V Tršicích na Olomoucku byl oslaven jeden z nejsilnějších příběhů lidské výdrže a odvahy, jimiž se tato země může pyšnit. V lese za vsí se tu ve vyhrabané jámě skrývala za války židovská rodina. I když o ní věděla celá vesnice a svým mlčením riskovala podobný osud jako Lidice či Ležáky, nenašel se mezi tisícovkou zdejších obyvatel ani jeden, kdo by Wolfovy prozradil. Sedmdesát let starý příběh nyní nečekaně znovu ožívá díky pomníku, který v Tršicích na oslavu odvahy Wolfových i jejich spiklenců vztyčili američtí studenti.
Jako Anne Franková
Ty dvě mělké díry v lese za Tršicemi by člověk ještě nedávno snadno přehlédl. Zbytky posledního úkrytu Wolfových vypadají jako zanesené ústí nory, zaříznuté do svahu nedaleko potoka. Tyčí se nad nimi dnes již vzrostlé smrky, které však kdysi jako nízké husté mlází dobře skrývaly zemljanku čtyřčlenné rodiny. Lidé kolem nich desetiletí chodili, a pokud nebyli místní, nemohlo je ani napadnout, jak dramatický příběh se tu odehrál. Až začátkem letošního dubna byl u jam umístěn hladce otesaný žulový kámen, který kolemjdoucí informuje, že „Během období holocaustu v letech 1942–1945 se na tomto místě nacházel úkryt židovské rodiny Wolfů: Bertholda, Růženy, Felicitas a Otty“.
Uprchnutím do lesa vyzvali Wolfovi na jaře 1942 na souboj nacistickou říši, která jim coby Židům formou úředního výnosu nařídila sbalit si dvacetikilogramové zavadlo, odevzdat byt a nastoupit do transportu směr Terezín. Berthold Wolf se rozhodl neuposlechnout a s přesvědčením, že jedinou další alternativou je smrt, odvedl svoji ženu a dvě děti do předem zhruba vykopaného úkrytu. Začala tříletá anabáze plná hrůzy z prozrazení, zimy, nedostatku jídla i obyčejné všeprostupující nudy. Dnes jde ten život sledovat prakticky den po dni díky deníku, který si po celou dobu vedl syn Wolfových Otto, jemuž bylo na počátku skrývání patnáct let. Jeho zápisky lze silou výpovědi bez nadsázky přirovnat k deníku Anny Frankové.
Mezi myšmi a mravenci
Ve stísněné zemljance se stala hlavní denní náplní čtveřice uprchlíků starost o to, jak sehnat vodu, zajistit si dostatek jídla a uvařit ho. „V 1/2 4 ráno jdeme pro vodu a snídáme kávu a perník. Spíme do 11 dopol. K obědu polévku s nudlemi. Nevečeříme. V noci byla bouřka,“ shrnuje například Ottův typický zápis „jídlo a počasí“ nejdůležitější momenty 1. července 1942. Protože byl bunkr vyhlouben přímo v zemi, obtěžovalo je mokro, myši i útoky mravenců. Všudypřítomnou můrou uváděnou v deníku byl také strach, že budou odhaleni. „Prožíváme hrůzy. Teď jde někdo k našemu úkrytu. Poukazují na mokré jehličí u stromů, kde chodíme na malou stranu. Chtějí jít do našeho úkrytu. Vtom však vyšel tata a prosil pana Bl., aby ho neudal,“ zaznamenává Otto 10. září 1942.
Zpočátku je zachraňovala láska. SedmadvacetiletýSlávekbyl bezhlavě zamilován do temperamentní tmavooké Felicitas (Lici) a právě on připravil rodině první úkryt, nosil jim dva roky veškeré zásoby a přes zimu je nechal nocovat v boudě u svého zahradnictví. V miniaturní dřevěné kůlně vystlané papírem a rohožemi přečkali Wolfovi dvě zimy, bez možnosti zahnat mráz a celý den pod zámkem, aby je náhodou někdo neobjevil. Slávek po celou tu dobu riskoval, že ho někdo udá a bude popraven. Krmit čtyřčlennou rodinu byl navíc v době, kdy bylo vše na příděl, obdivuhodný výkon. Po dvou letech však neopětovaná láska pomalu vyprchala a Slávek podlehl tlaku své rodiny, která se bála, že kvůli skrývání Židů budou všichni popraveni.
V dubnu 1944 Slávek Wolfovým řekl, že jim už nebude moci pomáhat. Zděšená rodina utekla do nového úkrytu v lese. Požádali o pomoc Licinu kamarádku, zdejší zubařku Ludmilu Tichou, a rodinu jejich někdejší služky, Zbořilovy. „Přišli k nám s ranci a se složenýma rukama nás prosili, abychom jim pomohli. Začínalo se už tehdy proslýchat, kam Židy odváží, Wolfovy jsme znaly, tak jsme je s maminkou bez dlouhého uvažování vzaly dovnitř,“ vzpomíná v dokumentu ČT Marie Vrzalová (Zbořilová), jejíž rodina Wolfovy nakonec skrývala na své půdě po celý rok.
Nedopadnout jako Ležáky
Kromě neskutečné odvahy, houževnatosti a vnitřní integrity (Berthold Wolf například i v úkrytu trval na pravidelném dodržování modliteb) je příběh Wolfových také svědectvím o velké solidaritě Tršických. Byla to doba vypálených Lidic a Ležáků a každý, kdo ukrýval Židy, riskoval smrt. Přesto je nikdo neprozradil. „V lidech se mísil soucit s osudem bývalých sousedů, se strachem, že kdyby Wolfovy nahlásili, mohli by zase oni prozradit, kdo jim pomáhal, a byla by vypálena celá vesnice,“ říká Karel Březina (77), který skrývání Wolfových zažil. Rodiče i Lici se díky sousedské pomocidočkali konce války, osmnáctiletý Otto ale takové štěstí neměl.
Tři týdny před koncem války vtrhla do Zákřova, obce vedle Tršic, jednotka vlasovců – Rusů kolaborujících s nacisty. Vtrhli i do místnosti, kde se v té době Wolfovi skrývali.Tehdy již téměř šedesátiletého otce a ženy nechali být,Ottu ale odvlekli. Spolu s dalšími osmnácti muži ho tehdy mučili, aby jim řekli, kde se skrývají partyzáni a kdo jim pomáhá. Otto ale nic neprozradil a spolu ostatními byl 20. dubna nedaleko Tršic zavražděn. Když skončila válka, vyšli nic netušící Wolfovi z lesního úkrytu. „Starý Wolf běhal po vesnici, celý zarostlý a špinavý, mával tou svou hůlkou a radoval se,“ vybavuje si Březina. V tentýž den se ale dozvěděli, že Otto je po smrti a že jejich druhý syn Kurt, který po okupaci Československa odešel do exilu v SSSR a sloužil v tamní československé armádě, padl u Sokolova. „Babička se zhroutila, ranila ji mrtvice a do konce života ochrnula, děda se upnul ještě víc k Bohu a pracoval jako kantor olomoucké židovské obce. Moje matka si v Olomouci založila módní salon. Ten jí ale komunisté znárodnili a v šedesátém osmém emigrovala do USA,“ dodává Eva Vavrečková, dcera Lici.
V Tršicích zůstala po skrývání Wolfových podivná pachuť. „Po válce nám to lidi předhazovali, vyčítali nám, co jsme to udělali, že hrozilo celým Tršicím vypálení,“ vzpomíná ve zmíněném televizním dokumentu Marie Vrzalová. Pro řadu místních se ale Wolfovi stali po válce tabu. „Že tu kdysi bydleli nějací Židé, jsem věděl. Že se ale skrývali v boudě, jen pár kroků od našeho domu, jsem se dozvěděl až po publikaci toho deníku. Otec o tom nikdy nemluvil,“ říká Jiří Herink (65), vedle jehož zahrady stál zahradní domek, ve kterém Wolfovi žili dvě zimy.Komunistická propaganda neměla o oslavu židovských hrdinů či těch, kdo jim pomáhali, žádný zájem. Po válce tak sice vznikly pomníky upáleným mladíkům z Tršicka, přímo osud Wolfových a odvahu Tršických však v regionu až do letošního roku nic nepřipomínalo.
Tedy – nic, až na samotný Ottův deník. Ten po smrti Bertholda Wolfa v roce 1962 putoval po židovské obci, až se dostal v osmdesátých letech do rukou Ludvíka Václavka z olomoucké univerzity. „Když jsem to přečetl, byl jsem dojat. Pocítil jsem neskutečný obdiv k jejich odvaze nenastoupit do transportu a že přežili v tak hrozných podmínkách. Ale taky k Tršičanům, pro jejich nesobeckost,“ vzpomíná germanista. Díky panu Václavkovi vyšel deník v roce 1997 poprvé knižně. Rok nato následoval dokument ČT a úryvky z deníku začaly vycházet v novinách na Olomoucku.
Tady bude stát pomník
V roce 2002 byla část Ottova deníku zařazena do americké knihy Salvaged Pages, sbírky zápisků židovských dětí, které se skrývaly za holocaustu. Otto Wolf tak poprvé promluvil i k anglickojazyčným čtenářům a jeho příběh se dostal také na stůl Colleen Tambusciová z New Jersey. „Začala jsem s jeho zápisky pracovat v hodinách. Když mladý člověk říká mladým lidem, jak prožíval válku, působí to na mé žáky mnohem silněji než nějaké zpětné analýzy,“ říká učitelka dějepisu. Síla vnitřního prožitku je podle ní nejúčinnější pedagogická metoda, a proto také jezdí už řadu let se studenty do Evropy na exkurze do Osvětimi, Terezína a dalších míst spojených s holocaustem. „Najednou mě napadlo, jestli v tom lese ještě něco je, jestli je vidět, kde se skrývali. Při příští cestě, v roce 2008, jsme se proto zastavili i v Tršicích,“ vysvětluje Tambusciová, proč své studenty zavedla do patnáctisethlavé vesnice na druhém konci světa. „Přišli jsme do toho lesa, tam byla jen zarostlá stráň a já byla zděšena, že to místo není nijak označeno, aby se kolemjdoucí mohli inspirovat jejich odvahou,“ vzpomíná. A přímo tam, vedle děr, kde se Wolfovi ukrývali, se rozhodla, že v lese musí stát pomník. Studenti v New Jersey obcházeli kvůli příspěvkům na pomník Wolfovým svoje známé a uspořádali benefiční ples. Nashromáždili tři tisíce dolarů, olomoucká židovská obec přidala další dva a Tršičtí upravili okolí památníku. Druhého dubna 2012 byl mezi smrky odhalen žulový kámen nesoucí vedle již uvedených slov i nápis: „Obyvatelé Tršic v ohrožení vlastních životů udržovali povědomí o tomto úkrytu v tajnosti a nikdy rodinu Wolfů neprozradili.“
Kostlivci opouštějí skříň
Nabízí se však otázka, proč podobný pomník nevznikl už mnohem dřív. „Skrývání Wolfových je v Tršicích dodnes ožehavým tématem, ne každý jejich podporu schvaloval. Já jsem se do Tršic přistěhovala a nechtěla jsem nějakým pomníkem provokovat,“ říká starostka Tršic Leona Stejskalová (ODS), která zde slouží už třetí volební období. „Mnoho lidí tu Lici vyčítalo, že i když měla v Olomouci velkou továrnu, nijak se místním finančně nerevanšovala. Ale je dobře, že tu ten památník je, Tršičtí si ho zaslouží,“ doplňuje ji místní cukrář Jan Lipner. Trauma či zášť se ale týkají jen části místních z poklidné vísky, většině oslovených místních je sedmdesát let staré drama spíše jedno. Deník tu četl zhruba jen jeden z deseti a podobné to je i s počtem zdejších, kteří se na pomník zašli podívat. „Víte co, já jsem ráda, že dojdu z práce domů. Jistě, soucítím s nimi, ale na nějaké čtení deníku nemám čas. Jestli je v lese pomník, je mi víceméně jedno,“ říká jedna z prodavaček zdejší jednoty.
S návrhem památníku pro Wolfovy nepřišla ani židovská náboženská obec. „Prostě nás to nenapadlo, s podobnými příběhy se tu setkávám každý měsíc a raději investuji energii do žijících lidí než do kamene. Máme hodně jiné práce než vztyčovat pamětní desky,“ vysvětluje předseda olomoucké obce Petr Papoušek. Své americké kolegy mohli teoreticky s pomníkem „předběhnout“ také čeští studenti. „Pouštím jim ukázky z toho dokumentu, ale na výlety do Tršic není pomyšlení – tak tak stihneme za pololetí probrat všechny naplánované věci. A nějaký pomník nás vůbec nenapadl,“ říká Eva Pavlíčková ze Slovanského gymnázia Olomouc. Někteří učitelé také připouštějí, že se o příběhu sami dozvěděli teprve nedávno. „Znám ho teprve půl roku, proto jsem ho v hodinách nevykládal. Jezdíme se studenty třeba na Javoříčko, kde byla vypálena celá vesnice, v Tršicích jsme ale nikdy nebyli. Možná to zařadím do osnov příští rok,“ uvažuje Jiří Glos z Gymnázia Olomouc-Hejčín.
O zápisky Otty Wolfa nejevili donedávna velký zájem ani Češi mimo Tršice. Ottova deníku se dosud prodalo slabých tři tisíce kusů a do řady hodin dějepisu či literatury zatím kniha vůbec nepronikla. Po vztyčení památníku se však deník dostal do hledáčku médií a vznikla o něm nová příručka pro učitele. V samotných Tršicích budou od letoška dostávat jeho kopii všichni absolventi zdejší základní školy. „To by bylo ještě před rokem nemyslitelné – ten pomník a pozornost zvnějšku místním lidem připomněla, že mají být na co hrdí,“ dodává starostka. „Moc bych si přála, aby lidi ten deník četli a aby se sem jezdily dívat celé školy, aby se ty hrůzy neopakovaly.“ Do roka by měl v Tršicích vzniknout další památník přímo v obci a nejspíš i expozice ve zdejším muzeu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
