Ráno vstáváme kolem osmé. Čeká nás poslední den naší čtrnáctidenní dovolené na Madeiře. Snídáme, balíme věci, dáváme našeho dvouletého syna do dětské krosny a vyrážíme na obhlídku tržnice ve Funchalu s exotickým ovocem a zeleninou. Součástí je také rybí trh, kde porcují a prodávají nejrůznější mořské ryby, obří tuňáky či místní pochoutku tkaničnici. Ve městě si dáváme brzký oběd, v penzionu vyzvedáváme batohy a míříme pomalu na letiště, odkud v půl páté letíme do Prahy.
Syn dnes po cestě po obědě neusnul, více ho zajímalo moře a lodě v přístavu. Na letiště dorážíme zhruba s hodinovým předstihem. Vše proběhlo hladce, a tak brzy sedíme na svých místech ve druhé řadě letadla, plného českých dovolenkářů. Po startu prochází posádka letadlo s insekticidem, abychom do Evropy nezavlekli horečku dengue.
Přibližně po deseti minutách letu se ze sedaček před námi ozvalo: „Nemohlo by to dítě trochu míň řvát? Budou to pro nás čtyři hodiny nepříjemného letu.“ Ach jo, tak je to tady, říkám si v duchu, to bude cesta. Můj muž se snaží najít řešení, letadlo je poloprázdné a tak navrhuje, že cestujícím zajistí místa jinde. „To my ale nechceme, jsme s našimi sedadly spokojeni, je tu hodně místa na nohy.“
Další tři hodiny, kdy už nemusíme sedět připoutáni, probíhají relativně v poklidu, syn chodí v uličce, čteme mu z knížky, jíme dobroty, koukáme se z okýnka. Lidé před námi se k nám dokonce otáčí a syna chválí: „No vidíš, že to jde, takhle jsi hodnej.“ Že by se v nich hnulo svědomí? Přibližně hodinu před cílem, kdy už je tma a pozdě, začíná syn plakat, je již unavený a nemůže usnout. Nosítko nebo šátek, který by teď možná pomohl, jsme nechali z důvodu úspory váhy pro přechod hor doma. Pláč se stupňuje, a tak se snažíme zabavit syna vším možným. Nic však nepomáhá, tyčinka od spolucestující ani výjimečně sladká limonáda od letušky, natož polštářky či deka. Vím, že už je to v háji, bude plakat až do Prahy.
Na sedadlech poblíž nás si lidé volají tlačítkem stevarda. Něco mu říkají a koukají a ukazují na nás. Nemají ale dost odvahy, aby nám přišli vynadat osobně. Za to, že jsme si dovolili vzít s sebou dítě na dovolenou. Po chvíli se raději přesouváme do zadní části letadla. Třeba tam budou mít lidé více pochopení. Bohužel nemají. Přisedne si k nám mladá slečna a prosí mě (aspoň že tak!), zda bychom nemohli poodejít, řekli si schválně o místa co nejdál od nás a její partner prý pláč dítěte nezvládne. Přesouváme se tedy zpět na svá místa.
Chovám syna na klíně a doufám, že už brzy budeme v Praze. Zahájili jsme klesání, a tak nám všem zaléhá v uších. Syn pláče čím dál víc a naříká, že ho bolí uši. Stevard hlásí, že přibližně za dvacet minut budeme přistávat. To už snad musí všichni vydržet, říkám si. Asi po deseti minutách se však opět ze sedadel před námi ozývá: „Nepomohlo by dát tomu dítěti spíš na prdel?“ Na to už ani nijak nereagujeme, máme jiné starosti. Nenašel se ani nikdo jiný, kdo by chtěl o tomto přístupu k výchově diskutovat, a tak je to poslední příspěvek publika k večernímu vystoupení našeho dítěte. Nevnímám už vůbec nic, hlavně ať už jsou všichni pryč.
Kola letadla se konečně dotknou země. Syn najednou ztichne. Podívám se na něj. Usnul vyčerpáním. Podobně se cítím i já. Vzpomínám na ty chvíle, kdy jsem byla těhotná a všichni okolo mi pomáhali a byli na mě milí. Bude to asi tím, že velké břicho nebrečí. Ale copak nejsou děti, které někdy holt pláčou, v naší společnosti normální?
Hana Lehejčková,
matka před návratem z rodičovské dovolené
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
