Kultura Knihy

Harmonia caelestis

Esterházy vypráví o historii svého slavného uherského rodu a Maďarska

Péter Esterházy: Harmonia caelestis
Péter Esterházy: Harmonia caelestis • Autor: Archiv

„Harmonia caelestis je knihou otcovství a esterházyovství,“ řekl jednou o svém klíčovém a zásadním díle Péter Esterházy (63). Současný maďarský spisovatel ve svých knihách ne-li obsedantně, pak systematicky opisuje tři životní témata: mám rodinu, ta rodina je maďarská a její příjmení je Esterházy. První dvě jsou vcelku nepřekvapivá, u třetího je třeba vědět, že Esterházy je přímým potomkem nejvýznačnějšího uherského šlechtického rodu, jehož členové v průběhu staletí úspěšně bránili monarchii před Turky, neúspěšně Maďarsko před Trianonem a hned tři z nich měli příležitost políbit ruku Marii Terezii.

Reklama
Reklama

Stejně je tomu i u této knihy. Jejím hlavním hrdinou je „můj otec“ – spíše ale všichni skuteční či jen potenciální otcové, kteří kdy v šestisetleté historii maďarského rodu defilovali. Nejpřesněji: hrdinou knihy je „otcovství po esterházyovsku“.

Se šlechtickou grácií

Kniha je rozdělena na dvě části, Číslované věty ze života rodu Esterházyů a Vyznání jednoho rodu Esterházyů. Je ovšem sestavena z bezpočtu na sebe nenavazujících anekdot, citátů a citací, postřehů, drbů, rodových legend, historických faktů a poznámek. O skladbě a vyprávění je těžké hovořit: jednotlivé drobné kapitolky jsou za sebou řazeny velmi volně. Spíš než o vyprávění můžeme mluvit o vršení, skládání, doplňování a slepování miniaturních i velkých střípků postupně se vynořující mozaiky.

Jak už bylo řečeno, ústřední postavou obou částí je „můj otec“, ovšem s předznamenáním, že „mým otcem“ v první části jsou všichni mužští členové rodu s historií sahající do 13. století. Čtenáře tedy zpočátku nejspíš mírně zmate, že „můj otec“ nejprve zahyne v hrdinsky stupidní výpravě proti Turkům, následně si ze samé snaživosti ubzdí před Kateřinou Velikou a nakonec vezme autora na fotbalový zápas Férenc-
várose. Teprve v druhé polovině druhého oddílu knihy se čtenář může bezpečně domnívat, že „můj otec“ je skutečně „mým otcem“ ve smyslu „autorův biologický otec“.

Esterházy při práci na knize strávil deset let studiem státních a rodových archivů. Výsledkem však není oslava kdysi slavné a mimo všechny představy bohaté dynastie, nýbrž životná, čtivá, zábavná, poučná a mnohovrstevnatá kronika jednoho rodu a zprostředkovaně i historie jedné země a jednoho národa. Zároveň je to kronika navýsost osobní: i když totiž Esterházy mluví o vzdálených příbuzných z 16. století či o svém dědovi, vždy mluví především o svém otci (v pravém slova smyslu), ve kterém se všichni Esterházyho „minulí otcové“ zrcadlí.

Na jednu stranu je „otcovství po esterházyovsku“ plné komických pozůstatků vědomí, že s pozorností k dětem to není třeba přehánět, protože je hlavně nutné zaopatřit panství (která ale už šedesát let patří Esterházyům stejně tak málo jako autorově svazácké učitelce Varádiové), a mísí se v něm nezahořklá smířenost a nefalšovaná láska k proletářskému fotbalu se samozřejmostí, s níž se děti pošlou na plovárnu se svačinou a stříbrnými příbory. Na druhou stranu jde však o stejné otcovství jako po jakémkoli jiném způsobu – ono „esterházyovství“ je tu nahlíženo z ironického nadhledu. Přestože autor nepopírá, že nosit své příjmení v dobách maďarské lidové demokracie byl zvláštní zážitek: žádná výhra, žádné utrpení, ale dobrodružství budící zvědavost.

Jemně ironický je už název Harmonia caelestis. Odkazuje k baroknímu cyklu pětapadesáti kantát, jejichž autorem je princ Pavel, jeden z Esterházyho hudbymilovných předků a „otců“. Dílo je to monumentální a obdivuhodné. Postupně nám však Esterházy s pobavením ukazuje, že s dobovým zvykem melodických výpůjček zacházel Pavel až příliš volně: dílo, jímž se zapsal do dějin, se šlechtickou grácií z půlky obšlehl.

Stejně ironicky a s nadhledem zkoumá Esterházy celé dějiny svého rodu: nepopírá ušlechtilost a vznešenost předků, zároveň je ukazuje jako lidské bytosti se spoustou slabin a drobných směšností, marnivostí, chyb, vedle hrdinství staví podvůdky a ubohosti. Právě jako každý člověk láskyplně a zároveň nemilosrdně vidí své rodiče. A jestliže se dějinami jeho rodu line ostrá, byť shovívavá ironie, nemůže se Esterházy jinak dívat ani na sebe a své snažení. „Je zatroleně těžké lhát, když jeden nezná pravdu,“ píše v úvodu knihy,  jejímž psaním strávil pětinu života.

Poživačník a experimentátor

Esterházyho vyzkoušený styl je osobitý a dokonale zvládnutý. Zároveň je ovšem největším úskalím jeho psaní, což se týká i Harmonie caelestis. Pokud čtenář nepřistoupí na jeho pravidla hry, kniha ho může brzy začít nudit. Forma tu totiž splývá s obsahem: třeba dvanáctistránkový výpis majetku rodu Esterházyů je úmorný a otravný, podobně jako občas každý člověk, včetně Esterházyho otce.

Jestliže ale autorův svět přijmeme, stává se forma jeho vyprávění funkční a zábavnou. Navíc jakkoli je kronika rodu osobní, nabízí nebývale bohatý a cenný obraz Maďarska posledních pěti století, a především toho dvacátého. Ani bytostný ironik Esterházy (mimochodem velký milovník – a propagátor – české kultury, ctitel Hrabala) není prost mírně sentimentálního maďarského patriotismu, s nímž nahlíží na trianonský rozpad, horthyovská třicátá léta, komunistický převrat a tragédii roku 1956.

Krajnosti, jimiž jeho neobvyklá rodina mezi desátými a padesátými lety prošla, všechny události jenom zvýrazňují. A zároveň ukazuje jejich sílu, s níž obyvatele střední Evropy vtlačila do nových rolí v novém světě, třeba v obrazu, kdy poválečná komise, utvořená z bývalých poddaných, rekvíruje cennosti z panského domu, přičemž autorova dědečka nadále automaticky oslovuje „pane hrabě“, a pan hrabě komisi následuje šouravým krokem, protože v kalhotách schovává alespoň pár zlatých šperků. A samozřejmě Esterházy dokládá i to, s jakou chutí se mnozí svých nových rolí chopili.

Nabízí se srovnání s jiným světoznámým píšícím Maďarem, Sándorem Máraiem. Tito dva totiž nemohou být rozdílnější. Márai je literární tradicionalista, každým coulem měšťan, který se svého ztraceného světa nikdy nedokázal vzdát, a s lety v emigraci se z něj stával nostalgik se sklonem ke stále zahořklejším komentářům současného dění. Esterházy je oproti němu literární poživačník a experimentátor. Potomek nejvyšší šlechty, který ale ze života svých předků nic nepoznal a přijal novou úlohu ve změněném světě. Nekomentuje, nezobecňuje. Pouze vypráví výjimečný příběh své výjimečné rodiny, jejíž po staletí budovaný status dokonale rozmetalo jedno dvacetiletí. Jediné, co mu tedy zbylo, je s nadsázkou střežené a opečovávané „esterházyovství“.

Péter Esterházy: Harmonia caelestis
přeložil Robert Svoboda, Academia, 776 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Brolík

redaktor, Fokus

brolik
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1417

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte