Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Kultura

Nové dějiny umění: Naše, nikoli české

Dějiny zdejšího umění jsou poprvé shrnuté v jedné (a perfektní) knize

Literární recenze jsou pravidelnou rubriku týdeníku Respekt. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

 

Reklama
Reklama

Trvalo to čtrnáct let, ale stálo to za to: vůbec poprvé je do jedné knihy shrnuta historie naší výtvarné kultury od příchodu křesťanství až po docela nedávnou dobu. Co víceméně totožný tým z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR před lety postupně zpracoval v jedenáctisvazkových Dějinách českého výtvarného umění, to dokázal nyní pod vedením historiků Rostislava Šváchy a Taťány Petrasové vtěsnat do jednoho mohutného svazku s názvem Dějiny umění v českých zemích 800–2000.

Publikace vychází i v angličtině, což je událost sama o sobě, protože nic takového doposud pro zahraniční zájemce nebylo k dispozici. Z mnoha důvodů by po ní však měli sáhnout zejména čeští čtenáři. Je to nečekaně čtivě a srozumitelně sepsaný příběh, po jehož přečtení se budou na svět kolem sebe dívat úplně jinak nejen ti, kteří dosud netušili, nakolik umění vstupuje do veřejného prostoru – ale i ti, kdo si mysleli, že je na tomto poli už nic nepřekvapí.

Nevynechat jedinou rodinku

U zdejšího umění totiž bylo dosud zvykem zdůrazňovat jeho českost (vyplývá to už z názvu předchozího mnohasvazkového projektu). Nyní se ale odborníci rozhodli tuto tradici rozrušit. Uměleckou produkci starších dob ostatně za českou vůbec nelze označovat, protože většina nejstarších artefaktů se na naše území dostala z jiných zemí. Řemeslníci, které bychom mohli považovat za domácí umělce, se u nás objevují ve 13. století, kdy se hojně zakládala města. Ale ti většinou mluvili německy či k nám přicházeli z ještě vzdálenějších území – včetně prvního velkého „českého“ malíře Mistra Theodorika.

56_dejiny_umeni
Rostislav Švácha, Taťána Petrasová (ed.): Dějiny umění v českých zemích 800–2000

Šváchův tým už nechtěl stará umělecká díla „znárodňovat“ a v knize se tak prolíná tvorba etnických Čechů s díly umělců, kteří se u nás v daném období pohybovali. Publikace zároveň není členěna podle oborů. Malba, sochařství, design nebo architektura se v chronologickém vyprávění demokraticky mísí a autoři z nich sestavují „rodinky“, jak tomu sami říkají. Jde o dvou- až třístránkové příspěvky věnované vždy několika dílům, která společně popisují dobový kontext. Důrazem na osudy jejich autorů se přitom kniha místy blíží až popularizačnímu rozhlasovému seriálu Toulky českou minulostí.

Tento způsob vyprávění má zásadní výhodu. U podobných souhrnných publikací je zvykem při četbě přeskakovat dlouhé pasáže, které se týkají oboru, jejž čtenář neshledává dostatečně vzrušujícím. V novince to příliš nejde. Každá z rodinek totiž odhaluje další pozoruhodný fenomén, jenž zapadá do celkového příběhu, který je rozdělen do tří dramatických dějinných bloků: středověk (800–1500), novověk (1500–1800) a moderní doba (1800–2000).

Místy sice historici nedokážou zapřít profesní ponoření do tématu. Jako když velkolepost rané svatovítské katedrály popisují slovy „otevřené jižní schodiště, tvořící čelo východního opěrného pilíře průčelí transeptu, s měnícím se rytmem schodnic; zvlněné okenní stěny vysokého chóru, vyhýbající se průchodům horního triforia; dynamické obrazce kružeb oken a slepých panelací na opěrných pilířích“. I odborný jazyk jsou však schopni prokládat lidštějšími informacemi. Třeba že šéf katedrální hutě Petr Parléř dostal za zhotovení tumby Přemysla Otakara I. od Karla IV. třicet kop grošů, což bylo jeho třicet týdenních platů.

Tranzitní prostor

Zatímco v první části věnované středověku nemuseli autoři přicházet s radikální interpretací, druhá část nabízí zásadní přehodnocení. Přiznávají, že jejich předchůdci se od 19. století snažili neustále psát o „české renesanci“ a „českém baroku“, avšak nic takového ve skutečnosti neexistovalo. A stejně jako je nesmyslné hledat u zmíněného Theodorika něco specificky místního, když se pravděpodobně narodil úplně jinde, je nefér bagatelizovat klíčové historické epochy jen kvůli tomu, že jejich aktéři nemluvili česky.

Historici už nechtěli stará umělecká díla znárodňovat.

Tweetni to

V knize se tak dostává velkého prostoru třeba umění dvora Rudolfa II., jež bylo dlouho přehlíženo pro svůj kosmopolitní charakter. Dokonce se tu do kánonu českého umění dostává i Leonardova Dáma s hranostajem, neboť byla v císařově době součástí jeho obrazárny a logicky ovlivnila řadu autorů, kteří na Pražském hradě pracovali. Autoři už každopádně nechtějí naše území vnímat jako místo, kde spolu podle staré interpretace neustále soupeřilo několik jazykových táborů o kulturní dominanci, ale jako „tranzitní prostor v centru střední Evropy, vystavený působení nejrůznějších vlivů, a přitom si uchovávající charakter do značné míry svébytného regionu“.

Toto nastavení se projevuje i v závěrečné, třetí části. Po vyhlášení rakouské ústavy v roce 1861 se sice česká kultura stala součástí politického programu formujícího se národa a kupříkladu při stavbě Národního divadla či Národního muzea se vymezila oproti kulturám jiných etnik. Kniha ovšem nezapírá, že tady přesto až do roku 1945 existovalo velmi silné a sebevědomé hnutí německočeských umělců, které fungovalo zcela nezávisle na dominantní české scéně. Teprve po holokaustu, vyhnání německy mluvících krajanů a vztyčení železné opony můžeme mluvit o etnicky čistém „českém umění“. Po roce 1989 to však naštěstí znovu neplatí – koneckonců, posledním umělcem zmíněným v knize je Federico Díaz, autor s česko-argentinskými kořeny.

Největší prostor má přitom v publikaci paradoxně vůbec nejmladší umělec: je vysázena ceněným fontem Kunda Book od devětadvacetiletého typografa Vojtěcha Říhy. To je pěkná nenápadná tečka za projektem, jemuž by vzhledem k přelomovému zpracování i invenčnímu výkladu slušelo být co nejvíc nápadný.

Rostislav Švácha, Taťána Petrasová (ed.): Dějiny umění v českých zemích 800–2000

Arbor vitae, Artefactum, 992 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1537
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte