Budí mě dunění boeingu prolétajícího těsně nad domem, doprovázené potutelným chechotem racků. V mysli poletují útržky večerní diskuse o výstavbě letiště u Prahy. Stále jsem pro, ačkoli bydlet bych u letiště opravdu nechtěl. Teď však za humny nejsou Vodochody, ale Heathrow.
Je 7.45 a já si dávám na krk visačku s nápisem „Consultant Anaesthetist“. Operační program začínáme představením se, plánem výkonu a rozborem možných komplikací. Chirurg je Řek, operační sestra je z Filipín, další sestry z Itálie a z Polska, rentgenový laborant je Pákistánec, sanitář Španěl. Krásně pestrá společnost. Na okamžik se zasním… Zapiekanka, falafel, čapátí nebo suši? Je prostě báječné moci si dát všechno v jedné ulici. Ještě lepší je divit se divokým tvarům hrdých Afričanek, obdivovat jemné rysy Asijek nebo pokukovat po tajemných v luxusním hidžábu zahalených muslimkách.
Operace probíhá bez komplikací. Musím ale konstatovat, že český chirurg je většinou rychlejší a za stejnou dobu jsme stíhali dvakrát tolik pacientů. České zdravotnictví je v podstatě perpetuum mobile a zázrak udržovaný v běhu otrockou prací nemocničních lékařů.
Dopoledne je poklidné, podle všeho budu jen dohlížet na kolegu. Krátce po začátku třetí operace pacient zakašle a umře. Není čas. Okamžitě zahajujeme srdeční masáž, podáváme adrenalin, intubujeme. Na pomoc přichází resuscitační tým s ultrazvukem. Snažíme se zjistit příčinu. Nabízí se masivní plicní embolie, infarkt nebo anafylaxe po podaném Augmentinu. Celkem podáme 7 mg adrenalinu a devět defibrilačních výbojů. Teprve po 45 minutách kontinuální resuscitace a podané Alteplaze obnovujeme spontánní srdeční oběh. Zbývá pacienta přeložit na resuscitační oddělení, napsat o všem záznam, vyplnit „critical incident form“ a informovat rodinu. Musím na chvilku na vzduch. Mocná chapadla stresu mě zamačkávají do sterilní nemocniční chodby. Hledím na svoje neskutečně velké ruce, v hlavě žhavé roje bodajících útržků a přemýšlím, jestli jsem mohl něco udělat lépe.
Později se dozvídám, že pacient byl druhý den odpojen od dýchacího přístroje a pátý den šel po svých domů. Jen by stále rád měl odoperovanou tu tříselnou kýlu. Tajně doufám, že ho příště bude anestezovat kolega.
V 17.30 nasedám před nemocnicí na sdílené městské kolo. Proplétaje se mezi černými taxíky a červenými doubledeckery vzpomínám na výrok jistého odkvetlého politika: „Kola do měst nepatří!“ V Londýně to rozhodně neplatí a je to nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak cestovat.
Cestou na letiště Luton míjím Kaplického Lord’s Media Centre a nemůžu se dočkat, až nad Prahou konečně zavlaje pravda, láska a blob. Projel jsem půl světa a neznám lepší místo k životu, než jsou Čechy. Chci „uspávat“ v rodné zemi.Ve které české nemocnici mě ale zaměstnají jen na tři a půl dne týdně, bez nutnosti sloužit víkendy a noci?
Pomocí Uberu doháním ztracený čas. Chvilku po jedné v noci už na balkoně s Helčou vdechuji omamnou vůni Smíchovského pivovaru. Chce se mi radostí křičet do tmy. Mám na to čtyři dny, než mě zas unese hliníkový pták za prací na ostrovy.
Vladimír Vyhnal
anesteziolog, Chelsea and Westminster Hospital
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
