59A_cudlin_varianta_R37_201_n.jpg
59A_cudlin_varianta_R37_201_n.jpg


59A_cudlin_varianta_R37_201.jpg
59A_cudlin_varianta_R37_201.jpg

Po plzeňském náměstí kráčí velbloud. A také chrtice a anděl, tři symboly z městského znaku. Přesněji, jsou to tři abstraktní pozlacené tvary, které tu stroze trčí k nebi, každý v jednom rohu a z každého šplíchá proud vody. Kašny budí nadšení i odpor. Architektonická veřejnost se rozplývá nad jejich čistotou a abstraktností. Kolemjdoucí studentky podotýkají, že takhle přece velbloud nevypadá, že se moderní kašny vedle gotického kostela nehodí a že si na ně budou muset ještě zvyknout. Na plzeňském náměstí stojí ovšem také Milan Svoboda, který tak trochu může za to, že kašny na náměstí jsou, protože je sem, ještě jako ředitel útvaru koncepce a rozvoje města, prosazoval. Na nesouhlasné hlasy je už zvyklý: „I když se někomu nelíbí, je to výsledek architektonické soutěže a je tím pádem dostatečně potvrzeno, že sem patří.“

Kašny na náměstí se vybíraly soutěží o návrh, což znamená, že porota dostala na stůl čtyřicítku možných řešení od různých architektů a hledala to nejlepší. Návrhy visely i na internetu a každý se mohl vyjádřit.

59C_cudlin_R37_2011_s.jpg
59C_cudlin_R37_2011_s.jpg
Nejdříve rozhodovala porota podle dokumentace, ve druhém kole museli vybraní tvůrci předstoupit a svůj návrh vysvětlit. Jak chtějí kašny udělat, jestli nebudou poruchové, jestli se to městu neprodraží. Právě proto může být Milan Svoboda i kdokoli, kdo jde po náměstí, klidný. Debatou, která trvala několik dní, se došlo k závěru, že tohle jsou nejlepší z kašen, které jsou k dispozici.

Právě takhle by měly fungovat architektonické soutěže. Jako líheň nápadů a argumentů. Jenže se jich u nás uskuteční za rok vždycky jen několik. Od začátku roku 2011 jich Česká komora architektů zaznamenala pět, zbytek stavebních zakázek z veřejných peněz (odhaduje se, že jich bude kolem tisícovky ročně) se zadává tomu, kdo je vyprojektuje nejlevněji.

„Architektura je to, na co se ve městě díváme,“ říká Milan Svoboda a dívá se na nové kašny, které v následujících desítkách let opravdu nikdo nepřehlédne. Právě kvůli tomu chce Česká komora architektů, aby se výběr z více návrhů pomocí architektonické soutěže stal standardem, pokud možno, aby ho předepsal zákon. Přinejmenším tam, kde se jedná o investici nad osmdesát milionů, a také když jde o reprezentativní stavby: muzea, galerie, divadla nebo školy.

 

Bude to nové

Nejdříve pro přehlednost několik pojmů. Architektonická soutěž neboli soutěž o návrh spočívá stručně řečeno v tom, že architekti nabízejí řešení konkrétního problému. Porota, v níž podle pravidel sedí jednak zástupci zadavatele, jednak nezávislí odborníci architekti, pak rozhoduje, který návrh je nejkvalitnější. Výsledkem je, že lze porovnat množství nápadů na určité téma a vybrat si ten nejlepší. Jeho autor pak většinou dům projektuje dál a dohlíží i na realizaci. Když se tento proces povede, výsledkem by měla být kvalitní stavba.

Druhá možnost je vypsat veřejnou obchodní soutěž na projekční práce, takovou, jaká se vyhlašuje, například když jde o výkop kanalizace. Podmínky jsou většinou nastaveny tak, že vítězí ten, kdo dá nejlevnější nabídku. Že architektura je vlastně umění, že vznikne budova, která tu bude desítky let a na kterou se budou dívat stovky lidí, to se v takovém případě nebere v úvahu.

Touto cestou nejnižší ceny šli například v Rapotíně u Šumperka. Známá obec to není, zajímavostí se tady moc nevyskytuje. Nová radnice, kterou si tu staví, se jí pravděpodobně také nestane. „Postupovali jsme standardním způsobem,“ říká Darina Franková z odboru investic. To znamená, že radnice vyhlásila obchodní soutěž, přihlásili se architekti a projektovat bude ten z nich, který to podle své nabídky zvládne nejrychleji a nejlevněji. Nemusí to být autorizovaný architekt, stačí inženýr. Radnici prostě narýsuje, žádný souboj myšlenek a nápadů se rozhodně konat nebude. „Bude to nové, a co je nové, je vždycky hezké,“ myslí si paní Franková.

59E_stransky_R37_2011_s.jpg
59E_stransky_R37_2011_s.jpg
Pořádat soutěž v zapadlém Rapotíně by možná bylo složité. Podobně se však o podobě budov, dokonce i těch důstojných a reprezentativních, rozhoduje i ve velkých městech. Jeden příklad za všechny stojí na okraji Českých Budějovic. Nová Akademická knihovna a Filozofická fakulta Jihočeské univerzity je skleněná „administračka“, která nikoho neurazí a solidně slouží. Více se toho o ní ale dá říct jen těžko. Zřejmě se nikdy neobjeví v časopisech o architektuře ani v průvodci po Budějovicích. Nenabízí efektní kontrasty černé a červené barvy jako nová Fakulta chemicko-technologická Univerzity Pardubice. Nemá ani záhadnou matnou fasádu jako Národní technická knihovna v Praze, ani ji neprorůstá vegetace jako fyzikální institut Humboldtovy univerzity v Berlíně.

„Vidím to spíš přes provozní účelnost. Není to žádná extravagance, ale my tu budovu musíme provozovat, vytápět, žít v ní,“ říká Hana Kropáčková, kvestorka Jihočeské univerzity. Odráží to trochu obecnou obavu z architektů a architektury: že existuje jen proto, aby lidem komplikovala život. Také další námitka budějovické kvestorky je obvyklá – příprava architektonické soutěže je složitá, trvá několik měsíců a stojí několik desítek až stovek tisíc na porotu a odměny. To může být problém, zvlášť když jde o evropské peníze, které se musejí přísně účtovat. „Administrovat takovou stavbu je tak složité, že si to nemůžeme komplikovat něčím, co není vyžadováno,“ myslí si Hana Kropáčková.

Architekti z České komory architektů tohle tuší: „Bude to drahé, bude to dlouho trvat a bude nám tady do toho někdo kecat,“ shrnuje obavy Martin Tomáš z České komory architektů. On a další kolegové chystají postupy, jak městům a institucím pomoci  s přípravou soutěží, protože to je zřejmě opravdu nejlepší způsob, jak se dobrat kvality.

Soutěže návrhů doporučuje ostatně i Evropská unie a v Evropě se tak vybírají vlastně všechny důležité stavby. V Rakousku je soutěží pro architekty tisícovky ročně, v Bavorsku padesát, v Hamburku přibližně dvacet do roka. „Je to ten nejlepší a nejtransparentnější způsob rozhodování,“ opakuje to Martin Tomáš, co vlastně všichni vědí.

Stejně jako všichni vědí také to, že průhlednost není v českém stavebnictví zrovna hnací silou. Když projekt vzniká za zavřenými dveřmi jedné projektantské kanceláře, je mnohem větší prostor „proinvestovat“ tolik peněz, kolik se právě hodí, nebo udělat projekt na míru konkrétní stavební firmě.

 

Něco hezkého

59B_ADNS_R37_2011_s.jpg
59B_ADNS_R37_2011_s.jpg
„Já už mám věk. A tak jsem začal chodit na funusy kamarádů svého otce. Dokonce jsem na funuse párkrát řečnil. Město má na to pronajatou takovou kapličku na hřbitově, ale tam si člověk ani nesedne. A lidé tam chodí a před kaplí si točí vodu do konviček, to hrozně ruší,“ začíná poněkud zeširoka starosta Roudnice nad Labem Vladimír Urban. Právě proto, že současná kaplička nevyhovuje, prosazoval pan Urban, ještě jako zastupitel a pak jako starosta, aby vznikla nová smuteční síň.

Konzultoval to s místním architektem Janem Drahozalem, který radnici poskytuje poradenství ohledně architektury. A padlo rozhodnutí uspořádat veřejnou architektonickou soutěž. „Je to malá věc, říkali jsme si, kolik návrhů přijde. Deset, patnáct,“ vzpomíná starosta. Nakonec své návrhy poslalo přes 120 ateliérů.

Dva a půl dne nad nimi zasedala porota, složená ze starosty, dalších zástupců města a přizvaných architektů. „Mně hned padla do oka jedna, začali jsme jí říkat lentilka. Ale architekti mě přesvědčili, že dispoziční řešení není dobré,“ vypráví dál starosta Urban. V tom je výhoda toho, že v komisi jsou architekti-odborníci. Dokážou číst dokumentaci a najít slabiny; laika často okouzlí povrchní efekty, jako třeba „lentilkovitost“.

Vítězem se nakonec stal návrh ateliéru A.D.N.S., který projektoval mimo jiné český pavilon na EXPO v Seville. Byl by to strohý betonový dům, kde ze smuteční síně povede velké vážné okno s výhledem do krajiny.

Samozřejmě, to ještě není happy end. Zaprvé není vůbec jasné, jestli se vůbec bude stavět. Může se stát, a také se stává, že výsledek soutěže leží roky na radnici v šuplíku, protože se neseženou peníze. Také není jisté, že se město s vítězem skutečně dohodne na podmínkách – stává se také, že vítěz nasadí příliš vysoké požadavky na investice nebo na honorář a z dohody sejde; architektura je skutečně drahá a někdy se na ni prostě nenajdou peníze. Možných komplikací je prostě celá řada.

Nicméně lidé z oboru si všímají, že se pomalu něco mění a že města začínají mít o lepší stavby zájem.

„Vlna vychcánků na radnicích už trochu opadla,“ říká Jan Jehlík, profesor urbanismu na pražské Fakultě architektury ČVUT, který zasedal mimo jiné v porotě roudnické soutěže. „Pomalu přicházejí lidi, kteří mají pocit, že je prima udělat něco hezkého.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Karolína Vránková

redaktorka

vrankova_s.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1227

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte