Reportáž: Jak se staví zeď proti uprchlíkům

Moře slunečnic se při pohledu z cesty zdá být bez konce. Stromy a věže vzdáleného městečka vypadají jako útesy vystupující z hladiny žlutých květů. Ty se vlní ve slabém vánku, který nijak nezmenšuje letní výheň. A to už krajní řada téměř dvoumetrových rostlin vrhá dlouhé večerní stíny. V tichu je slyšet jen vrzání cikád, šumění listů a houkání desítek, možná stovek hrdliček hřadujících na stromech v nedalekém hájku.

Majitelé si vyšlapali polem úzkou stezku, sotva pro jednoho člověka. Po několika stech metrech ji ukončuje několik metrů široká mez kopřiv, křovisek a pokroucených stromů běžící podél slunečnic, kam oko dohlédne. Mezi býlím vykukuje vápnem natřený patník a na udusané ploše kolem něj leží pár nedopalků balených cigaret. Hraniční kámen, oddělující Maďarsko od Srbska a vytyčující hranici volného schengenského prostoru, viditelně láká k posezení ve vzácném stínu.

Tím, kdo tu rád přes den odpočívá, je majitel pole Gábor Vámos (45). Se ženou pečuje o pole slunečnic a kukuřice a příležitostně pracuje jako zahradník či zedník v okolních městečkách směrem do maďarského vnitrozemí. V místech, kde teď Gábor s oblibou pokuřuje, leželo v padesátých letech minové pole. Jugoslávie byla tehdy smrtelným nepřítelem stalinistického tábora, a v téhle části železné opony docházelo dokonce k přestřelkám s jugoslávskými pohraničníky. Dráty a stráže tu na maďarské straně zůstaly i po uvolnění poměrů v šedesátých a sedmdesátých letech a až do pádu komunismu se ve stínu železné opony život příliš nerozvíjel.

Térvár není bohatá osada. Dvorky dvou desítek domů, v nichž žije padesátka místních obyvatel, jsou poseté rezivějícím zemědělským náčiním, přesto ale ves pomalu ožívá: domky mají novou omítku a majitelé pomalu opravují zborcené stodoly a přístřešky na zahradách. Nedaleká hranice dnes už nikomu v rozvoji nebrání, připomínají ji jen zmíněné patníky a nová strážní věž, postavená z evropských fondů na ochranu schengenských hranic, ovšem trvale opuštěná. Dlouhá léta nebyl důvod na ní držet hlídky. Místní v Srbsku nemají žádná pole, takže nemají proč tam přes zelenou hranici chodit, i údržba zavlažovacích kanálů a struh se zvládne na národní bázi, neboť tyto stavby doteď věrně kopírují linii železné opony a hranici nikde neprotínají.

Nicméně časy ospalého klidu jsou pryč. Kolem patníků v kopřivách na térvárském konci světa každý týden projde ze Srbska na maďarskou stranu víc lidí, než kolik jich tu v Térváru vůbec žije, a tím si kraj úrodných polí a hrdliček vysloužil světovou pozornost. Deset kilometrů odtud, v srbském městě Kanjiža, už v letním odpoledni čekají další z těch, kteří se v noci v tichosti prosmýknou kolem domů Gábora Vámose a jeho sousedů, aby se o kus dál v maďarském vnitrozemí vzdali úřadům, čímž jejich strastiplná cesta z Asie do vysněné Evropské unie skončí.

Na náměstí desetitisícové Kanjiži je těžké najít místo k sezení. Trávník je obsazený desítkami lidí obloženými zavazadly, kolem skupin mužů v džínech a tričkách a žen se zahalenými vlasy pobíhají a motají se děti. Další lidé posedávají před kostelem, nakupují vodu a pečivo v obchodech, a kdo může, dává si kávu v některém z bister kolem náměstí.

„Po desítkách se tu začali objevovat před půl rokem. Tehdy jsem se jich bála, nikdy jsme tady nic takového nezažili,“ vzpomíná prodavačka jedné kafeterie. Její obavy se však postupně rozptýlily, uprchlíci do jejího města chaos nepřinesli a ona je dnes už pouze lituje. Zároveň ale ví, že lidé na náměstí v jejím městě nezůstanou, že jejich cíl je Maďarsko a schengenský prostor za jeho hranicemi. „Stráví tady jeden nebo dva dny a jdou zase dál, nahradí je jiní,“ říká. I místní policii nechává dav uprchlíků v klidu, policisté jen zdálky dohlížejí.

Drtivá většina zdejších uprchlíků je z Afghánistánu a Sýrie. V Kanjiži za sebou mají několikaměsíční cestu. Mezistátní hranice – většina přišla přes Írán – přecházejí ilegálně pěšky, moře mezi Tureckem a Řeckem pokoutně na lodi. Ve vnitrozemí států se pohybují vlakem či autobusem (viz mapu). Místní lékárnice Veronika Vassová, mladá žena – jako mnoho místních lidí se srbským občanstvím a maďarským původem –, se jim tu ve volném čase snaží pomáhat. S kolegy nabízí drobná ošetření, vodu a trochu jídla těm, kdo si je nemohou dovolit. Vodu běženci přijímají rádi, je těžká na přenášení. Dobrovolníci tvrdí, že když to jde, jídlo a drobnosti si raději platí a nosí sami. Volný evropský prostor je odtud vzdálený deset kilometrů, pouhé tři hodiny noční cesty – je lepší neriskovat kontakt s neznámým člověkem a s nikým se tak blízko cíle nezaplétat. Z Kanjiži k němu vede nejjistější cesta kolem térvárských polí.

Lidé, kteří právě teď sedí v Kanjiži, mají ještě štěstí a hranici přejdou. Ty, kdo přijdou po nich, už bude na okraji slunečnicového pole Gábora Vámose brzy čekat těžko překonatelná překážka. Čtyřmetrový drátěný plot, na některých místech s věncem ostnatého drátu, jejž maďarská vláda nechává vztyčit po celé délce své srbské hranice, se blíží, a pokud budou práce pokračovat se stejným tempem, doplazí se bariéra do Térváru nejpozději za pár týdnů. Třicátník Péter Sámuel, další z místních obyvatel, má z toho smíšené pocity. Že na Maďarsko dopadá utečenecká vlna stejně jako na Itálii, Řecko nebo Španělsko, a nikdo mu nepomáhá, se mu nelíbí. Stejně tak by nechtěl, aby se v Maďarsku usadilo příliš mnoho uprchlíků. Má z nich obavy, především z muslimů. „Kde je v Evropě příliš mnoho muslimů pohromadě, tam jsou problémy, třeba ve Francii. Maďarsko se může poučit a takovou chybu neudělat,“ říká. Plot však podle něj ničemu dobrému nepomůže.

Většina běženců je ze Sýrie a Afghánistánu. V Srbsku už za sebou mají několikaměsíční cestu.

„Budou ho přelézat, pokoušet se ho porazit, přestříhat, překonat ho násilím,“ obává se Sámuel. „To je nebezpečné, mohli by tu při tom i umírat. A takové situace by mohly být nakonec nebezpečné taky pro nás místní.“ Sámuel je tedy proti stavbě plotu, svůj nesouhlas ale nijak nevyjádřil a teď jen čeká, co se stane, až vojáci s krumpáči a lopatami doputují až k nim do Térváru.

Místním samotným plot přes svoji výhrůžnou vizáž život příliš nezmění. Srbské městečko Džala leží na dohled, a i když přes pole je to pouze pár stovek metrů, ilegální cestu polem Térvárští téměř nikdy neváží. Ne že by jim z toho plynuly nějaké problémy, prostě jsou zvyklí si pro největší lákadla srbských končin – levnější alkohol, tabák, benzin a pár lokálních lahůdek à la srbská papriková pasta – jezdit autem přes nedaleký přechod. A ten samozřejmě zůstane pro Maďary i Srby otevřený. Přesto tady vidina blížící se bariéry vzbuzuje v lidech neklidný smutek.

„Budeme mít ještě chuť se dívat ven z okna? Bude to divné,“ říká Sámuelova žena Veronika s narážkou na fakt, že čtyřmetrový zátaras bude ve zdejší rovině vidět odkudkoli. „Není to plot proti nám, ale stejně to bude jako ve vězení. Na tomhle místě je dnes nejkrásnější volnost, Srbsko je blízko, všichni se nějak domluvíme, je to bezproblémová hranice.“ Čistě teoreticky se mezi Maďary a Srby ani po vztyčení plotu nic nezmění, ale Veronika Sámuelová se bojí, že plot lidi stejně roztrhne a dosavadní poklidná harmonie – jak to ona vnímá – se už nevrátí.

My vás varovali

Vláda Viktora Orbána se stavbou sto sedmdesát kilometrů dlouhého díla začala po týdnech varování evropských partnerů a žádostech, aby se azylová a imigrační politika Unie změnila, takže by tíhu migrační vlny nenesly takřka výhradně země na jižní unijní hranici. Na rozdělení žadatelů o azyl podle předem daného klíče se však evropské státy nedohodly – mimo jiné i kvůli odporu Česka, které, stejně jako ostatní země bezpečně míjeného východu Unie, trvá na dobrovolném počtu přijatých uprchlíků.

Počty utečenců registrovaných maďarskými úřady jsou srovnatelné s italskými, řeckými nebo španělskými čísly, podle oficiálních údajů jich přes maďarskou hranici přešlo za poslední tři roky osmdesát tisíc. Polovina z tohoto počtu požádala o azyl přímo v Maďarsku, velkou část ostatních – přesná čísla nikdo nezná – maďarské úřady nechávají s přivřenýma očima ilegálně pokračovat dál do Evropy, přes Rakousko hlavně do Německa a Skandinávie.

Stavba jednoduchého, čtyři metry vysokého plotu z tlustého pletiva tedy v polovině července začala. Roste zhruba zprostředka hranice, nejprve v místech, kde ji uprchlíci nejčastěji přecházejí. Rychle se však rozšiřuje po celé délce hraniční čáry. Vláda nedbala protestů zahraničních politických partnerů (srbský premiér Vučić je „šokován“, podle německé kancléřky Merkelové je plot „nesmysl“), ani kritiky ze samotného Maďarska. Odpůrci plotu argumentují podobně jako zmíněný térvárský občan Sámuel: že drahá stavba uprchlíky stejně nezastaví, ti se ji budou jen pokoušet překonat za cenu většího rizika a jediné, co nastane, je růst napětí. Maďarsko navíc nemůže plot postavit přímo na hranici, ale na svém území. Kdo tedy požádá ze srbské strany plotu náhodou procházející pohraniční hlídku o azyl, je už v jurisdikci maďarských úřadů. Plot by tedy fungoval, jen pokud by Maďarsko nedodržovalo mezinárodní právo. „Bude to velká ostuda za hodně peněz,“ shrnul při jedné ze zhruba stohlavých demonstrací, které se pravidelně konají v Budapešti, Márk Kékesi z organizace Maďarská solidarita. Větší odpor nicméně v samotném Maďarsku plot nevyvolal.

Politici vládní strany Fidesz naproti tomu trvají na tom, že stavba plotu je poslední zoufalý krok a že příval uprchlíků do Maďarska zastaví, protože jej odkloní jinam: do Rumunska a hlavně do Chorvatska, jež má hranici se Slovinskem, a sousedí tedy se schengenským prostorem. Případně spoléhají maďarští politici na to, že nutnost komplikovaně překonávat plot donutí uprchlíky zvolit úplně jinou cestu. Desítky milionů korun, které má stavba v přepočtu oficiálně stát, se podle politiků brzy vrátí jako úspora na péči o desetitisíce utečenců v maďarských detenčních zařízeních.

Dějiny zdí

Zdi a ploty na obranu proti cizincům a různým nebezpečným či nezvladatelným silám stavěli lidé od nepaměti. S různým úspěchem a neúspěchem. Velká čínská zeď, budovaná stovkami tisíc lidí, obohatila čínské lidové umění o nový žánr – nářek nad útrapami při její stavbě. A přesto nedokázala zabránit tomu, aby čínské dějiny byly plné pustošivých nájezdů ze severu; v podrobných záznamech čínských historiků o mongolském nájezdu v roce 1215 o ní dokonce není ani zmínka, jako by vůbec neexistovala. Je příznačné, že tahle bariéra nakonec sloužila proti samotným Číňanům, když s její pomocí bránila poslední císařská dynastie zemědělcům obdělávat mandžuské pastviny a stepi, které si vládnoucí dynastie ponechala jako vlastní rezervaci.

Železná opona, která na půlstoletí rozdělila evropský kontinent a jejíž malá část teď v Maďarsku zdánlivě povstává, byla také oficiálně hrází proti útoku západních imperialistů, její skutečný úkol byl ovšem opačný, než je teď cíl maďarského plotu: neměla bránit v pronikání těm zvenčí, ale v útěku těm uvnitř. Když tuto roli přestala pod náporem desítek tisíc prchajících východních Němců zvládat, naráz se rozpadla.

Zeď coby známka rezignace na rozmluvu a společné řešení je silný – a oblíbený – umělecký symbol. Hlavní hrdina stejnojmenné desky Pink Floyd kolem sebe postaví pomyslnou zeď, protože nesnese kontakt s okolním světem: a koncert s písněmi z tohoto proslulého alba, zahraný v roce 1990 na Postupimském náměstí u trosek zbourané berlínské zdi byl dlouho největším rockovým koncertem všech dob (než jej v roce 2006 vystřídalo vystoupení Rolling Stones na brazilské Copacabaně).

Zdi svůj účel splnit dokážou. Za cenu jistých obětí.

Dvě v současnosti nejznámější a funkční zdi stojí v Izraeli a v Americe. Obě vzbuzují spory a kritiku, ale obě mohou zároveň dodat Viktoru Orbánovi optimismus, protože ukazují, že přinejmenším krátkodobě svůj zamýšlený účel dokážou splnit. Za cenu jistých obětí.

Izraelská zeď měří sedm set kilometrů a odděluje Stát Izrael od Západního břehu, obývaného především Palestinci. Hagit Ofranová pravidelně jezdí k téhle zdi, tvořené někde vysokými betonovými bloky, jinde jen plotem nebo hustou a vysokou spletí ostnatého drátu. Odpůrkyně zdi i izraelské politiky na Západním břehu z organizace Peace Now v uplynulých letech sledovala, jak se zeď – nebo „bariéra“, jak stavbu nazývají Izraelci – stala pevnou a součástí izraelské krajiny. Prašné a chaotické provizorní vojenské checkpointy nahradily terminály připomínající svou čistotou a přehledností spíš klidné letiště než hraniční přechod mezi dvěma znepřátelenými zeměmi. Mladé izraelské vojáky, pro něž byla práce na otevřených kontrolních stanovištích vyčerpávající a stresující, nahradili z velké části zaměstnanci soukromých bezpečnostních agentur. A ani ty už v hladce fungujících terminálech prakticky není vidět, stejně jako vojáci jsou ukrytí za neprůhlednými skly. Hagit Ofranová by byla nejraději, kdyby bariéra nestála, nicméně nepopírá jednu skutečnost: dodala Izraelcům pocit bezpečí.

Zeď na Západním břehu vyrostla počátkem tisíciletí v reakci na palestinské povstání proti Izraeli. „Vítal jsem to. Život v Jeruzalémě byl tehdy nesnesitelný. Atentátnické bomby vybuchovaly jedna za druhou. Nastupoval jsem do autobusu a modlil se, ať se mnou nevyletí do vzduchu. Když jsem šel po chodníku a autobus zastavil vedle mě na křižovatce, modlil jsem se, ať exploduje až o kus dál,“ vzpomíná na život ve svém rodném městě Adam Hartmann, dvaatřicetiletý programátor, který část roku tráví v Česku se svou českou přítelkyní. Z tohoto pohledu byla stavba zdi úspěch. Mezi lety 2000–2003 provedli extremisté ze Západního břehu sedmdesát útoků. V dalších třech letech – po dokončení první fáze stavby zdi – podle oficiálních izraelských údajů dvanáct.

Zeď bezpochyby přispěla ke snížení počtu atentátů, hranice mezi Západním břehem a Izraelem je prakticky neprostupná. Odpůrci zdi – nebo alespoň lidé, kteří zpochybňují její existenci jako jednoznačně kladný fakt – argumentují tím, že víc než fyzická bariéra k útlumu násilí přispělo vyjednávání s umírněnými palestinskými autoritami, jež probíhalo spolu s výstavbou, a že přínos bariéry je těžké odhadnout. Velká většina Izraelců však podle průzkumů veřejného mínění její existenci schvaluje a izraelská politická scéna ji nezpochybňuje. „Je otázka, jestli by byla vyjednávání úspěšná, kdyby Izrael zeď nestavěl. Vnímám ji jako nezbytnou pojistku,“ říká Adam Hartmann, který sám sebe charakterizuje jako umírněného voliče. „Řada mých kolegů v práci jsou Palestinci, rozhodně nemám iracionální strach z Arabů,“ dodává.

Zeď Izrael a Západní břeh zásadně proměnila. Z pohledu Palestinců je změna jednoznačná: přístup do Izraele se jim zásadně zkomplikoval a počet jejich přeshraničních cest klesl podle statistiky desetkrát. Kvůli stavbě bariéry zbořila izraelská armáda dvě stovky palestinských obchodů a několik domů, zeď zabírá lidem na Západním břehu úrodnou půdu. Organizace, které život podél zdi monitorují, odhadují, že osmdesát procent palestinských zemědělců, jejichž pole se ocitlo na druhé straně bariéry od jejich domu, nedostalo povolení k přechodu a nemohou je obdělávat.

Dopad na neizraelské obyvatele Západního břehu je tedy jednoznačně negativní. Samotní Izraelci si, jak už bylo řečeno, bariéru v podstatě pochvalují, nicméně podle kritiků stavba zasáhla negativně i jejich mysl. „Je to dnes místo, kam se nejenom nejezdí, většina Izraelců podle mého soudu bariéru nikdy na vlastní oči neviděla, ale které prostě zmizelo z našeho světa. To se změnilo extrémně rychle, před začátkem intifády například navštívil kasino v Jerichu milion Izraelců ročně,“ říká Hagit Ofranová. Teď známá herna skomírá. Plot přitom pro Izraelce nepředstavuje překážku – kamkoli na Západním břehu, kde Izrael zajišťuje civilní správu nebo aspoň bezpečnost, mají oficiálně přístup, dostanou se tam bez problémů. „Stejně pro nás Západní břeh jednoduše přestal existovat,“ podotýká Hagit.

Druhá proslulá zeď současnosti leží na druhém konci světa a prakticky přetíná jeden celý kontinent. Konkrétně odděluje Mexiko od Spojených států, jejichž úřady zahájily tuto stavbu v roce 2006 a investovaly do ní minimálně dvě a půl miliardy dolarů. Podle loňského průzkumu společnosti Rasmussen Reports souhlasí s existencí této historicky nejdražší hraniční bariéry téměř dvě třetiny Američanů. V posledních pěti letech převaha zastánců plotu mírně slábne, přesto je stále přesvědčivá. Stoupence totiž o smyslu existence bariéry ujišťují čísla. Zatímco v roce 2000 zadržela americká pohraniční stráž více než jeden a půl milionu ilegálních migrantů přes mexickou hranici, v loňském roce to bylo necelých dvě stě šedesát tisíc, tedy zhruba šestinásobný pokles. To je v případě stavby, která má právě ilegální migraci zamezit, jednoznačně úspěch. Přesto má tahle efektivní stavba ve Spojených státech své rozhodné odpůrce.

Snaha nepozorovaně překonat důmyslný systém pětimetrových plotů, betonových zdí a čidel vede běžence zákonitě do neobydlených oblastí. Zdolání bariéry je bez nadsázky vrcholný fyzický výkon, migranti si s sebou nemohou vzít prakticky žádná zavazadla a zásobu vody. Když plot v opuštěných oblastech překonají, čeká je zhruba sedmdesát pět kilometrů pěší cesty pouští k nejbližší známce civilizace. Tahle cesta připraví o život šest set lidí ročně a právě toto číslo přivádí na svět nejvíc odpůrců stavby.

Jedním z nich je i Joshua Peters, dobrovolník organizace Border Angels, který dvakrát měsíčně projíždí kalifornskou část Sonorské pouště za mexickou hranicí a pod křoviska schovává barely s vodou. „Musíme je ukrývat,“ říká do telefonu student ekonomie Joshua. „Pro ty, kdo přelezli plot, je sice složitější je najít, ale stejně tak pro lidi, kteří je hledají, aby je propíchli. Na druhou stranu, na každé naše čtyři zničené barely připadá jeden, který tam imigrantům nosí někdo místní, koho neznáme.“

Přes plot

Srbská vesnice Rastina leží na samém západě srbsko-maďarské hranice. Tudy zatím uprchlíci nechodí, až se ale obvyklé trasy kolem Térváru – vzdáleného odtud hodinu jízdy autem – stanou kvůli plotu obtížně překonatelnými, bezpochyby se proud stočí tímto směrem. Ovšem jen na pár týdnů, stavba postupuje rychle a brzy dojde i sem, k soutoku maďarsko-srbsko-chorvatského pomezí.

Dokonalou rovinou vede k Rastině hrbolatá silnice klikatící se mezi kukuřičnými poli. Z šustících listů se náhle vyloupne nízký kostel, škola, opravené školní hřiště. Hned za krajními domy začíná hřbitov. Poslední náhrobek leží ani ne deset metrů od hraničního kamene.

Šedesátník Aleksandar Milić tady s vnukem čistí rodinný hrob a zalévá na něm květiny. Pamatuje si ještě dobu, kdy byla Rastina kus od přísně střežené hranice bloků ve studené válce. Se sousedy z Bácsszentgyörgy, maličké vesnice na maďarské straně hranice, se sice léta zdálky viděli, ale nikdy spolu nepromluvili. Dnes tu se svými maďarskými sousedy, kteří kousek od jeho rodinného hrobu otáčí své traktůrky, občas klábosí. Pan Milić mluví obstojně maďarsky, stejně jako třetina zdejších má i on maďarské předky. Plot je jedním z nejžhavějších témat poslední doby. Maďarské úřady nejspíš nebudou ochotné stavět ho příliš hluboko na svém území, takže zatímco lidi z Bácsszentgyörgy od něj bude dělit několik stovek metrů, rezidentům Rastiny vyroste bariéra hned za idylickým hřbitovem s čerstvě opravenou obřadní síní.

Vztek na rozhodnutí severních sousedů už Aleksandar Milić pustil z hlavy. „Budeme spolu přinejhorším mluvit přes plot,“ říká. „Stejně jestli ho opravdu dostaví až sem, nakonec ho zase dřív nebo později strhnou. Nic jiného takový plot prostě nečeká. A jestli se toho nedožiju já, tak tady malý určitě. Alespoň doufám. Nebo ne – nepochybuju o tom. Co mi taky jiného zbývá?“