Nalejme si čistého vína
Nalejme si čistého vína • Autor: ČTK

Co bych asi tak mohl dělat, kdybych kapelu rozpustil? Vždyť nic jiného neumím a pořád mám v sobě čerta. Je to moje jediná možná cesta.“ Těmito slovy ještě v loňském rozhovoru pro Respekt mluvil Filip Topol o své osudové oddanosti Psím vojákům. Pro volbu této jediné cesty ostatně nahrávala i skutečnost, že Topolova kapela na české scéně vždy platila za unikátní hudební spolek, jehož rukopis neměl ani předchůdce, ani následovníky. Jako blesk z čistého nebe tak zapůsobila zpráva z minulého týdne, že Psí vojáci po takřka třiceti dvou letech končí.

58A_ctk_R34_2011.jpg
58A_ctk_R34_2011.jpg • Autor: ČTK

Hej, hej

Překvapila i baskytaristu Luďka Horkého. Byl to totiž on, kdo se v půli července rozhodl opustit trio, které již dlouhých osm let nepřišlo s žádným novým materiálem. Cítil, že tvůrčí stagnace kdysi navýsost plodné skupiny začíná být bezvýchodná. Nepomyslel by si ale, že se zbylý tandem zakládajících členů a dávných spolužáků ze základní školy – bubeník David Skála a klavírista Filip Topol – s jeho odchodem nevypořádá. Vždyť v podobné bryndě se Psí vojáci neocitli poprvé.

„Seděli jsme v kuchyni paneláku na Pankowě, pozorovali mrtvé šedivé sídliště a brácha byl naprosto zničený,“ vzpomíná spisovatel Jáchym Topol na rok 1993, kdy byl pozvaný do Berlína na čtení svého románu Sestra. Kapelu jeho bratra Filipa tehdy zrovna opustil baskytarista a další kamarád z dětství Jan Hazuka. Kapelník proto na berlínské návštěvě vážně uvažoval o konci a dokonce jej i vyhlásil. Psí vojáci totiž vždy byla kapela pevných vazeb a nejen těch hráčských. Nešlo pouze o to, kdo dokáže stíhat Topolovy improvizační výlety, ale také o lidskou sevřenost, do níž jen tak někdo nezapadl. Kapela si ji vybudovala už během osmdesátých let, když se pohybovala ve spikleneckém prostředí undergroundu.


Berlínská paneláková kuchyně však zrodila spásný nápad: Psí vojáci budou pokračovat s novým baskytaristou Horkým, ale odstřihnou se od všeho, co pro ně bylo do té doby typické. Vzniká album Sestra, které stojí na zhudebněných básních z Jáchymova románu a Filip na něm poprvé opouští klavír, aby usedl k jednoduchým a uměle znějícím Casio klávesám. Zpětně slyšeno představuje Sestra velmi tápavý počin, ovšem jako můstek k nové kariéře posloužila. Snaha odstřihnout se od historie znamenala zároveň popření toho, co bylo na kapele nejsilnější: Filipovo deníkově sebe­zničující textařství a živelná hra na piano. Topol tu poprvé pracoval s předem stanoveným konceptem a vzdal se své nátury rozervaného tvůrce, který nemá na české rocko­­vé scéně srovnání. Jenže ne na dlouho.

Alba Psích vojáků se dají poslouchat jako metaforické záznamy jedné mizantropické existence, která se zpovídá ze svého boje se světem a sčítá výhry i prohry v nekončícím zápasu s alkoholem. V podání Filipa Topola šlo často o neidealizovaný pohled do zrcadla. „Půjčil jsem si pětistovku a od výčepu k báru jsem ji mezi prstama proměnil v mlžnou páru. Hej, hej, jsem mladej,“ zpíval v roce 1991 hrdě ve skladbě Russian mystic pop op. IV. na desce Nalej čistého vína, pokrytče. Na albu Brutální lyrika, jež následovalo Sestru v půli devadesátých let, se ovšem Topolův projev změnil v zoufalé volání tonoucího jako v písni Kruhy: „Tak už mi pomož rozetnout ty nekonečný kruhy!“

Naděje z období Sestry se změnila v nejistotu z toho, co mohou přinést další dny utápěné Topolem v alkoholu. Skupina tuto tíži přenesla i do strhujícího živého hraní, které i u předem jasných skladeb stálo na improvizaci a nikdo z hráčů netušil, co přijde v následujících dvou taktech. Topol tento život na hraně málem nepřežil. Zkolaboval a podstoupil náročnou operaci slinivky. Jeho radost z následujícího vystřízlivění během nucené abstinence zachytila textově i hudebně bohatá deska Myši v poli a jiné příběhy z roku 1999.

Vřídlo inspirace

Zakládaní si na osobní výpovědi je dáno i tím, že Psí vojáci vznikli v době, kdy bylo Topolovi dvanáct – tedy během dospívání a nanejvýš zjitřené mysli. Právě tato romantická aura šansoniéra, který nezpívá o ničem, co by předtím sám neprožil, se stala největším magnetem pro publikum. Coby raného ctitele Jima Morrisona a prokletých básníků byla pro Topola hudba a koncertování až sebevražednou očistou, v níž není místo pro přehrávání nebo faleš.

Neschopnost předstírat a být v pocitech věrný okamžiku však mívá u instinktivních hudebníků vždy dva póly. V manické fázi jsou schopní se na pódiu rozdat – proslulá byla vystoupení, z nichž Topolovi z kloubů crčela krev, jak zběsile mlátil o klaviaturu a vršil na sebe prázdné kelímky od piva. Ovšem přijde-li útlum a mrzoutství, nechají se jimi přemoci a zaznamená to celý sál.

Umělci spoléhající se na vřídlo vnitřní inspirace navíc musejí počítat i s tím, že pramen netryská věčně. V roce 2003, kdy vyšlo zatím poslední album Psích vojáků Těžko říct, se formace ocitla na suchu. Podle Horkého od té doby nesecvičila takřka žádný nový materiál a to kapelu začalo stahovat do spirály úpadku. Kromě zvláštních příležitostí, jako byla výročí k pětadvaceti a třiceti letům existence, se její koncertní repertoár na několik sezon ustálil. Jelikož nebyla nová deska, ubývalo možností hrát, a jakmile skupina, která není zvyklá často zkoušet, absolvuje jediné vystoupení do měsíce, začíná se to projevovat i na její sehranosti.

Horký si řekl, že je čas se poroučet. Kapele to zasadilo smrtelnou ránu, ovšem zatím je brzy na to psát definitivní nekrolog. Příklady z minulosti zatím vždy ukázaly, že ohlášené loučení Psích vojáků ještě nemusí znamenat tvůrčí konec Filipa Topola. Ten k tomu sám nyní odmítá cokoli říci, bolest z rozpadu kapely si léčí v ústraní v Kanadě, kam na měsíc odjel z Prahy.

Noblesa a sprostota

Psí vojáci každopádně přinesli hudební estetický názor, který nemá srovnání na české ani světové scéně. Filip Topol vždy choval rovnocenný obdiv pro bouřlivé rockové zpěváky i pro klasické autory osmnáctého století. Z těchto nespojitelných vzorů vzešel originální hudební tvar, v němž se mísí drzé punkové diletantství se vznešeností vážné hudby, která je popu na hony vzdálená.

Kapela se vědomě vzdala kytary coby melodického prvku a na rozdíl od většiny rockových kapel používala koncertní křídlo s úctou, která tomuto nástroji šlechtických salonů historicky náleží. Nultá léta na světové scéně zaznamenala zvýšený zájem o uskupení, jež mají ve svém srdci klavír, namátkou Dresden Dolls nebo Antony and the Johnsons. Ti jej však využívají v jeho mnohdy kýčovitě kabaretní lidovosti. Dokonce i Nicka Cavea vždy více přitahovala poloha mordýřských balad než škrobenost královských dvorů.

V tom tkví neopakovatelnost Psích vojáků. Pro názornost si stačí poslechnout jeden z největších hitů skupiny, skladbu Žiletky. V ní moderně minimalistickou klavírní figuru doprovází strojová postpunková rytmika a zuřivost se dere ze zpěvu. Noblesa ve hře a sprostota v hlase je dalším ze vzrušujících protikladů, který v sobě skrývá mnoho z ducha Prahy osmdesátých a raných devadesátých let. Tehdy v magických kulisách tisícileté architektury nejvíc bujela plebejská hospodská kultura. Není proto divu, že se kapela stala kultem, který k sobě poutal publikum čítající dnes už tři generace.

První koncert odehráli tehdy čerstvě náctiletí Psí vojáci na Pražských jazzových dnech v listopadu 1979. Vzbudili zájem nejen publika, ale i StB. Důvodem byl fakt, že teprve třináctiletý Filip Topol měl za sebou vystoupení jako host Pašijových her Plastic People of the Universe na Havlově Hrádečku. Jeho starší bratr Jáchym byl u toho. O téměř dvaatřicet let později navštívil i jeden z posledních koncertů Psích vojáků v pražském klubu Vagon. Aniž by cokoli tušil o jejich blížícím se rozpadu.

„Vylákaly mne tam již trochu opilé studentky bohemistiky,“ vzpomíná Jáchym Topol. Bylo to po dlouhých letech, co bratrovu kapelu viděl hrát naživo, a obklopen davem nadšených posluchačů cítil zvláštní zadostiučinění. „Když uvážím, že první honorář, co si vysloužili, byly facky od policajtů při výslechu v Bartolomějské, je vlastně až neuvěřitelné, co dokázali.“ 

58_ramecek_kubin_R34_2011_s.jpg
58_ramecek_kubin_R34_2011_s.jpg
Psí vojáci

Kapelu založila v roce 1979 trojice spolužáků Filip Topol, David Skála a Jan Hazuka. Posledně jmenovaný opustil sestavu v roce 1993 a na jeho místo nastoupil Luděk Horký. Za třicet let existence natočili takřka dvě desítky studiových i živých nahrávek. Poslední vyšla v roce 2003 pod názvem Těžko říct. V půli srpna 2011 ukončili činnost.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1449

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte