Kultura Knihy

Za soumraku

Promýšlení našich nejistot a proher v novém románu Michaela Cunninghama

70_cunningham_R43_2011_s.jpg
70_cunningham_R43_2011_s.jpg

Michael Cunningham (59) se stal světovým romanopiscem díky románu Hodiny, v němž dokázal virtuózně spojit intelektuální podobu postmoderny s niternou výpovědí o ženských úzkostech, jíž rozuměly masy čtenářstva. Všemu samozřejmě napomohl i stejnojmenný oscarový film. Nyní vychází Cunninghamova poslední kniha Za soumraku,v níž variuje hlavní téma ze Smrti v Benátkách Thomase Manna: touhu stárnoucího muže po krásném mladíčkovi.

Děsy všedního dne

Sám Michael Cunningham může ledasčím připomínat hlavní postavu svého posledního opusu – jde o zralého muže, jenž žije v New Yorku a živí se uměním, čili má spoustu zajímavých přátel. Přitažlivému splývání autora a postavy nahrává i Cunninghamova otevřená homosexualita v kombinaci s hlavním dějovým motivem – touhou po mladém muži. Jestliže by tyto okolnosti nabádaly k příliš autobiografickému čtení textu, muselo by být záhy velmi zklamáno. Za soumraku se totiž vůbec nezabývá specifičností homosexuálního vztahu (dokonce i všechny románové soulože jsou heterosexuální) – znepokojivý pocit, který se na čtenáře nalepí od první stránky a neopustí jej ani po přečtení knihy, kolísá mezi neurotickými obavami o cokoli a melancholií ze ztracených vztahů v nejširším slova smyslu.

Reklama
Reklama

Román vypráví epizodu ze života kultivovaného stárnoucího manželského páru z prostředí newyorských intelektuálů. Epizodu, během níž se vztah plný pochopení a lety soužití vycizelované harmonie pod tíhou skrývaných tužeb promění v torzo vychládajících emocí. Spouštěčem rozpadu je Míla. (,,Míla je zkráceně Omyl,“ dí se v románu o postavě, jež se ve ,,skutečnosti“ jmenuje Ethan. Tento snad etymologizující překlad přezdívky sveřepě vzdoruje čtenářskému uvyknutí.) Míla, manželčin mladší bratr s osudem příliš hýčkaného dítěte: inteligentní krasavec, který nic nedostudoval, nepracuje, toulá se po světě a bere drogy. A nyní přijíždí k úspěšnému páru, aby „začal znova“, našel si práci a přestal fetovat. Ano, Míla představuje esenci krásy, k níž se upnou myšlenky a city obchodníka s uměním Petera. Děj románu pak představuje jednoduchá zápletka – Peter náhodně odhalí, že Míla stále fetuje. Protože je již mladíkem okouzlen, vše před manželkou zatají. Peterova fascinace „vyvrcholí“ letmým polibkem. Ten se ovšem záhy stane nástrojem vydírání Petera Mílou, který si jej přece jen potřebuje pojistit coby mlčenlivého svědka.

Na tomto jednoduchém půdorysu se autor noří hluboko do psychiky svého hrdiny Petera. Ruch metropole, restaurace, společenský život na úrovni, umění – mezi tím vším bují utrpení hlavní postavy. Všudypřítomné sebepochybnosti (Nejsem nakonec gay? Nemám vředy? Jsem dobrý otec? Nejsem alkoholik?), neustálé spekulace o tom, co si ve skutečnosti kdo myslí, nutkavé odhadování identit kolemjdoucích, taxikářů či servírek v sociální džungli velkoměsta, vědomí historických vin bělošských kolonizátorů, novinami doléhající utrpení světa, noční můry, zbytnělé pocity křivd, tíseň a nekonečná melancholie z toho, co je pryč – mrtvý bratr, dětská láska, mládí, krása i dcera, která se odcizila. Nakonec Peter s těmi všemi balvany stojí sám uprostřed noci a bytu, aby si vzal prášek na spaní.

Cunningham mozaiku vzpomínek z dětství i schémata vztahů dokáže se skoro psychoanalytickou fantazií pospojovat do až hmatatelného pocitu existenciální tísně a totálního zmaru. Proto i čtenář aspoň chvíli věří, že úzkost lze rozpustit ve vztahu s fetujícím sebevědomým frajírkem. Introspekce hlavního hrdiny pak představuje skvělou diagnózu drobných obav a strachů každodennosti – o sebe sama, o svůj obraz a postavení, které si sami v sobě pěstujeme s urputností civilizační pandemie.

New Venetia

Cunningham, jako již několikrát, vstupuje svou prózou do dialogu s moderní literaturou. Jeho interpretační variaci Mannova textu lze pak také chápat jako jistou revizi stavu mentality společnosti. Taktéž ve Smrti v Benátkách se hlavní postava – stárnoucí muž (též s jistými indiciemi autobiografičnosti) – zamiluje do mladého jinocha. Tento je ale skutečně ještě dítětem, velmi útlým, a dokonce i neduživým, a ačkoli není neschopen jakési nonverbální koketerie, celý vztah má téměř chimérickou podobu, jež se odehrává především v mysli Gustava Aschenbacha. Jinošský prototyp fyzické krásy zde pak má jistou symbolickou platnost pramenící v antické mytologii a prolínající se s estetickými a literárními úvahami.

Michael Cunningham téma nerovného vzplanutí přenáší ze starosvětského letoviska do současného New Yorku, kde se symbolická hodnota vztahu mění na skutečnou zápletku. Právě to je ale bod, kde by současný text bez literární paralely působil velmi chatrně – pouhým polibkem, navíc beze svědků, se dnes dá vydírat opravdu jen v daném literárním kontextu, v realitě by to působilo skoro směšně. A to navzdory americké prudérii – přece jen nejsme na Tea Party, ale mezi newyorskými intelektuály.

Zato další odchylky od Mannova pretextu svědčí o Cunninghamově interpretačním umu a jeho schopnosti dále jej rozvíjet, aniž by se výsledný text stal neduživým parazitem. Samota Aschenbachova umožňuje Thomasi Mannovi proplouvat mezi vnitřní úvahou postavy a vlastním esejem. Cunninghamův text tvoří především dialogy – mezi postavami i vnitřní. Tyto dialogy však spíše předvádějí komplikovanost vlastního dorozumění, jsou symbolickou hradbou, uvnitř níž je člověk opět sám. Nejzajímavější posun pak zaznamenává sám objekt touhy.

Zatímco u Manna má výsostně tajemnou podstatu, v Za soumraku je demytizován – subtilní chlapec vyrostl ve slabošského, a přitom protřelého mladíka, který ze sobeckých pohnutek osnuje vydírání. Mizí chlapcovo tajemství a to, co se odhalilo, odpuzuje přízemností. Zklamání kopírují i úvahy o umění, jemuž se zde pro změnu postavy věnují a kterému dominuje žralok ve formaldehydu Damiena Hirsta. Smrt v Benátkáchzachytila pomíjivost krásy, v Za soumraku se již něco jako krása nezdá možným.

Ostatně takto lze chápat celou knihu. Jako postmoderní konceptuální promýšlení našich nejistot a proher, jehož dějištěm již nemohou být melancholické Benátky v předvečer světové války, ale mnohotvárný, obtížně zachytitelný a přelidněný New York.

Autorka je učitelka a literární kritička.

Michael Cunningham: Za soumraku

Přeložila Veronika Volhejnová, Odeon, 224 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte