavě.

Uchopit fenomén „mloka ve Vltavě“ v celém dosahu dokáže právě jen Frantík. Na otázku: „Kdo je vinen, že dnešní svět patří mlokům?“ odpovídá: „My všichni za to můžeme.“

Povondrův syn mluví i za mě. Denně v Bostonu vstávám s pocitem spoluviny za svého „mloka v Bílém domě“ a věřím, že i mnozí Češi jsou ze svých „mloků ve Vltavě“ zoufalí. Když Povondra jednoho z nich uviděl, lehl si do postele a prohlásil: „Všude dřív bývalo moře, a bude zas.“ Tahle anticipační smířenost s osudem byla katalyzátorem porážek v letech 1938, 1948 a 1968 a nesmí se opakovat. Vůči mlokům neutralita nefunguje. Oni spolupracují a my si taky musíme pomáhat.

Času není nazbyt. Ještě na jaře roku 1938 neměl Beneš důvod k panice. Jak to skončilo, víme. Dnešní situace je sice jiná, ale podobně nejistá. Zemanův a Klausův koncept národa jako etnického klanu, který mezi sebe nikoho nepustí, je pro část voličů atraktivní. Svou dnešní existenci s klidem vymění za návrat do světa východních jistot, bez sounáležitosti s jinými, a hlavně bez migrantů. Někteří se už teď těší, že je ruská knuta ochrání před multikulturním Západem.

Pokud se Zemanovi a Klausovi nepodaří v Bruselu převzít moc, pokusí se Evropskou unii zničit. To by bylo září 1938, to by byl Mnichov. A na ten moment v Kremlu čekají.

Autor je historik a profesor Bostonské univerzity. (Zkrácenou verzi tohoto textu přednesl autor na konferenci PEN klubu Dějinné paralely 1938–2018, říjen 2018. Mezititulky jsou redakční.)

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte