Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Civilizace Terorismus

V pekle vzpomínek

Co zažívají lidé, kteří přežili katastrofu

Residents walk through the Breezy Point neighborhood which was left devastated by Hurricane Sandy…
Autor: REUTERS

Každý teroristický útok, hromadná havárie či přírodní katastrofa mají své šťastné příběhy – těch, kdo zázrakem přežili. Schovali se na záchodě, dokázali včas utéct, vydrželi týden v zavaleném sklepě nebo jejich vrahům došly náboje. V médiích plní roli jistého povzbuzení, ačkoli jejich osud moc šťastný nebývá. Zhruba u pětiny z nich se rozvinou dlouhodobé psychické potíže, které dokážou proměnit život v utrpení. Platí to nejen u bezprostředních aktérů tragédie, jakou byly třeba aktuální teroristické útoky v Paříži, ale také u policistů, záchranářů či vzdálenějších svědků.

Máma v kupé

Byl horký srpnový pátek roku 2008 a Naďa Tomčíková čekala na nádraží v Karviné na vlak. Vracela se po měsíci domů z nemocnice, kde prodělala úspěšnou operaci páteře, těšila se na svou rodinu.

Od onoho letního dopoledne uplynulo už sedm let, ale pětapadesátiletá zdravotní sestra ho i dnes líčí v takových detailech, jako by se odehrálo včera. Popisuje, jak si v čekárně koupila lístek, časopis na čtení a dětem bonbony na přivítanou. Pamatuje si, kam si v kupé odložila kabelku i jak v ní měla poskládané osobní věci. Ví přesně, kdo v jaké stanici přistoupil.

Reklama
Reklama
Reklama

Psychology by přesnost jejích vzpomínek nijak zvlášť nepřekvapila. Výzkumy lidské paměti ukazují, že zatímco běžné vzpomínky mají tendenci časem blednout, paměť lidí, kteří prožili traumatizující událost, se chová jinak. U některých z nich hrůzy minulosti vytěsní, takže ani nevědí, že je prožili. U jiných naopak zachovává dokonale věrohodné záznamy. Jedna studie například zjistila, že traumatizovaní veteráni druhé světové války si ještě v roce 1990 pamatovali peklo fronty stejně dobře jako v roce 1945, zatímco jejich méně poznamenaným druhům už vojna splynula v mlhavou legendu.

Naďa Tomčíková nezažila válku, ale šok, kterým prošla, může mít podle odborníků velmi podobné následky. „Přišel obrovský náraz, vagon vykolejil a my jsme padali jeden přes druhého,“ vzpomíná na okamžik, kdy mezinárodní rychlík, jímž cestovala, projel stanicí Studénka nedaleko Ostravy. Zrychleně dýchá a i po letech stěží zadržuje pláč. „Ozývalo se strašné skřípění plechů a všude byl najednou takový prach, že nebylo vidět.“

Známé železniční neštěstí způsobil špatně postavený most, který spadl do kolejí. Po nárazu zemřelo deset lidí a paní Tomčíková seděla v jednom ze dvou nejhůř postižených vagonů. Zachovala se obdivuhodně – jakmile se jí spolu s dalšími cestujícími podařilo rozbitými okny vylézt ven, začala organizovat pomoc. Z prádla z kufrů natrhala provizorní obvazy a společně s jednou studentkou medicíny pak zavazovaly krvácející rány, dokud nedorazila záchranka.

Mozek při katastrofě přeladí do „modu SOS“ – a někdy nedokáže přepnout zpět.

Tweetni to

Až druhý den doma zjistila, že má sama otřes mozku, to však nebyly zdaleka nejhorší následky. Čas běžel a od havárie už uplynuly měsíce a roky, ale ona jako by ji prožívala stále znovu. Každé zaskřípění nebo silnější zvuk ji děsil a vyvolával pocit paniky. Při přecházení silnice se jí stávalo, že najednou „zamrzla“ a zaplavila ji taková hrůza, že nebyla schopná se pohnout. Úplně přestala řídit auto. Nedokázala se soustředit, byla přecitlivělá, měla nutkavou potřebu hltat všechny zprávy o neštěstí a pátrat po lidech, kteří tehdy cestovali s ní.

Nejhorší však byly noční můry. Spala špatně a několik let ji každou noc budily děsivé obrazy toho, co zažila. Chaos, hluk, skřípot železa drtícího vyděšené cestující. Muž s rozbitou hlavou, kterému je vidět obnažená lebka. Plačící chlapec na trávě vedle kolejí.

„Rodina byla chápavá, ale po čase už toho měli dost,“ přiznává Naďa Tomčíková. „Říkali mi, ať už na to zapomenu, že chtějí zpátky svoji mámu. Jenže já jsem věděla, že už stejná nikdy nebudu.“

Bezmoc

Svět ještě v polovině minulého století devastující sílu prožitého traumatu podceňoval. Zhroucení vojáků byla vykládána jako projev slabošství, o sexuálních zločinech se nemluvilo. Až vietnamská válka naplno ukázala, že vyrovnání se s tragédií není otázkou pevné vůle či charakteru. Z kdysi příkladných studentů, sportovců nebo otců rodin se po návratu stávali výbušní alkoholici, domácí násilníci či depresivní bezdomovci. Trpěli děsivými a nekontrolovatelnými „flashbacky“ a nočními můrami, nemohli spát, měli problémy soustředit se a ovládat. Nedokázali si udržet práci nebo žít ve funkčních vztazích.

Diagnóza, jež někdy zahrnuje i oběti přepadení, znásilnění, autohavárií či přírodních katastrof, dostala název posttraumatická stresová porucha a postupně se stala jednou z ostře sledovaných psychických potíží. Především po 11. září 2001 nastává boom výzkumu traumatu, který ukázal, jak silně může postihnout i pouhé svědky tragédií. Lékaři odhadují, že poruchou v důsledku útoku na Dvojčata trpělo víc než deset tisíc Američanů a přes tři tisíce z nich mají potíže i po víc než deseti letech. Některé studie příznaky nalezly také u diváků, kteří příliš intenzivně sledovali zpravodajství.

Dlouhodobé symptomy poruchy se rozvinou zhruba u pětiny lidí. Vyšší pravděpodobnost, že onemocní, mají ženy, chudí lidé nebo přeživší s křehkou psychikou. Faktorem, který poruchu často vyvolává, je pak pocit bezmoci vůči utrpení, jež se děje druhým. U válečných veteránů považují experti za nejrizikovější nikoli vlastní zranění, ale smrt přítele, při útoku na Světové obchodní centrum se zase porucha rozvinula u mnoha svědků, kteří se bezmocně dívali, jak lidé vyskakují z oken hořících mrakodrapů. Proto jsou oběti teroru vystaveny většímu riziku než třeba přeživší zemětřesení.

Ztráta sama sebe

Trauma je život ohrožující událost takové intenzity, s níž si naše psychika nedokáže poradit, protože ji nezná a nemá pro ni vytvořené mechanismy. Svou roli v tom hraje nejen individuální výbava, ale i kulturní zvyky – například lidé v tradičně záplavových oblastech nestrádají po povodni tolik jako suchozemci.

Neurovědci zjistili, že mozek v mimořádné situaci přepíná do jakéhosi sebezáchovného modu a jinak vyhodnocuje informace. Vypíná svou „racionální část“ a smyslové podněty zvenčí zpracovávají jeho vývojově starší struktury, zejména amygdala, někdy přezdívaná centrum strachu. Namísto zvažování nejlepší reakce se velmi primitivně rozhoduje mezi třemi obvyklými strategiemi záchrany – boj, útěk nebo zamrznutí. Tenhle SOS systém je – logicky – velmi přecitlivělý na podněty. Tiché cvaknutí totiž může znamenat přípravu zbraně, závan kouře blížící se požár.

Náš archaický mozek zároveň uvolňuje stresové hormony a s nimi obrovské množství energie. Člověk necítí bolest, mění se mu vnímání času, je schopen běžet či bojovat jako nikdy předtím – jsou známy případy, kdy lidé dokázali utíkat na zlomených nohou.

Celá tahle reakce je přirozená, protože nás má chránit. Posttraumatická porucha ovšem nastane, když se mozek nedovede přepnout zpátky do klidového režimu a setrvává v „modu SOS“. Hladiny stresových hormonů zůstávají vysoké, pouhé zahoukání sanitky nebo nevraživý pohled kolemjdoucího vyvolávají děsivé flashbacky a spouštějí bouřlivé reakce, jako by šlo o život. A nejen to, při zpětných prožitcích se znovu vypínají vyšší centra mozku včetně řečových, člověk situaci nerozumí a nedokáže ji vyhodnotit, vnímá ji jako zaplavující tříšť vjemů, emocí a nutkavých impulzů.

Psychologové to někdy přirovnávají ke vztahu koně a jezdce. Za normálních okolností naše racionální já drží otěže nižších pudů v rukou a ovládá je. Tenhle soulad je základní podmínkou toho, že se cítíme být sami sebou. Traumatická porucha znamená, že kůň se splašil a nedá se řídit.

Jóga i pláč

Vracející se prožitky traumatu bývají natolik děsivé, že mysl má tendenci se od emocí oddělit, což ovšem přináší jen novou podobu utrpení. Postižení si často stěžují, že nejsou schopni vnímat běžné pocity, jako je láska k dětem či radost z procházky s partnerem. Jako by žili za clonou, uvízli v temné minulosti.

Dalším důsledkem bývá rizikové chování – trauma uvolnilo velké množství energie, která se nemá kde vybít a zavádí člověka do hraničních situací. V dětství zneužívané ženy mají například podle statistik sedmkrát větší pravděpodobnost, že budou znásilněny, než průměr populace. „Pracoval jsem s vojákem, který během roku prožil několik zcela mimořádných úrazů,“ dává podobný příklad psycholog Daniel Štrobl, jenž pomáhá českým veteránům z Afghánistánu. „Všechny vypadaly jako náhody, ale on je prostě nějak přitahoval.“

Léčba traumatu není snadná a v těžkých případech se lidé někdy poruchy nezbaví nikdy. Základem je terapie, kde se člověk učí pochopit, co se stalo, a zklidnit svou stresovou reakci. Psychologové se přou, zda a kdy je dobré přeživší vybízet, ať o svých zážitcích vyprávějí. Někomu sdílení uleví, nicméně u jiných lidí naopak může vést k opakování prožitku hrůzy.

Přední světový odborník na trauma, psychiatr Bessel van der Kolk ve svém loni vydaném bestselleru The Body Keeps the Score (Tělo drží záznam) píše, že vrátit rozumu nadvládu nad bolestnými emocemi často k uzdravení nestačí. Pochopit trauma neznamená jej vyléčit. Prožitek se totiž usazuje v těle, ovlivňuje fyziologické procesy, nelze jej vymazat racionálním přístupem. Kromě rozhovorů je potřeba naučit nemocného své tělo znovu cítit – tisícům pacientů, kteří prošli jeho centrem v New Yorku, tak tenhle lékař ordinoval dechová cvičení, masáže, jógu, společné bubnování nebo bojové sporty.

Armády či záchranné složky hledají různé cesty, jak bezprostředně po katastrofě snížit riziko, že se porucha rozvine. Izraelská armáda například zkouší nechat vojáky těžkou zkušenost společně sdílet ještě v týž den před usnutím, protože spánek vzpomínky fixuje.

Jednoznačně pozitivně pak ve všech výzkumech vyznívá role blízkých vztahů a komunity. Po 11. září na tom byli mnohem lépe lidé, kteří tragédii prožívali ve svých rodinách nebo patřili do soudržných sociálních sítí. Společné sdílení a také pietní rituály jsou zásadní prevencí – indiáni na rozdíl od dnešních mariňáků netrpěli traumaty ani po krvavých šarvátkách a jedním z vysvětlení je právě jejich kmenový styl života.

Tak nějak spontánně na to přišla i Naďa Tomčíková. Cítila obrovskou potřebu sdílet havárii s lidmi, kteří tehdy byli s ní. „Tři čtvrtě hodiny jsme jenom plakaly do telefonu,“ popisuje chvíli, kdy se jí po několikaměsíčním hledání podařilo spojit s medičkou, která jí tehdy u havarovaného vlaku pomáhala obvazovat rány. „Dnes se navštěvujeme a byla jsem jí i na svatbě.“

rychlík EuroCity, vlak, havárie, nehoda, záchranáři, záchranář, hasič, hasiči, most
Letecký pohled na místo neštěstí ve Studénce na Novojičínsku, kde si 8. srpna nehoda rychlíku EuroCity podle posledních oficiálních údajů vyžádala šest mrtvých a 41 zraněných. Souprava vlaku EuroCity Comenius, který mířil z Krakova do Prahy, vrazila do zříceného silničního mostu. Trosky zasáhly dva osobní vagony. --- ***STUDENKA RAILWAY DISASTER FIRST ANNIVERSARY*** FILE PHOTO FROM AUGUST 8, 2008*** An areal view of the train accident in Studenka, some 360 kilometers east of Prague, Czech Republic, on Friday, August 8, 2008. The disaster of the international EuroCity Comenius train running from Cracow, Poland, to Prague occurred at around 10:30 when the train crashed into a part of a road bridge, currently being reconstructed, that fell down just before the passing train. Eight people died and nearly 70 were injured in the accident. The train carried people to the concert of the British heavy metal group Iron Maiden in Prague tonight. (CTK Photo/Vladislav Galgonek) • Autor: ČTK

Postupně našla také další cestující a založili občanské sdružení. Každý rok si u kolejí ve Studénce připomínají výročí tragédie, sehnali peníze na pomník a společně sledují dosud běžící soudní proces. Energii traumatu se paní Tomčíkové podařilo investovat do toho, aby se na něj nezapomnělo. A její největší potíže postupně ustoupily – skřípění plechů ji už ze spánku nebudí. „Studénka vždycky zůstane mojí součástí,“ shrnuje žena. „Ale vedle toho dokážu normálně žít.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte