Budoucnost médií, z Fora 2000
Silvie Lauder
Ani intelektuálové vysokého kreditu z různých koutů světa nevědí a často si ani netroufají předvídat, co se stane s médii v příštích letech, zda a v jaké formě přežijí, jak to promění životy tvůrců zpráv i čtenářů. A když už se do předpovědí pustí, velmi často se jejich názory liší.
To je hlavní zjištění z debat na letošní konferenci Forum 2000, kde autorka sloupku strávila úterý a sledovala diskuse a kde lidé zevnitř médií i vnější pozorovatelé někdy působili dojmem, že věští z kávové sedliny. Což nemusí být jejich nekompetentností – jednoduše to dnes skutečně nikdo nedokáže říci.
Hodně se mluvilo o sociálních sítích a jejich roli. „Splnily sociální sítě očekávání, která se v souvislosti s nimi objevila? Mělo se třeba za to, že zde více než v tradičních médiích dostanou prostor menšiny, které jsou nějak diskriminované,“ ptal se sociolog Zygmunt Bauman. „Stalo se? Já nevím, sám si tu otázku kladu.“ Jeden fenomén má ovšem Bauman už za vcelku doložený. „Lidé se na Facebooku sdružují ve skupinách s podobným pohledem na svět a mohou se úspěšně vyhýbat tomu, aby byli vystaveni odlišnému názoru,“ myslí si polsko-britský sociolog.
Ničivé síly
Martin M. Šimečka
Senátní volby poněkud utlumily strach z nástupu komunistů, ale s tím, že čas jejich účasti na vládě se blíží, stejně musíme počítat. Problém s komunisty není v tom, že ohrožují demokracii (dokud samozřejmě nemají silnou většinu), ale že vyvolávají pocit hlubokého studu a otřásají naší přirozenou důvěrou v rozumnost světa. Prožitek zděšení z akutní přítomnosti zla – neboť tak se nám komunisté právem jeví –vyvolává společenskou depresi, v níž není příjemné žít.
Vím, o čem mluvím, neboť jsem to prožil na Slovensku za vlády Mečiara a nacionalistů, vesměs lidí, z nichž šel – podobně jako z českých komunistů – strach, neboť nebylo vůbec jasné, zda má jejich patologiehranice. Nejhorší na této zkušenosti nebyla samotná povaha stupidního režimu, ale vědomí, že žijete v jedné zemi se spoustou lidí, kterým se takový režim líbí. Toto vědomí vás ochromuje, protože si nejstejisti, zda je společenský pud sebezáchovy dostatečně silný.
Touto traumatickou zkušeností si prošli před sedmi lety Poláci za vlády bratrů Kaczyńských, dnes ho prožívají Maďaři za vlády Orbána. Jistě, na první pohled nemají Mečiar (Slota a další), Kaczyńští, Orbán a čeští komunisté nic společného, ale když si člověk sundá politické brýle, uvidí jeden společný rys: je jím cosi, co vnímám jako odpor k životu, a jelikož toto je jen osobní blog, můžu si dovolit jít ještědál a nazvat tento rys nekrofilií.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
