Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Poslední rány

Sociolog Zygmunt Bauman ani v devadesáti netrpí sentimentem

Zygmunt Bauman: Tohle není deník Přeložila Zuzana Gabajová
Zygmunt Bauman: Tohle není deník Přeložila Zuzana Gabajová • Autor: Archiv

Zygmuntu Baumanovi, jednomu z mála žijících klasiků moderní sociologie, bude letos devadesát let. Mohli bychom tedy čekat, že jeho nová kniha tvořená desítkami textů a tvářící se navzdory názvu jako deník bude laskavé pohlazení od moudrého muže, který se ohlíží za životem. Ani omylem.  Bauman se vyrovnává s vědomím, že se jeho pobyt na Zemi blíží ke konci; ale to jej naopak nutí psát mnohem úsporněji a jít k podstatě věci.

Reklama
Reklama

Od podzimu 2010 do léta 2011 psal krátké eseje glosující aktuální dění, komentáře v médiích nebo myšlenky, se kterými se setkal. Na tyto kauzy a témata pak aplikoval svou sociologickou imaginaci, takže můžeme sledovat jeho myšlení „v aktuální praxi“.  Stejně tak v knize poukazuje na autory, kteří podle něj nejlépe mapují současnost, jako jsou režisér Michael Haneke nebo spisovatel Michel Houellebecq.

„Stále sílící pocit, že už jsem tu déle, než by se slušelo. (…) Má zvídavost odmítá odejít do penze. (…) Soudím, že fragmentovaný svět konečně dostihl malíře svých podobizen,“ píše v první kapitole. A hned poté zamíří ke svým celoživotním tématům, jimiž jsou osud člověka v moderním světě, ztráta moci národních států, tekutost a nejistota moderních forem existence, křehkost lidských vztahů a mnoho dalších.

Arogantní samolibost

Bauman často spolupracoval s dalšími celebritami současné sociologie – Anthonym Giddensem a nedávno zesnulým Ulrichem Beckem, z nichž je nejstarší a akademicky nejplodnější. Všechny tři spojuje celoživotní fascinace současnou verzí modernity, kterou Giddens označoval za reflexivní, Beck za „druhou“ nebo rizikovou a Bauman za tekutou. Modernita povstala z ohně industrializace, který spálil mocenské a vlastnické vztahy feudalizace. Její tekutá podoba pak semlela i přeživší tradice, vztahy, instituce a hodnoty. Co z toho vyplývá, se snaží vypátrat (nejen) tato trojice autorů.

Jejich knihy se místy překrývají, ale především doplňují; z různých stran popisují úděl moderního člověka. Pokud Beck představoval spíše optimistu a Giddens se opatrně držel zpátky, pak Bauman platí za největšího skeptika. Ostatně od někoho, kdo se „proslavil“ knihou popisující holocaust nikoli jako omyl, ale vyústění modernity, nic rozverného čekat nelze. Bauman je přesvědčený, že úkolem intelektuála je varovat; dávat přesně mířené rány, nikoli pohlazení. Tomu se věnoval celý život a nepolevuje ani tentokrát. Západní svět vnímá jako opilý svou vlastní mocí a úspěchem, kdy si neumí představit, že by k němu mohla existovat alternativa. Tato zaslepenost mu znemožňuje vnímat své rozpory či problémy; a právě arogantní samolibost ho ohrožuje nejvíc.

Romové jsou ukazatelem stavu společnosti.

Tweetni to

V centru Baumanovy interpretace světa stojí i zde zdůrazněná teze, že veškeré morální jednání začíná pohledem na druhého, za něhož se sami stáváte odpovědným. Tímto prizmatem je třeba poměřovat naše počínání, z něj vyplývá bezpodmínečná odpovědnost silnějších za slabší. Je zřejmé, že Bauman nebyl a nebude ideologem zámořské Tea Party nebo českých Svobodných; naopak vždy kritizoval sociální nespravedlnost. Sice to zde explicitně nezazní a nejspíš je na to autor příliš nad věcí – nicméně ekonomická krize z roku 2008 je pro jeho varování satisfakcí. Opět zvýraznila hranice mezi třídami i sociálními skupinami a připomněla, že v krizových momentech se chleba láme značně asymetricky. „Krize údajně přicházejí nahodile, ale jejich následky, a zejména ty dlouhodobé, jsou řízeny třídně,“ píše Bauman a zmiňuje oblíbený akronym bankéřů IBG (I’ll be gone) – než udeří důsledky mého jednání, budu pryč.

Selhávání státu

Vzhledem k Baumanově dlouhé kariéře budeme obtížně hledat otázku, jíž by se nevěnoval. Těžko pak rozlišit, kdy se k některým tématům sám vrací, a kdy se ona skrze svou aktuálnost vracejí k němu. Bauman se každopádně nespokojuje s konstatováním, že něco nějak je; svět pojímá jako výzvu k tvorbě. U kritických míst domýšlí možné důsledky, pokud je necháme ležet ladem. Nejhlasitěji v nové knize upozorňuje na posilování bezpečnosti a křehkou pozici přicházející i odcházející generace.

Pokud západní státy selhávají ve své funkci v podobě sociální sítě, Bauman se pak ptá, co jim zbývá. Odpovědí je všudypřítomný étos „zajištění bezpečnosti“. Romové, imigranti a globální terorismus – o tyto (údajné) hrozby opírají státy svou legitimitu, aby zastřely vlastní neschopnost a bezbrannost. Problematický vztah k Romům není jen česká tradice. Autor jejich postavení se zneklidněním sleduje v Itálii nebo ve Francii. Romové jsou snadný terč, na kterém mohou politici demonstrovat svou moc a starost o pořádek: „Romové (…) jsou nejčastější obvyklí podezřelí – samo ztělesnění cizosti (…) nomádi potulující se usedlou kulturou.“

Pro autora jsou Romové ukazatelem stavu společnosti. Kdykoli se na ně zaměří pozornost jako na „problém“, je to signál zoufalosti a radikalizace. Tento příklad zároveň ilustruje Baumanovu metodu. Aktuální událost (vyhánění Romů z italských předměstí) je pro něj počátečním bodem kritické glosy, od níž se odrazí k historickým souvislostem a zasazení do obecného kontextu. Na aktuální dění reaguje, ale nenechá se jím vláčet.

S podobným zneklidněním hledí na nastupující generaci: „Každá generace má své vyděděnce. (…) Nestává se často, že by neblahý osud vydědění potkal generaci jako celek.“ Podle autora se jedná o první poválečnou generaci, kterou čeká klesající sociální mobilita. Stejně vratká je ale pozice padesátníků a starších, které v případě ztráty zaměstnání čeká marné hledání práce, odsun na okraj a nejistá vyhlídka důchodu. Dojde těmto dvěma generacím podobný a provázaný osud?

Baumanovu knihu lze přirovnat k poslednímu dílu britského historika Tonyho Judta Zle se vede zemi. V úvodu avizuje, že na velké dílo mu nezbývá energie, ani s vědomím ubývajících sil však neuhnul k sentimentálnímu a žvanivému vzpomínání – což je smrtelná choroba, která často postihuje myslitele už okolo padesátky. Celý život se věnoval rozporům mezi modernitou a tím, co nazval tekutou modernitou;  pro něj to nejsou jen teoretické koncepty, ale také období, ve kterých sám žil. Často hovoří o světě roztříštěném na fragmenty, ale sám z nich skládá ucelený obraz. A nechává nás nahlížet do mysli skeptika s nezdolnou vírou v člověka, který tvrdí, že „jediné, co můžeme tváří v tvář neodvratné porážce zvané život dělat, je pokusit se jí porozumět“.

Autor je sociolog.

Zygmunt Bauman: Tohle není deník
Přeložila Zuzana Gabajová, Academia, 204 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte