65_jeden_den

Budíme se okolo sedmé. Není to proto, že v tuto dobu se železnou pravidelností vstává naše půlroční dcera, ani proto, že manžel musí do práce, dnes si vzal půlden volna. Je Valentýn a poprvé v tento den budeme slavit. Svátek lásky to ale nebude.

Před pěti dny jsem dostala e-mail, že mi bude přiděleno české státní občanství. Už jsem v to ani nedoufala, žádost jsem podávala před dvěma roky a výroky typu „tato země není pro každého“ mi na chuti několikrát dokládat svou žádost během toho času také nepřidaly. Byl to zdlouhavý proces se spoustou ověřování a potvrzení: o bezdlužnosti, příjmech mých i manžela, o studiu, zaměstnání nás obou… Dokonce jsme absolvovali dvě domovní prohlídky – rutinní kontrola přezůvek a kartáčků na zuby. Navzdory pokárání, že při první z nich jsme nebyli zastiženi doma a že už nemám stejnou barvu vlasů jako na fotce, kterou měl náš „kontrolor“ ve složce, jsme i v tomto bodě obstáli. Od známých jsme sice věděli, že cizinecká policie občas chodí k česko-cizineckým párům, ale překvapilo nás, nakolik cítí potřebu proklepnout i občany Evropské unie. Naštěstí mi úřady odpustily zkoušky z jazyka a reálií, jelikož jsem na Univerzitě Karlově úspěšně ukončila dvě studia.

Reklama
Reklama

Pro dnešní den jsem si pro jistotu vyhledala, co vlastně budu slavnostně v deset hodin slibovat. Oddechla jsem si – budu slibovat věrnost České republice (nikoli jejím aktuálním představitelům) a to, že budu dodržovat její zákony.

Na úřadě musím být už v devět, manžel a dcera jedou se mnou. V kanceláři paní matrikářky je nás zhruba dvanáct: tři z EU, jedna Asijka, zbytek, podle jmen, ze zemí bývalého Sovětského svazu. Paní matrikářka vysvětluje, co nás čeká – nejen jak proběhne dnešní ceremoniál, ale také o co je ještě třeba zažádat a na co vyčkat, než budeme mít i české doklady. Ztrácím své dosavadní trvalé bydliště v našem pražském bytě, nyní budu mít bydliště na ohlašovně, na adrese úřadu, než mi matrika v Brně vystaví nový rodný list.

Na desátou se přesunujeme do slavnostní síně, s námi také rodinní příslušníci. Myslím, že právě rodinné vazby v Česku byly tím, co nám všem umožnilo dočkat se dnešního dne. Dcera se během obřadu probouzí; stihne si prohlédnout síň a poslechnout státní hymnu. Když její oči narazí na státní vlajku, hlasitě výskne.

Státoobčanský slib věrnosti máme za sebou, někteří se ještě fotografují s paní matrikářkou, rodinou či státní vlajkou. A ještě zpět na úřad, dovyřídit formality. Konečně hotovo! Pokud pominu fakt, že na rodný list budu čekat minimálně další tři měsíce – s ním pak absolvuji kolečko vyřizování nových dokladů.

Manžel a dcera čekají v hale, společně s nimi další novopečení čeští státní občané. Dcera mručí, má hlad a nechce už být v kočárku, takže se rychle přesunujeme do pizzerie. Objednáváme si pizzu a hamburger, dcera obědvá přesnídávku. Smějeme se, že jsme měli zajít do klasické české hospody na vepřo knedlo zelo.

Manžel spěchá do práce, my s dcerou jedeme domů. V posteli ji nakojím a říkám si, jestli vůbec poznala, že odteď má českou matku a „celočeskou“ rodinu. Zda pocítila, že odteď budu doma i v očích těch, kdo dříve při předložení mého průkazu o trvalém pobytu namísto občanky vyhrnovali obočí. Že odteď bude vyplňování formulářů na poště hračka, stejně jako vyřizování paušálního tarifu u mobilních operátorů. Že zároveň budu moct také volit a tím aspoň trošku ovlivnit to, kdo v České republice vládne a vymýšlí zákony, které zatím i bez mého hlasu ovlivňovaly náš život.

Zaposlouchám se do spokojeného oddechování naší maličké, která mezitím usnula. A usoudím, že tohle všechno je jí prozatím srdečně jedno.

Magdalena Hromadová,
česká a (německá) občanka

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte