Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Máte štěstí, že jsme skvělí

V Číně nastupuje generace jedináčků, která zná Mao Ce-tunga jenom z vyprávění. Poslední díl seriálu Proměna Číny.

52_tema04_R07_2011_n.jpg
52_tema04_R07_2011_n.jpg

Na domluvenou schůzku v kavárně zaměstnanců státního ropného kolosu Sinochem přichází Čang s úsměvem lidí, kteří se cítí být nad věcí. Venku za okny se pekingský bulvár Fu-sing-men pomalu chystá na noční život, ale mládenci v elegantním obleku šichta ještě ani zdaleka nekončí. „Můžeme si povídat hodinu, pak budu muset jít a ještě tak tři hodiny pracovat. Jsem tu každý den dvanáct hodin,“ říká absolvent fakulty cizích jazyků bezchybnou angličtinou.

52_tema04_R07_2011_s.jpg
52_tema04_R07_2011_s.jpg
Čang ničím nepřipomíná stereotypní představu ustrašeného Číňana, který své potřeby a sny podřizuje práci. „Nechtěl jsem jít do zahraniční firmy, protože v nich bývá mnohem větší pracovní tlak. Myslel jsem si, že ve státní firmě bude více klidu. Ale to jsem se mýlil,“ říká. „Tahle práce mě štve. Chci žít svůj život, nechci tohle, nechci se jednou probudit a mít pocit, že jsem ztratil pár let života. Takže se snažím po pracovní době ještě žít a vídat kamarády. Ale nevím, jak dlouho to moje tělo zvládne. Cítím se unavený, často mě bolí hlava. Netuším, jak z toho uniknout, za rok mám jen pět dní dovolené.“

Čang je přesvědčen, že nehovoří jenom za sebe, ale za větší část své generace. „Všichni moji kamarádi to cítí stejně. Nemáme rádi tenhle život. Práce nás nebaví. Nevěříme straně, vládě a médiím. Nevíme, co přesně chceme, určitě ale využít co nejvíce příležitostí v životě, být prostě šťastní. Nejsme jako dnešní třicátníci, kteří se obětují pro firmu. Respektujeme sami sebe, naše jedinečné charaktery.“ Při všech těchto naléhavých slovech připomínajících existenciální trýzeň mladého Evropana nepřestává z třiadvacetiletého muže vyzařovat velké sebevědomí. A také překvapivá otevřenost a touha dát o sobě vědět. „Vždyť ani ty nemůžeš během jednoho setkání poznat můj charakter, to jedinečné, co se uvnitř mě skrývá,“ říká při loučení Čang. „Musíme se vidět znovu.“

 

Chci svůj život zpět

Do svého prvního a zatím jediného zaměstnání – na útvar logistiky v ropném kolosu – nastoupil Čang po dokončení studia před několika měsíci. Pochází z bohatší pekingské rodiny, jeho otec kdysi žil a pracoval ve Spojených státech. Právě lidé jako on za dvacet třicet let zaplní vedoucí pozice čínské politiky a byznysu. Budou elitou Číny roku 2040. V době, kdy budou mít čínští politici větší slovo než dnes při utváření globálních obchodních pravidel a při řešení mezinárodních diplomatických krizí. Čínské koncerny a fondy budou vlastnit firmy na celém světě, i v Evropě. Lidé jako Čang pak budou mít velký vliv i na naše životy, tak velký, jako má dnes jen elita ze Spojených států a z Evropy. Jací jsou tito dvacátníci, kteří znají Mao Ce-tunga a kulturní revoluci jen z vyprávění rodičů a z internetu a narodili se už v kapitalistické Číně? Jaké názory mají lidé, kteří budou formovat Čínu zítřka?

„Většinou vnímáme nové věžáky, továrny a dálnice, celou tu materiální podobu modernizace, která do Číny vtrhla,“ vypráví Gilbert van Kerckhove, belgický konzultant, který v Pekingu žije od chvíle, kdy se Čína začala otevírat světu, „jenže úplně stejně radikálně se v minulých letech změnila celá čínská společnost a na mladých lidech je to vidět nejlépe“. Generační proměnu Gilbert dokresluje vtipem, který koluje Pekingem: „Kdo se narodil před rokem 1960, ten byl otrokem státu. Kdo se narodil po roce 1960, ten byl otrokem peněz. Až ten, kdo se narodil po roce 1980, přestal být otrokem a stal se opravdu lidskou bytostí.“

52_tema05_R07_2011_s.jpg
52_tema05_R07_2011_s.jpg
V Pekingu roku 1980, do kterého Gilbert poprvé přijel, prý nebyly žádné kavárny či restaurace. Večery tehdy trávil v jediném hotelovém baru, kde se malá komunita cizinců pravidelně opíjela. Dnes lidé večeří a popíjejí prakticky v každé ulici, nedaleko Gilbertova bytu například každý večer pulzuje populární diskotéka „zlaté mládeže“ Mix. Klub stojí ve stejném areálu jako budovatelský Dělnický stadion, parkuje před ním několik Audi A8 a aerodynamické vozy od firmy Porsche. Jejich řidiči se uvnitř klubu vlní do rytmu s dívkami oděnými do svůdných drahých šatů. Otevřenost, se kterou mladí Číňané utrácejí peníze, pijí alkohol, flirtují, navazují krátkodobé romance, by prý před dvaceti lety nebyla možná.

Lidé narození po roce 1980 představují takový zlom oproti minulosti, že jsou Číňané debatami o generačních propastech přímo posedlí. Každý se dlouze rozpovídá o rozdílech, které dělí dnešní třicátníky od dvacátníků, dvacátníky od puberťáků. Internetová fóra jsou prý plná mezigeneračních hádek a všichni se shodnou na jedné věci: hospodářský rozvoj je tak extrémně rychlý, že společnou řeč jen stěží nacházejí i studenti, které dělí třeba jen pět let života. Pětadvacátníci říkají, že nerozumí slangu dvacetiletých, kritizují jejich způsob zábavy, odsuzují jejich nespoutané mravy.

Jasno v těchto debatách mají ti starší, jako například Gilbertova čínská manželka. „Dvacátníci jsou rozmazlení. Už nic nevydrží, nic nevytrpí. Hned naříkají a stěžují si,“ říká Pin Sun. Vidí to prý i na dětech svých kamarádek, které se i v pětadvaceti nechávají živit od rodičů, protože nesnesou vysokou pracovní zátěž. „Tahle generace není jen produktem hospodářského boomu, ale také politiky jednoho dítěte, kterou vláda před třiceti lety zavedla. Jsou zvyklí být středobodem vesmíru, pečovali o ně oba rodiče i všichni čtyři prarodiče.“

Není to jen v každé kultuře běžná kritika mládeže. Vyšší nároky mladých Číňanů totiž mohou nalomit hospodářský model, který Číně zajistil růst minulých třiceti let. Ten byl založený na ochotě lidí dřít déle než dvanáct hodin denně za nízkou mzdu, bez nároku na volný čas a na zábavu. Byl založený na ochotě pracovníků odepřít si životní radosti, vzdát se svých soukromých snů.

Touha mladých lidí „vzít si zpět své životy“, jak by to nazval Čang, teď nejvíce ohrožuje tovární haly jihovýchodní Číny. Tedy místa, ve kterých čínský hospodářský boom začal a kde pracují desítky milionů migrujících dělníků z čínského vnitrozemí. Vlna sebevražd dělníků například vloni v létě ochromila obrovskou továrnu firmy Foxconn v Šen-čenu, v níž skoro půl milionu lidí vyrábí přístroje firmy Apple. Životy si brali dělníci, kterým bylo méně než třicet let a nebyli schopní vydržet, co bez reptání vydrželi jejich rodiče. Manufaktury Hondy se zase v létě musely vypořádat s nebývalými stávkami a i v jejich čele stáli ti nejmladší zaměstnanci.

52_tema03_varianta_R07_2011_s.jpg
52_tema03_varianta_R07_2011_s.jpg
„Na rozdíl od předešlých generací dělníků nezažili hlad. Jsou otevřenější, citlivější, znají lépe svá práva. Nestačí jim vydělat si peníze na dům a pak se vrátit na venkov a farmařit. Oni už ani farmařit neumějí a nechtějí,“ říká v Šen-čenu sociolog Liou Kchaj-ming, který se situací migrujících dělníků zabývá. Manufaktury už na novou situaci reagují: zvyšují platy, přesouvají výrobu do vnitrozemí a do jiných jihoasijských států.

Bohatnutí země zkrátka vytvořilo generaci, která už má vyšší očekávání od života, než jaká mívali Číňané v minulosti. A není vůbec jisté, že se komunistické straně podaří tato očekávání naplnit. Politici toto riziko dobře znají, a zřejmě i proto v posledních letech – navzdory příznivým hospodářským statistikám – stoupá zápal, se kterým cenzurují internet. Naposledy například blokovali informace o tisíce kilometrů vzdálené vzpouře nespokojených mladých Egypťanů. Zatím je ale v Číně snazší potkat příslušníky mladé elity, kteří mají pro svou vládu pochopení a myslí si, že je v zájmu stability potřebné vzdát se některých práv. Patří k nim i sedmadvacetiletý Jet, který v těchto týdnech nastupuje do své nové práce ve firmě Louis Vuitton.

 

Mravenci v Pekingu

„Je to tak. Máme už pohodlný život, a proto můžeme naplňovat naše sny. Ne jako starší generace, pro které byly jejich sny luxusem, jehož se musely vzdát,“ říká Jet, který ve své nové práci spojuje své dvě záliby – módu a společenský život. Pro výrobce luxusních kabelek Louis Vuitton bude organizovat společenské akce.

Jet vypadá na první pohled jinak než většina jeho vrstevníků. Nekupuje si oblečení vystavené ve výkladních skříních nových obchodních domů, ale mnohem osobitější módu. Ve svém elegantním starším kabátě, svetru a barevné košili by dobře zapadl ke stolům všech vkusných evropských kaváren.

„Je to jeden z výsledků studia v Evropě. My, kdo jsme žili v cizině, si dáváme mnohem více záležet na originalitě,“ tvrdí precizně diskutující muž, který studoval ekonomii pět let v Edinburghu a rok v Paříži. Patří k rychle rostoucímu počtu mladých Číňanů, kteří odcházejí na univerzity do Evropy a do Spojených států. Jejich počet se momentálně pohybuje v řádu stovek tisíc, některé odhady hovoří až o milionu. Do ciziny je posílají hlavně bohatší a vzdělanější rodiče, kteří na zahraniční studium potomků vydávají velkou část svých úspor. „Bylo to přání mého otce, který si myslel, že pak budu mít větší šanci najít dobrou práci,“ potvrzuje Jet rozšířenou nedůvěru vůči místním univerzitám.

Tato nedůvěra je podle všeho oprávněná. Jet, který během EXPO v Šanghaji pracoval pro britský pavilon, si všiml, že o práci vždy soupeří jen s dalšími bývalými studenty západních univerzit. Absolventi čínských škol, pokud nemají diplom z několika elitních univerzit, prý stěží dosáhnou na nejzajímavější posty. Potíže absolventů čínských univerzit potvrzují i všichni oslovení zahraniční zaměstnavatelé, například i výše citovaný Gilbert van Kerckhove.

52_tema02_varianta_R07_2011_s.jpg
52_tema02_varianta_R07_2011_s.jpg
„Zrovna jsem někde četl, že přes milion loňských absolventů nenašlo práci, firmy si přitom stěžují na nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Z toho je zřejmé, že mladí lidé dostávají neužitečné vzdělání,“ říká belgický konzultant. „Když najímám mladé zaměstnance, tak jsou strašně sebevědomí. Ale mluví tak špatně anglicky, že je nemůžu nechat psát e-maily. Neumí pořádně hledat na internetu a neumí třeba stručně shrnout hlavní body nějakého jednání. Buď mi řeknou nějaký svůj povrchní dojem, anebo schůzku skoro celou převypráví. Jsou sebevědomí, mají velké plány, ale nakonec se neuplatní. To vede k frustraci, která může být nebezpečná. Může se vybíjet v nacionalismu.“

Konkurenční tlak se přitom stále zvyšuje. Ještě před deseti lety nacházel uplatnění každý vysokoškolák, firmy s nimi tehdy běžně uzavíraly smlouvy ještě během studia. Dnes se o pracovní místa bojuje a lidé jako Čang zpočátku běžně vydělávají jen dva tisíce jüanů. Je to částka, která stačí jen k zaplacení nájmu, a mladí lidé tak zůstávají do třiceti let závislí na finanční pomoci rodičů. Do některých starých pekingských čtvrtí se teď například koncentrují takzvaní „mravenci“ – absolventi méně prestižních univerzit, kteří navzdory vysokoškolskému vzdělání nemohou najít stálé zaměstnání, a žijí proto v permanentní nejistotě.

Právě reforma školství bude v příštích letech jednou z největších výzev čínských politiků. Pokud chce strana vychovat odborníky, které podniky potřebují, tak bude muset podporovat kreativnější, kritičtější myšlení žáků a studentů. Nikdo přitom ještě neprokázal, že je takové otevřené, kritické školství vůbec dlouhodobě slučitelné s autoritativním režimem.

 

Misionáři rozumí Tibetu

„Po návratu z Evropy jsem cítil velkou bariéru a stýkal jsem se hlavně s dalšími navrátilci,“ říká Jet. „Nemohl bych třeba pracovat v čínské státní firmě. Vládne v ní přísná hierarchie, musíte se účastnit různých pitek s nadřízenými, jejich firemní kultura vás úplně pohltí. Radši budu pracovat pro zahraniční koncern, i když tam je třeba ještě delší pracovní doba.“

Jiní mladí Číňané se zkušeností ze zahraničí o sobě často mluví jako o „přenašečích životního stylu“, který ze Západu do Číny přenáší úplně stejně jako obyvatelé měst do vesnic, v nichž vyrůstali. Jet za příklad takové evropské inspirace považuje zálibu v charitě. S přáteli, vesměs také navrátilci, pořádají večírky a výtěžky ze vstupného věnují chudým talentovaným studentům z venkova, kteří byli přijati na přední šanghajské univerzity.

„Připadá mi, že jsme ochotnější riskovat,“ popisuje Jet možné společné znaky těch, kdo studovali na Západě. „Dokážeme také lépe jednat s lidmi a mnohem více oceňujeme odlišnost mezi jedinci. I proto jsme tolerantnější k názorům jiných.“ V podstatě ale nemá jiné názory než vrstevníci, kteří z Číny nikdy nevycestovali. „O Tibetu a Tchaj-wanu si myslím to samé co naše vláda. Jsem ochotný si vyslechnout jiný názor Evropanů, ale nakonec si řeknu, že tomu stejně rozumím lépe, protože v Číně žiji,“ říká. Stejně klidným, racionálním tónem jako předtím o charitě hovoří i o své důvěře v současný režim. „Všichni vidíme, že se život zlepšuje. Musíme společně bojovat za dosažení našeho cíle: stát se největší ekonomikou světa. Nepochybuji o tom, že to do dvaceti let dokážeme,“ míní Jet a s úplnou samozřejmostí dodá: „Desítky čínských měst budou za pár let tak kosmopolitní, jako je dnes Šanghaj. A Šanghaj bude mít ve světě stejné postavení, jako má dnes Londýn nebo New York. Jen bude mít lepší metro, vlaky a vlastně celou infrastrukturu. Nebudou mít sice takové kouzlo, takové příběhy jako historická místa třeba v New Yorku, ale budou kvalitnější.“

Delší cesta Čínou ale vede spíše k pochybnostem

52_tema01_R07_2011_s.jpg
52_tema01_R07_2011_s.jpg
o těchto předpovědích nastávajícího „čínského století“. Čína sice bude dále dohánět náskok Západu, ale zblízka vypadá mnohem zranitelněji a méně efektivně než při pohledu z Evropy. Země se bude muset nejprve vypořádat s propastnou nerovností mezi východním pobřežím a vnitrozemím, její ekonomika bude muset zvládnout přechod z laciné pásové výroby na vyšší, sofistikovanější úroveň a lépe fungovat bude muset spousta jemných detailů, které se příkazy shora ordinují mnohem obtížněji než stavba železnic a mrakodrapů. S Jetem však tato reportérova skepse nepohne.

Stejně optimisticky se mladý organizátor večírků pro Louise Vuittona vypořádává i s politickými tahy čínského režimu – například s cenzurou. „Je to pro naše dobro,“ komentuje Jet například zákaz Facebooku a Twitteru, jímž vláda před časem naštvala mladé, politicky apatické lidi, kteří se dnes musí složitě připojovat přes zahraniční servery. Nedá se samozřejmě vyloučit, že při setkání s cizincem, kterého vidí poprvé v životě, neříká Jet svůj skutečný názor. Žádná vystrašenost z politické policie a represí z něj ale nevyzařuje, hovoří stejně přesvědčeně, jako když reflektoval svůj pobyt v Evropě: „Lidé tady nejsou na takové úrovni jako na Západě, většina je ještě velmi nevzdělaná. Volný tok informací by byl nebezpečný. Lidé by věřili různým lžím, nechali by se snadno zmanipulovat populisty, snadno by to vedlo k nepokojům a těch Čína v minulém století zažila až moc.“

Jet přitom nepochybuje o tom, že právě dnešní mladí lidé cenzuru uvolní. „Naše generace tahle omezení zruší. Jsem si jistý, že země bude jednou svobodnější, až jí budou vládnout moji vrstevníci. Ale musíme počkat na to, až budou lidé vzdělanější a budou umět s informacemi zacházet,“ vysvětluje během setkání v kavárně Starbucks, kde však také zdůrazní, že ho politika vlastně nezajímá. Je to prý až to poslední téma, o kterém by si u kávy s přáteli povídal.

 

Vzduch v mém obýváku

Hlavní bitevní linií mladých lidí není boj o demokracii, k níž jsou zatím nedůvěřiví. Prioritou je pro ně omezení moci místních mafií, zajištění vlády práva, rovnosti před zákonem. Nikdo z mladých Číňanů na schůzkách nepochybuje o tom, že země bude za dvacet let svobodnější než dnes, jen prý ten vývoj bude velmi pomalý: „Nevím, jak vyřešíme náš tisíciletý problém. Tím je schopnost umožnit v systému existenci kritických hlasů, naše generace tenhle problém vnímá. Ale na víc než na pomalé změny směrem k transparentnější společnosti se asi nezmůžeme, pokud tedy nepřijde velká krize. Nikdo teď nemá chuť bojovat, půjdeme ve stopách předků. Čínská kultura je strašně silná, těžko se mění,“ říká například dvacátník Cung-ťia pracující v prestižní evropské konzultantské firmě.

Není ale možné popsat, co si skutečně o budoucnosti své země myslí většina mladých lidí. Dvacátníků dnes v Číně žije přes stopadesát milionů a popisovat jejich svět je stejně obtížné jako snažit se zachytit v jednom článku názory třeba poloviny Evropy. Součástí čínského „osvobození otroků“ je přitom také jev, který v západní Evropě probíhal především v minulých padesáti letech, a to diverzifikace společnosti. Vzniká stále více mládežnických subkultur, které vyznávají odlišné životní styly a světonázory. Země a její metropole jsou přitom tak velké, že o sobě tyto subkultury často vzájemně vůbec nevědí. Názorový rozptyl mladé generace ilustruje jedna pekingská večeře se čtyřmi příslušníky mladé elity.

Wang, mladá novinářka z anglicky psaného deníku China Daily, na ni přivádí tři přátele. Čchenga, který kdysi studoval v americkém státě Arizona a v norském Tromsö a teď pracuje na úřadě zprostředkovávajícím zahraniční stipendia. Lan, která je zaměstnána v elektrárenské společnosti a pracovně už navštívila Afghánistán a Kašmír. Tüan, která pracuje jako tlumočnice.

„Myslel jsem si dříve, že mě Evropané a Američané nebudou mít moc rádi. Ale pak jsme spolu skvěle vycházeli. Jeden americký kamarád mě letos přijede dokonce navštívit a pojedeme spolu do Tibetu,“ vypráví Čcheng, který si už život bez cestování neumí představit. „Přihlásil jsem se v Arizoně do turistického oddílu. Chodili jsme po horách a pracovali tam jako dobrovolníci – zpevňovali jsme turistické stezky,“ pochvaluje si zahraniční zkušenost, na které ho prý jen iritovala „nevzdělanost mladých Američanů“.

„Já jsem tak snadno nezapadla. Bylo pro mě těžké si zvyknout na to, že s učiteli se musí diskutovat, že v debatách nezáleží na tom, jestli jste zkušený, nebo nezkušený. Cítila jsem se na začátku strašně osaměle a měla tak aspoň čas o sobě více přemýšlet,“ vypráví Wang, která také studovala dva roky ve Spojených státech. „Naučila jsem se tam asi hlavně více vnímat emoce, mezilidské vztahy už neberu tak prakticky jako dříve. Na druhou stranu jsem v Americe cítila velkou neúctu ke starým lidem. To mi hodně vadilo.“

Lan ji ale neposlouchá ani nic neříká. Půjčila si od Tüan iPhone a mlčky na něm hraje digitální hru. Zvedla od ní oči jen ve chvíli, kdy si objednala večeři, a teď už zase soustředěně ťuká prsty na dotykový displej. Jen občas hru přeruší, napíše nějakou zprávu na čínskou verzi Twitteru a hraje dál. O stavění elektráren v Kašmíru a Afghánistánu nepoví nic, stejně jako neřekne žádný názor na dnešní Čínu. Na rozdíl od osmadvacetileté Tüan, která své názory projevuje tak sebejistě, že se jí Čcheng ani Wang nepokoušejí odporovat.

„Já na Západ jezdit nechci,“ říká Tüan, „mně místo horského vzduchu někde v Arizoně stačí vzduch v mém obývacím pokoji.“ Tüan vychvaluje „pět tisíc let starou čínskou kulturu, která nemusí odnikud nic přijímat, protože je sama dost silná“. A pouští se do evropského novináře: „Co si o nás lidé v Evropě myslí? Vím, že nás nemají rádi a že nás novináři pomlouvají. Znám různé dokumenty, ve kterých Asijci vypadají jako barbaři.“ Argumenty, že nic jako jednotná „západní média“ neexistuje a že evropská média nepracují v zájmu vlád, přitom na Tüan neplatí: ví o tom prý své. Budoucnost podle Tüan patří Číně, nicméně Evropané a Američané se nemají čeho bát: „Naše kultura je postavená na harmonii. Nikdy jsme nenapadali jiné mocnosti, chceme harmonii, a ne válku. To je pro vás velké štěstí,“ míní.

 

Schopní vpřed

Uběhly tři týdny a opět sedíme v podnikové kavárně ropné společnosti na bulváru Fu-sing-men. Čang má pořád stejně pevný stisk ruky, stejně ležérní úsměv a stejně unavený tón. „Snad nejhorší je, že se musíš několikrát týdně opít se šéfy a s obchodními partnery. Je to rituál, nesnáším ho, ale dělám ho,“ líčí. „Kdybych odmítl, tak by se hned všichni podivovali nad tím, jestli nejsem nějaký divný. Nedůvěřovali by mi, zničilo by mi to kariéru.“

Co si Čang myslí o svých vládcích? „Děláme si z nich s kamarády srandu. Už na škole byly hodiny propagandy odpočinkové, nikdo je nebral vážně, ani učitelé. Ale rodiče nám pořád říkají, abychom o politice nemluvili. Mají strach, sami si během kulturní revoluce leccos prožili,“ říká a přiznává, že také nemá rád kritiku ze zahraničí: „Je to jako s dítětem. Sám své dítě kritizuješ, ale vadí ti, když o něm špatně hovoří tví sousedé.“

Čang vypráví, že se možná nakonec pro kariéru také obětuje. Stejně jako jeho starší kolegové, jen s větším odporem. Tlak systému je prý příliš velký, nevidí jiný způsob, jak v současné Číně uspět. Vstoupil by kvůli tomu i do komunistické strany? Čang je pragmatik, tak jako prý skoro všichni mladí Číňané. „Samozřejmě,“ říká a nevnímá to jako rozpor se všemi předchozími stížnostmi, „bylo by to ocenění. Strana už přijímá jen opravdu schopné lidi. Členství by mi v životě pomohlo.“ 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte