0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Dopisy18. 12. 20114 minuty

Dopisy



Reklama

Umění do vězení

Respekt 50/2011

I Roman Týc je občan, stejně jako vy nebo já. Jestli je taky výtvarník, nebo spíš provokatér a výtržník, je věcí názoru a pohledu. Jako občané jsme si všichni rovni, aspoň před zákonem. Takže i pro pana Týce platí stejná pravidla jako pro nás ostatní. V tomto případě pravidlo počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na cizím majetku. Jestliže pan Týc jednal v rozporu s tímto pravidlem a svým počínáním poškodil cizí majetek a způsobil tím škodu více než nepatrnou, naprosto správně byl shledán jako pachatel trestného činu a potrestán.

Nezaznamenal jsem, že by výtvarníci, provokatéři nebo vtipálci měli před trestním zákoníkem nějakou imunitu. Kdyby si kdokoli z nás dovolil překročit konvenci, třeba někdo „vtipně“ ukradl věc v obchodě v převleku za veřejně známou osobu nebo v kostýmu klauna, aby „sledoval překvapenou reakci veřejnosti“, nejspíš byste o něm vy ani Respekt neztratili slovo. Pro mě je to důkazem, že ani šéfredaktor neumí vždy srovnat hodnoty, které byly v tomto případě v sázce. Zdejší spravedlnost rozlišila velice správně kriminálníka od „výtvarníka s potenciálem probouzet či provokovat k přemýšlení“, když dotyčnému umělci uložila „pouze“ peněžitý trest, a ne trest odnětí svobody nebo jiný ne tak „fešácký“ trest. Pan Týc se rozhodl uvedený trest nezaplatit a dovést věc k předpokládanému konci, včetně výkonu náhradního trestu odnětí svobody, což je svým způsobem zásadové. Na faktu naprosto odůvodněného a spravedlivého rozhodnutí to ale nic nezmění.

Tomáš Kurfiřt

NEVIDITELNÝ NEPŘÍTEL

RESPEKT 49/2011

Článek je zajímavý, ale je v něm několik drobných nepřesností: Banky nevyvolaly krizi roku 1929. Jistěže na ní měly podíl, ale vina vlády byla minimálně stejná. O tom se ekonomové dohadují dodnes. „Banky držené na uzdě“? Kým? Kde je záruka, že státní úředník hodnotí situaci lépe? Daň z finančních transakcí by transakce možná zpomalila, hlavně by ale dále zvýšila už tak vysoké zdanění, tedy by se opět dostalo více peněz do rukou úředníků, o jejichž schopnosti je efektivně využít pochybuji více než v případě finančníků.

Skutečné peníze se z finančního systému „vypařit“ nemohou, mohou se maximálně přesunout. Tím se dostáváme k problému, nakolik jsou peníze skutečné. Systém částečných rezerv, stručně popsatelný „je více vydaných lístků, než je v šatně kabátů“, problémy umocňuje, každý se důvodně bojí, že v případě potřeby na jeho lístek už kabát v šatně nemusí být. Řešení, zlatý (komoditní) standard, by omezilo moc vlád a emisních bank, takže je v současnosti neprůchodné.

Základní příčina problémů je život na dluh. Co bylo dříve mimořádné opatření u států po vysilující válce nebo přírodní katastrofě, stalo se pravidlem. Co bylo u jednotlivců rozumným chováním, půjčit si na něco, kde výnos přesáhne cenu půjčky, úroky, stalo se pravidlem půjček na spotřebu. Totéž platí o obcích. Tyto dluhy jsou jistě zčásti využity „investičně“ (známá je ovšem neefektivnost státních a obecních investic, neinvestuje majitel peněz, znající jejich cenu), ve značné míře jsou však „projídány“ v přehnaných sociálních výdajích. Na tyto přehnané výdaje, placené z dluhů, půjčují ti, kdo nějaké peníze vydělali. Je jen přirozené, že u některého dlužníka dostanou neodbytný dojem, že je velké riziko nesplacení, a půjčovat už mu nechtějí vůbec nebo jen s výdělkem riziku úměrným. S tím žádná vláda, ať už státu či nadstátu, nemůže nic udělat – boj s „trhy“, tedy potenciálními věřiteli, je marný. Je jen jedna reálná cesta, jak to obejít, odebrat věřitelům právo rozhodovat, komu své peníze půjčí. Už jsme ji zde jednou zažili, nechci ji opakovat a její výsledek mluví za vše.

Karel Šebesta


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].