Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Jako bychom dnes zemřít měli

Kniha Miloše Doležala je více než životopis umučeného kněze Josefa Toufara

I nám ustavičně hrozí otevřená tlama saně-smrti – i na větvích našich životů ustavičně hlodají myši, bílá a černá – den a noc. (…) A proto žijme tak, jako bychom měli již dnes zemřít,“ pronesl ve svém kázání na závěr roku 1949 farář Josef Toufar.

Reklama
Reklama

Večer 28. ledna 1950 ho zatkli estébáci a čtyři týdny ho mučili a sadisticky ubíjeli k smrti. Záminkou jim byl takzvaný číhošťský zázrak, kdy se o třetí adventní neděli při Toufarově kázání rozkýval dřevěný oltářní křížek a zůstal nakloněný a zkroucený s mírným převisem tak, že by měl podle fyzikálních zákonů spadnout. Zvláštní jev potvrdily dvě desítky svědků a do číhošťského kostela se sjížděly zájezdy věřících a zvědavců. Estébákům se nepodařilo objevit ani sestrojit žádný mechanismus, kterým by šlo něco takového provést, a rozhodli se vymlátit z Toufara falešné doznání, že všechno připravil jako protikomunistickou provokaci. V rámci filmové „rekonstrukce“ vyvlekli polomrtvého kněze na kazatelnu a záběry použili v propagandistickém snímku Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Josef Toufar na následky týrání 25. února 1950 zemřel.

Zatím se většina historických prací věnovala posledním měsícům jeho osudu. Svědectví o tom, jaký vlastně byl Toufarův předchozí život, se nám dostává až teď: v knize básníka a novináře Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli. Není jen portrétem jednoho kněze z Vysočiny. Skrze Toufarův osud je tu zachycen počínající rozvrat řádu, který před komunistickou totalitou na venkově panoval.

Čistá duše

Miloš Doležal vyrůstal ve stejném kraji, kde Josef Toufar působil deset let jako kněz. Setkával se tedy od dětství se vzpomínkami na číhošťského faráře i na zázrak a pozdvižení, které vyvolal. Dvacet let sbíral svědectví, fotografie, studoval estébácké spisy. Půlku jeho knihy tak tvoří unikátní soubor obrazového a archivního materiálu: od fotografických momentek všedního života v Toufarově rodném Arnolci, Číhošti nebo dnes už zatopené Zahrádce, kde působil, až po fotky estébáckých vrahů a zápisy vymlácených výpovědí, pod nimiž se vždy objevuje bolestí rozklepaný Toufarův podpis. Při vyprávění o Toufarově životě se Doležal nevyhne jisté míře romantizace – hojně cituje z desítek orálních svědectví, přičemž z odstupu mnoha let a po tragické Toufarově smrti zůstává jeho obraz v paměti lidí přirozeně lepší. Vzpomínají na něj, jak jim pomáhal na poli, s kluky hrál na farní zahradě nešikovně fotbal a finančně je podporoval na studiích, jak ochotně působil jako prostředník mezi rodiči, žáky a školou a pomáhal lidem v komunikaci s úřady. O kolika farářích dnes mluví jejich farníci s takovou srdečností?

Podle bývalého opata želivského kláštera Bohumila Víta Tajovského byl Toufar „člověk nesmírně ochotný, čistá duše. Žádný intelektuál, ale naprosto konkrétní a obětavý kněz.“ Pocházel z typického venkovského prostředí vysočinské obce rakousko-uherské monarchie, kde panovala přirozená zbožnost, život byl rytmizovám přírodními cykly a náboženskými svátky a klíčovými osobnostmi v obci byli farář a učitel. Jeho otec se živil jako sedlák a hostinský a tak se Josef odmalička stával svědkem a účastníkem obecní pospolitosti. V dospělosti hrál dokonce v obecní kapele na basu.

Knězem se toužil stát od dětství, ale svůj sen uskutečnil až po otcově smrti, kdy zdědil čtyřicet pět tisíc korun. Na gymnázium v Německém Brodě nastoupil až jako šestadvacetiletý, což ve městě budilo značný rozruch.

Bez zatykače a obvinění

„Je paradoxem Toufarova života, že ke kněžské svátosti se poctivě a usilovně připravoval dvanáct let, aby kněžsky mohl působit necelých deset let,“ vypočítává Miloš Doležal. Bylo to navíc deset let v těch nejhorších časech. Toufar nastoupil do duchovní služby v Zahrádce v roce 1940 a tak zažívá postupné a potupné zavádění protektorátních pořádků. I v těžké době ale prokazuje nevšední vůli a odvahu: organizuje peněžní sbírky na pomoc lidem i na opravy kostelů, pořádá společenské akce, na konci války pomohl rakouskému vojákovi wehrmachtu na útěku před Rudou armádou do americké zóny. „Ze zahrádecké farnosti se pod příkladem opravdově žitého kněžství Josefa Toufara rozhodli ke studiu a kněžské službě tři mladí studenti,“ píše Miloš Doležal. Mezi nimi Karel Vrána, filozof a teolog, významná osobnost české církve 20. století.

Po válce se Toufar angažoval v lidové straně, která i díky jeho autoritě v Zahrádce zvítězila ve volbách v roce 1946, zatímco jinde v Československu získávali navrch komunisté. Od té doby jim ležel v žaludku. Provokovala je jeho oblíbenost i činorodost, s níž podporoval společenský život. Když se proto v roce 1948 politická situace obrátila, jedno z prvních rozhodnutí okresních komunistů bylo zbavit se Toufara a přeložit ho ze Zahrádky do méně významné farnosti v Číhošti. „Ten nám v Zahrádce z obyvatel udělal věřící lidi,“ cituje Doležal stížnost okresního osvětového inspektora Haškovce. Toufar nesl své přeložení bolestně a s ním i jeho farníci a sousedé, kteří se proti jeho přeložení bouřili a sepisovali petice.

Jak vyplývá z Doležalova vyprávění, nevystupoval přitom proti komunistům nijak aktivně a razantně. Snažil se s nimi spíše domluvit a najít kompromis. Možná i proto jim krátce po přeložení do Číhoště sedl na lep, když – pravděpodobně z nevědomosti – podepsal výzvu takzvané Katolické akce, již komunistická strana založila na jaře 1949 s cílem vyvolat uvnitř kléru spor, oslabit tím vliv katolické církve na společnost a její vazbu na Vatikán. O několik dní později svůj podpis po výzvě pastýřského listu biskupů odvolal.

62 R50 2012
62 R50 2012 • Autor: Respekt

Další svědectví dokládají, že si Toufar svou srdečností brzy získal i většinu lidí v Číhošti a okolí. Dlouho se ale z jejich společenství neštěšil. Takzvaný číhošťský zázrak, který vyvolal doslova poprask, nemohli komunisté přejít. A Toufar věděl, že svůj vztek obrátí proti němu. Brzy měla začít jeho „křížová cesta“ valdickou věznicí. Za celou dobu jeho věznění a mučení přitom nebylo proti němu vzneseno oficiální obvinění a nebyl na něj vydán zatykač.

Aby člověk obstál

Z vyprávění Miloše Doležala vyplývá, že Josef Toufar nebyl hrdina ve vypjatém patetickém smyslu. Byl to prostě člověk s obdivuhodně pevnou vůlí, s hodnotami, jimiž se řídil, dobře zakotvený ve své víře. Svým nerigidním výkonem kněžství představoval to dobré na starém řádu hodnot, který člověku pomáhal, aby před sebou a ve světě obstál. Proto je jeho příběh, jejž Doležal ve své knize s nebývalou pečlivostí rekonstruuje, i dnes inspirativní. Možná je pro současného čtenáře dokonce představitelnější a „použitelnější“ jako vzor pro život než třeba příklad válečných hrdinů.

Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli
Nová tiskárna Pelhřimov, 446 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte