Jak (ne)porozumět Husákovi
Respekt 8/2018
Většina výtek, které Marek Švehla snáší na autorovu hlavu, platí: Macháček neuvádí do dobového kontextu, pomíjí některé Husákovy důležité motivace, zahlcuje čtenáře množstvím nevýznamných jmen, s obdobím normalizace se vypořádává jen povrchně atd. Mylně a nefér však hodnotí recenzent výkon historika, když zpochybňuje jeho motivace a tím důvěryhodnost.
Marek Švehla tvrdí, že Macháček Husáka rád tlačí do pozice výjimečné postavy tehdejšího dění. Pro pisatele biografie je do jisté míry přirozené a nutné, že je pro něj člověk, o kterém píše, výjimečný – už jen proto, že se rozhodl na něj plně soustředit svůj badatelský zájem. Navíc osobnost formátu Gustáva Husáka není třeba nikam tlačit: kdo jiný se může zdát výjimečný než poválečný slovenský ministr vnitra, zakladatel slovenské tajné služby, jeden z mála, kteří se ctí přežili svůj politický proces, muž, kterého se obávalo nejvyšší politické vedení země, úspěšný reformátor státoprávního uspořádání Československa, první muž vedoucí strany a prezident? Hodnota Macháčkovy knihy spočívá mimo jiné právě v tom, že se autor úspěšně vzepřel polistopadovým výkladům, které usilovaly udělat z Husáka „poněkud tuctového komunistu“, upřít mu jeho nepochybný historický význam – a jejichž je Marek Švehla čelným reprezentantem.
Recenzent dále naznačuje, že se Macháček proto, aby nepoškodil svůj – údajně idealizovaný – obraz Husáka, vyhnul detailnímu rozboru okolností záměru připojit Podkarpatskou Rus k Sovětskému svazu v závěru druhé světové války. Fakticky se mýlí: idea připojení Podkarpatské Rusi k SSSR vždy byla jedním z nejasných míst Husákova životopisu a bohužel jím do značné míry musela zůstat i po Macháčkově výzkumu, protože se zkrátka nedostává pramenů, na jejichž základě by bylo možné Husákovy postoje a cíle, které sledoval svou zprávou do Moskvy z roku 1944, spolehlivě interpretovat. V historickém bádání se někdy musíme smířit s nejasností – a netřeba hned spekulovat o falzifikátorských úmyslech historika, který se „provinil“ jen tím, že v některých momentech jeho výkladu je možné pociťovat – respektive je tam spíše vkládat – jeho sympatie.
Petr Andreas, literární historik
Editorial
Respekt 13/2018
Asi objektivní hodnocení, ale i tvrdé. Sobotka měl pořád v zádech lidi z vlastní strany, kteří čekali na příležitost, jak se ho zbavit. A k tomu Zeman, který stranu ukřivděně opustil, aby jí a zejména Sobotkovi házel klacky pod nohy. V takové situaci nebyl žádný polistopadový premiér vlády. A Sobotka se s tím popasoval s obdivuhodným nadhledem. A především slušně. To si zaslouží velké uznání. A také se mu ho dostalo i od pravicových politiků. A to je v tom našem českém politickém rybníčku nebývalý jev…
Alena Vlčková
Jednou nohou ve vládě
Respekt 13/2018
Pokud půjde ČSSD do vlády s ANO, tak potěší voliče ANO, ale voliči ANO jsou jim v dalších volbách k čemu? ČSSD by se měla zamyslet, co originálního může nabídnout voličům, protože bohužel fabriku na sliby o přerozdělování obsadilo ANO a jen tak ji nepustí.
Jan Šafránek
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
