Dopisy

Nechci, díky

Respekt 30/2018

Senátorky a senátoři vyslyšeli přání Zdeny Mašínové, sestry bratří Mašínů, aby byla ušetřena vyznamenání z rukou Miloše Zemana, a ze seznamu navržených ji vyškrtli. Morálně nezpůsobilý prezident o paní Mašínové před nedávnem řekl, že „být něčí sestrou ještě neznamená činit si nárok na vyznamenání“. Sluší se připomenout, že Zdena Mašínová je dcerou válečného hrdiny generála Josefa Mašína, popraveného nacisty. Její matka zemřela v komunistickém vězení a její tělo bylo vhozeno do hromadného hrobu v Praze-Ďáblicích.

Ani Zdena Mašínová nebyla ušetřena vězení, výslechů na StB, soustavného sledování a perzekuce, která trvala až do roku 1989. Po dlouholetém neúnavném úsilí dosáhla navrácení komunisty ukradeného rodinného statku v Lošanech na Kolínsku. Navzdory vysokému věku a zdravotním problémům (prodělala 15 operací) se angažuje ve veřejném dění. Například v Den památky obětí komunismu  (27. června) hovořila k účastníkům demonstrace na náměstí Svobody v Brně.

František Mouka

Nepochopitelní tygři a slepice
Češi v číslech

Respekt 30/2018

Českými sdělovacími prostředky proběhly dvě zprávy, kde v roli mediálních hvězd byli tygři. To, že jsou tato zvířata kriticky ohroženým druhem, je neoddiskutovatelné a ochrana CITES je jasná. Ale to, že se jedná o dobře se v zajetí rozmnožující druh, je věc druhá. Třetím faktem je to, že jejich zpětné vypouštění do volné přírody je (zatím) nemožné.

A tak roste počet zvířat a chovatelů těchto šelem. V České republice je v této době registrovaných celkem 173 tygrů, z toho pouhých 40 kusů v zoo. Ostatní jsou u soukromých chovatelů, v cirkusech, u obchodníků se zvířaty. Část je v chovatelských zařízeních, která jsou za úplatu přístupná veřejnosti.

Tygři přitom patří mezi druhy zvířat vyžadující zvláštní péči (dříve nebezpečné druhy zvířat) a vztahuje se na ně vyhláška č. 411/2008 Sb. Ta stanoví, že povolení k chovu těchto zvířat vydává krajská veterinární správa.

V zákoně na ochranu zvířat proti týrání je dané, že chovatel je povinen zabezpečit zvířeti v zájmovém chovu přiměřené podmínky pro zachování jeho fyziologických funkcí a zajištění jeho biologických potřeb tak, aby nedocházelo k bolesti, utrpení nebo poškození zdraví zvířete. A dále musí učinit opatření proti úniku zvířete či zvířat. To, že v případě uprchlých zvířat došlo k selhání na straně chovatelů, je zřejmé. Druhý případ s kriminální zápletkou a s objeveným nelegálním usmrcováním zvířat a napojením na černý trh s jejich produkty ukazuje, jak obrovské peníze s sebou obchod se zvířaty přináší.

Nedá mi to a ptám se – nenese svůj malý díl odpovědnosti také dozorový orgán? Jako chovatelka hospodářských zvířat vím, kolik povinností musím plnit. A také to, že minimálně dvakrát ročně přijde kontrola, která (mimo jiné) zjišťuje, jestli jsou zvířata chována v odpovídajících podmínkách. Při pohledu na ubikaci tygrů z bioparku mi není jasné, jak tyto klece mohly splnit podmínku přiměřených podmínek a zajištění zvířat proti úniku.

Napadá mě celá řada velmi kontroverzních myšlenek, které úzce souvisejí s etikou chovu zvířat. Na jedné straně o právu člověka na držení volně žijících zvířat v zajetí a udržitelnosti chovů. Z opačného pólu pak, proč neudělat z těchto v zajetí chovaných živočichů hospodářská zvířata a nevyužívat jejich produkty. S prasaty to děláme celá tisíciletí a tygra z cirkusu už na Sibiř zpátky nikdo nevrátí. Obě otázky by jistě vyvolaly celou řadu emocí a nevole, hlavě ale neporučíte a myšlenky si létají z jedné strany sítě na druhou…

Lenka Skoupá,
koordinátorka projektů na farmě Toulcův dvůr, Praha

Reformy, nebo popularita

Respekt 30/2018

Překvapilo mě několik tvrzení v uvedeném komentáři Marka Švehly. Autor v něm píše, že zprávy OECD jsou „tak trochu darem z nebes“, ve kterém dostáváme „neideologická doporučení“, a jako příklad uvádí důchodovou reformu.

Tato interpretace výstupů OECD je přinejmenším zarážející. Veřejné politiky, a potažmo tedy i doporučení o nich, z podstaty věci odrážejí hodnoty a priority společnosti, ke kterým demokracie docházejí v politické debatě. Málokteré expertní návrhy jsou těchto hodnotových sporů natolik prosty, abychom je mohli s klidným srdcem označit za neideologické.

To platí obzvlášť o jakýchkoli řešeních, která vzbuzují nevoli u jedné části politického spektra – a jak Marek Švehla sám píše o pár vět dále, povinnému soukromému druhému důchodovému pilíři se v ČR stavěla na odpor především levice. Dodejme, že česká levice není sama. Vůči druhému pilíři je již přes deset let kritická sama Světová banka, která ho v devadesátých a nultých letech prosazovala. Ani zmíněná zpráva OECD další privatizaci nedoporučuje.

Zpátečka Světové banky a dalších organizací dobře ukazuje, že experti nemají dokonalá řešení jednou provždy. Jejich „neideologická“ doporučení podléhají jak módním trendům, tak i poznatkům o tom, jaký dopad svých doporučení pozorují v praxi. Že expertní doporučení procházejí politickou diskusí, je pro demokracii jedině dobře.

Olga Löblová,
University of Cambridge

Editorial

Respekt 29/2018

Vážený pane Třešňáku,

jsem předplatitelkou Respektu a vašeho časopisu si velmi vážím. Pomáhá mi orientovat se ve složitém okolním světě a s řadou názorů se ztotožňuji.

Toto bohužel neplatí o vašem posledním úvodníku, týkajícím se domácích porodů. Jsou v něm smíchány dvě skutečnosti:

1. Pokuty a byrokratické postupy úředníků – s tím samozřejmě nesouhlasím.
2. Domácí porody – na textu je znát, že tuto myšlenku podporujete.

Nemám nic proti tomu, abyste poukázal na nespravedlivě udělenou pokutu, ale měl byste zůstat nestranný. Pokud chcete podpořit takto kontroverzní věc, měl byste pro svá tvrzení, která cituji níže, uvést pádné argumenty.

Sice píšete, že se nechcete pouštět do nekonečných sporů, o kolik je takovýto způsob přivedení dítěte na svět rizikovější než porod v porodnici, nicméně mě zarazilo tvrzení, že „státu záleží víc na vlastních předsudcích než na svobodě a zdraví matek a dětí“.

Domnívám se, že ne vše, co je na západ od našich hranic, je dobré, a tudíž nutné následování. Porod je velmi riziková situace a za pár minut, než se dojede do porodnice a udělá císařský řez, se z normálního dítěte může stát debil (myslím terminus technicus – IQ v pásmu debility, nikoli nadávku). Dnes si nedokážeme představit, že by matka při porodu zemřela, ale v domácím prostředí už to tak nereálné není. Mně samotné se po porodu špatně odlučovala placenta, což nebylo možné předpovědět z žádného vyšetření předem. V domácím prostředí bych situaci nemusela přežít – vykrvácela bych, než by mě někdo dopravil na operační sál. A to i kdyby u porodu byla zkušená porodní asistentka.

Píšete také, že „na Západě se doma běžně rodí“ – na jakém Západě a co je to běžně? Jsou situace, kdy laik není schopen reálně posoudit rizika svého chování a může být ovlivněn řadou módních názorů a názorů na internetu, které jako argumenty používají neověřené zdroje a „studie“. Nebo chceme snad tvrdit, že krátké odloučení novorozence od matky je větší riziko než přidušení dítěte během porodu? V těchto situacích bychom měli dát na odborníky a některé věci prostě směrovat správným směrem. Podobně jako se nepřechází na červenou, i když to omezuje moji svobodu. A rozhodnutím o průběhu porodu nemá matka odpovědnost jen za sebe, ale i za dosud nenarozené dítě. Právě proto, že státu záleží na zdraví matek a dětí, nechce na doporučení odborníků domácí porody povolit.

Vaše věta, že „stát svým přístupem hazarduje s bezpečím novorozeňat a rodiček“, je trochu silná káva. Není pravda, že hazarduje stát. Hazardují matky, když volí porod pokoutně, v domnění, že tak vyjadřují svou svobodu.

MUDr. Veronika Hrubá

Když někam nechodí Češi

Respekt 26/2018

Dovolte mi ozvat se a podpořit článek Marka Švehly, reagujícího na reportáž Janka Rubeše o nechutných praktikách, které lze sledovat na Pražském hradě.

Před pár týdny jsem navštívil toto kouzelné místo s japonskými přáteli a z událostí, kterých jsme se stali svědky, se mi udělalo nedobře. Prošli jsme důslednou bezpečnostní kontrolou a vydali se na druhé nádvoří ke Kohlově kašně, která byla obklopena turisty házejícími do ní mince. Opodál stáli dva muži pozorující hlouček turistů. Jakmile usoudili, že fontána je „dostatečně naplněna“, vydali se k ní. Z batohu vytáhli jakési větší zařízení, pravděpodobně magnet přivázaný k provazu. Hodili jej do fontány a začali z ní vytahovat mince, které tam o pár minut dříve turisté naházeli. Ti celému představení nevěřícně přihlíželi.

Absurditou celé události je, že onen den (15. června 2018) se na Pražském hradě konal ceremoniál Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Počet příslušníků policie a Hradní stráže byl velký. Policie stála doslova na kaž-
dém rohu, mohla kdykoli zasáhnout, ale neučinila tak. Závažnost zvyšuje fakt, že zde musíte vystát dlouhou frontu před bezpečnostní bránou, podstoupit osobní kontrolu i kontrolu zavazadel. Tento případ vás pak nutí položit si otázku, k čemu to vlastně je? Policie nechá projít lidi s „udělátkem“, kterým okrádají turisty o peníze naházené do fontán. A to v jejich přítomnosti. Jedná se o krádež v přímém přenosu bez ochoty zasáhnout. Styděl jsem se a je mi z toho smutno.

 Libor Hykeš

Omluva

V minulém čísle jsme patrně vinou pokračujících veder a jejich vlivu na redakční práci zkomolili v úvodu rozhovoru se zakladateli firmy Avast příjmení jednoho z nich, Pavla Baudiše. Za toto pochybení se jemu i čtenářům omlouváme.