V zapomenuté části státu Rio de Janeiro svítá.
Vlny se pomalu plazí k neobydlené části pobřeží, kterou vojáci zachránili před běsnící volnou rukou trhu. Dívám se na hory v dálce a u srdce je mi těžko.
Jeden z mých nejlepších přátel, můj pes Rico, včera zemřel.
Nejhorší je, že se nedá ani pořádně truchlit. Co by na to řekli kolegové v práci, kdybych jim začal vysvětlovat, proč nemám dobrou náladu kvůli tomu, že mi někde deset tisíc kilometrů odtud umřel pes. Mimochodem, můj pes zemřel, ne chcípl, jak nedávno zaznělo od předsedy strany českých katolíků Bělobrádka.
Tak se půjdeme s Ricem aspoň naposledy projít. Přijdu na jiné myšlenky. Dám si pivo v zapadlém bufetu a vzpomenu na ty stovky piv, která jsem vypil s Ricem ležícím pod stolem hospody, a na ty stovky kilometrů, které jsem s ním ušel.
Na pěšině je narváno.
Desítky lidí se rozhodly vyrazit na stejnou cestičku ke skále Tartaruga jako my a netají se svojí dobrou náladou. Nosiči piva a ledu se střídají se skupinami rozjásaných turistů.
Když dojdeme k pláži, zjišťujeme, že kdysi malebná opuštěná pláž se stala útočištěm víkendových turistů hrajících fotbal, matek s dětmi smažících na plynovém vařiči buřty a tatíků od rodin s plechovkou v ruce.
Koupím si pivo a pokračujeme směrem k vrcholu skály Tartaruga. Moře je divoké a hory v dálce připomínají portugalské kolonizátory, kteří jim dali jména podle plachet svých lodí.
Čekáme v zástupu davů směřujících k vršku. Nahoře je určitě nejmíň stovka lidí,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
