Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Jan, náš cizinec

Příběh muže, který přivedl Čechy do Evropy

30A_R49_2010_n.jpg
30A_R49_2010_n.jpg

Na rozdíl od slavnějších panovníků po sobě nezanechal žádný hmatatelný odkaz. Nezaložil univerzitu, nepostavil most ani žádnou katedrálu a neoslavil sám sebe v autobiografii. Jan Lucemburský ovšem právě před sedmi sty lety odstartoval jedno z nejdramatičtějších a nejslavnějších období českých dějin.

 

30A_R49_2010_s.jpg
30A_R49_2010_s.jpg
Jejich chvíle

Historici dnes uznávají, že král Jan zásadním způsobem zkonsolidoval tehdy rozvrácené české království a udělal z něj jednoho z nejvýznamnějších evropských hráčů. Dlouhá staletí tomu ale bylo úplně jinak. Jan měl doma pověst nespolehlivého floutka, který se po celé Evropě pouštěl do nezodpovědných vojenských dobrodružství, užíval si slávy na rytířských turnajích, ale o vlastní království se nestaral, nedůvěřoval manželce ani vlastnímu synovi a zanechal po sobě jenom dluhy. Ve školách se o něm učilo jako o „králi cizinci“. To, že Jan k českým zemím nijak zvlášť nepřilnul, k místním šlechticům měl přezíravý vztah a zatížil český královský majetek velkými dluhy kvůli svým vojenským a diplomatickým akcím v Evropě, je fakt. Jenomže právě díky nim, s trochou nadsázky řečeno, lucemburský hrabě definitivně přivedl české země do Evropy. A jeho slavnější syn Karel IV. z nich potom mohl udělat jedno z center kontinentu.

Přitom ještě nějakých třicet let před Janovým příchodem do Prahy by se na rod vládců z Lucemburku nikdo nespoléhal. Patřili sice k evropské šlechtické elitě, ale zdáli se být na tehdejší politické mapě Evropy předurčeni k tomu, aby sloužili jako válečníci či diplomaté daleko mocnějším královským dynastiím. Jenomže ty začaly na přelomu třináctého a čtrnáctého století vymírat. Ze scény náhle mizí vládci Uher Arpádovci, králové Polska Piastovci a český panovnický rod Přemyslovců. A aby toho nebylo málo, krále svaté říše římské národa německého Albrechta Habsburského – formálně nejmocnějšího světského panovníka Evropy – zavraždil kvůli sporům o rodové dědictví jeho vlastní synovec Jan. Tehdejší mocenská struktura se během několika málo let téměř zhroutila a zároveň se otevřel prostor pro nové ambiciózní šlechtické rodiny. Zvlášť ty dobře připravené – což Lucemburkové byli.

30B_R49_2010_s.jpg
30B_R49_2010_s.jpg
íky své náklonnosti k francouzskému králi a častým pobytům v tehdy největším a nejvýznačnějším evropském městě Paříži měli ty nejlepší školy. Tím se nemyslí jenom pařížská univerzita, kam se muži z lucemburského rodu nechávali zapisovat, ovšem přednášky moc nenavštěvovali. Pobyt na dvoře francouzského krále byl hlavně školou vysoké diplomacie a dvorské kultury zahrnující divoké turnaje i rytířskou poezii. Lucemburkové prostě měli rozhled a byli zvyklí pohybovat se v centru dění. Každý z mužů rodu ovládal několik jazyků, někteří v nich skládali básně a všichni dohromady věděli, jak se dělá vysoká politika. To samo o sobě by ovšem nestačilo, kdyby svými schopnostmi nezaujali francouzského krále, který je v čase rozpadu evropských mocenských struktur začal protlačovat jako „svoje lidi“ na důležitá místa v konkurenční římské říši.

Díky šikovné politice slibů a úplatků tak francouzský panovník zařídí, aby z voleb nového římského krále vyšel jako vítěz otec Jana Lucemburského Jindřich. Janův strýc Balduin, ač má nejnižší církevní svěcení – je pouhý jáhen –,
zase získává trevírské arcibiskupství, jedno z nejmocnějších v tehdejší době. K tomu je třeba připočítat, že další Lucemburčan Petr z Aspeltu se stává mocným arcibiskupem v Mohuči.

Jan Lucemburský je v té době teenagerem, který se coby prvorozený syn těší péči své vzdělané a hlavně milující matky, což v prostředí středověkých šlechtických rodů vůbec není standard. Vyrůstá v Paříži a je fascinován směsicí dobrodružství, statečnosti a oddanosti, kterou nabízí tehdejší rytířská kultura. A jemu samému musí být jasné, že jako syna římského krále ho čeká mimořádně zajímavý osud. Ten se nakonec naplňuje díky chytré a bleskové akci vedené cisterciáckými opaty ve vzdáleném českém království. Právě v prostředí českých klášterů se totiž zrodil nápad, že by císařský syn obsadil trůn uprázdněný po smrti posledních Přemyslovců.

 

Na pokraji rozvratu

Jak už bylo řečeno, ani Čechám se pohroma vymírání královských rodů nevyhnula. Poslední mužský potomek starobylých Přemyslovců Václav III. byl zavražděn v Olomouci. Dodnes nevíme kým a proč. Každopádně se země ocitá bez krále, což je synonymem politické pohromy. Král byl poslední instancí, u které se v zemi řešily spory, a garantoval zemi suverenitu: bez něj hrozil vnitřní rozvrat, stejně jako nebezpečí, že ji anektuje nějaká sousední mocnost. Čeští šlechtici si sice zvolili za panovníka vévodu sousedních Korutan Jindřicha, ten ale s kralováním neměl zkušenosti a ukázal se jako příliš slabý na to, aby si zjednal všeobecný respekt a dokázal uklidnit soupeřící šlechtické rody. Země byla vlastně v permanentní občanské válce.

České království by přitom jinak mohlo být prosperujícím státem, jedním z nejbohatších v Evropě. Za vlády posledních Přemyslovců prošlo překotným rozvojem. Zatímco sto let před smrtí Václava III. nebylo v zemi vyjma Prahy jediné město, v době smrti posledního Přemyslovce jich bylo dvacet pět. Do země přicházeli kolonizátoři i nové církevní řády – a s nimi i zkušenosti a kultura z vyspělejší římské říše. Doly v Kutné Hoře vydávaly podle střízlivějších odhadů celou třetinu tehdejší produkce evropského stříbra. Země bohatla a mocným jednotlivcům, ať už byli příslušníci šlechty, církve nebo vznikajícího městského patriciátu, rostlo sebevědomí. A s ním i vzájemné konflikty o podíl na bohatství a moci.

Nejvíc to pocítila církev, která se bez silného krále ocitla v politických zmatcích bez ochrany jako první, potom se ale k církevní opozici začali přidávat i někteří šlechtici. Ti posledních sto let zasvětili tomu, aby systematickým nátlakem ubírali Přemyslovcům královskou moc, slabý král jim měl tedy teoreticky vyhovovat. „Ti nejprozíravější z nich si ale uvědomovali, že s Jindřichem v čele nastane rozvrat,“ říká historička a odbornice na vládu Jana Lucemburského Lenka Bobková z Karlovy univerzity.

30E_R49_2010_s.jpg
30E_R49_2010_s.jpg
Malá skupina šlechticů a církevních hodnostářů vedených cisterciáckými opaty proto přemýšlela, jak zabránit nejhoršímu. Nevíme, jaké možnosti se za zdmi hradů a klášterů probíraly, kdo byl lídr skupiny a jak těžké bylo dospět ke konečnému rozhodnutí. Výsledek politických rozvah duchovních a šlechticů nicméně stál za to. Rozhodli se, že se pokusí provdat Elišku Přemyslovnu, poslední nesezdanou ženu ze slavného rodu, za Jana, syna právě nastoupivšího římského krále.

Bylo to oboustranně výhodné řešení. Dosud málo významný rod z Lucemburska by sňatkem se starobylými Přemyslovci posílil svoji prestiž a zároveň získal bohaté české království. Česká šlechta by zase získala panovníka krytého autoritou významného otce, krále římské říše. A panovníka, který byl zároveň dost mladý (14 let) na to, aby ho šlechtici dovedli včas ukáznit do patřičných mezí. Janův otec se sice zdráhal přistoupit na nabídky českého poselstva a do poslední chvíle Čechům nabízel místo mladičkého Jana svého bratra Walrama, jednoho z nejvyhlášenějších rytířů a proutníků Evropy.

Výhodnost sňatku nicméně musela být zřejmá i jemu, takže se v létě roku 1310 v německém Špýru koná velkolepá svatba, kde se budoucí královský pár setkává úplně poprvé. Eliška je o čtyři roky starší než Jan, a co si ti dva o svém prvním setkání mysleli, nevíme. Podle dobových kronik ovšem udělala Přemyslovna na rodiče svého budoucího chotě dojem a kronikáři vůbec popisují svatbu jako velkolepou a veskrze šťastnou událost. Podle toho, co následovalo, možná nejšťastnější v životě obou manželů.

 

30C_R49_2010_s.jpg
30C_R49_2010_s.jpg
První mezi rovnými

O měsíc později, na podzim roku 1310, přijíždí Jan do českého království. Zdejší šlechta ho registruje s mrazivým chladem a na Pražském hradě pořád zůstávají opevněni příznivci původního českého krále Jindřicha Korutanského. Nový král se ocitá v kleštích. Města mu jedno po druhém odmítají otevřít svoje brány, aby tam mohl se svým vojskem přezimovat. Jan se s nimi proto pokusí dobýt bohatou Kutnou Horu, ale obléhání je neúspěšné. V českém království přitom musí za každou cenu zůstat, protože návrat zpět k otci do říše by byl symbolem politického fiaska. Pomoc nakonec poskytuje – za patřičnou finanční protihodnotu – vdova po Přemyslovci Václavu II. Eliška Rejčka, která Janovým vojskům nabídne zázemí ve svých městech a zároveň pomáhá dobýt hlavní královské město Prahu. Podle kronik otevřeli Eliščini lidé uvnitř opevněné Prahy Janovi a jeho vojákům brány po poledni 3. prosince 1310. Mladičký král Jan projížděl ulicemi s odhalenou hlavou a volal na všechny strany slova „mír, mír“, aby tak dal najevo, že jeho panování vrátí království ztracený pokoj.

Tak se taky stalo. Ale o dost složitěji, než si Jan i ti, kteří ho na český trůn instalovali, dokázali představit. Čeští šlechtici očekávají, že se mladý král podřídí tuzemským politickým mravům, kdy panovník je pouze prvním mezi rovnými a vyvažuje v rámci království mocenské souboje. Jan se ale na pařížském dvoře naučil jinému stylu. Po vzoru francouzského krále chce vládnout pevnou rukou za pomoci skupiny vlastních vzdělaných expertů, a pokud má chuť pouštět se do vyvažování mocenských bojů, tak v rámci celoevropské politiky, ne mezi hašteřivými šlechtici jedné země.

Svým způsobem se jedná o střet dvou politických kultur. Jan je od mládí naučený uvažovat v celoevropských rozměrech a ví, že pokud chce udržet suverenitu a nezávislost svých území, musí mít k tomu souhlas tehdejších mocných hráčů: od francouzského krále přes papeže až po mocná knížata německé říše. „Byl to dobrodruh,“ říká k Janově povaze historik Jaroslav Čechura z Karlovy univerzity. „Když se ale zpětně podíváte na jeho kroky, je z nich patrný promyšlený systém. Věděl, co je pro jeho země prospěšné, a dovedl za tím jít.“ Proto neustále cestuje, navazuje spojenectví a vypomáhá v mocenských šarvátkách nebo se je aktivně snaží urovnávat, čímž si po celé Evropě buduje pověst suverénního a schopného panovníka. Po kontinentu se začíná šířit rčení, že „bez Boha a českého krále žádný svou při nevyhraje“.

Naproti tomu v samotném českém království se Janovy mezinárodní aktivity brzy stávají terčem vtipů. Čeští šlechtici nejsou zdaleka tak zvyklí cestovat jako jejich nový král a zajímá je spíš to, jaký kdo obsadí úřad při správě země. České kroniky od té doby líčí Jana trochu jako větroplacha, jehož jediným cílem je být u každého konfliktu, který v Evropě propukne. „Diví se lidé všeho věku, že král tak často konává tak dlouhé cesty. Je ho vídat na cestě, ne jako by jel na koni, nýbrž spíše jako by lítal; kdybys ho viděl, jak jede, spíše bys ho pokládal za sluhu, než za pána,“ píše Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice. Janovi je vyčítáno, že se málo zdržuje v zemi a přijíždí jenom proto, aby čas od času zpacifikoval loupeživé rytíře a vybral peníze na financování svých evropských aktivit. Že přitom Jan díky nim k českému království připojuje další a další území (Chebsko, Horní Lužice a Slezsko), což prospívá hlavně obchodu, a zjednává českému království respekt ve světě, už kroniky tak nezdůrazňují.

 

Velkolepý odchod

Janova dobrodružná životní cesta skončila na bitevním poli u francouzského Kresčaku, kde již slepý vůdce zahynul na straně francouzského krále v bitvě s daleko lépe vyzbrojenou a organizovanou anglickou armádou. Historici spekulovali o tom, jestli se nejednalo o promyšlenou sebevraždu. Jenom tak se dá z dnešního pohledu interpretovat akce, kdy slepý starý muž vyráží do bitvy, o které musí při svých vojenských zkušenostech vědět, že je prohraná.

Podle všeho Janova motivace byla daleko prostší: francouzskému králi dal prostě slib, že mu pomůže v boji proti Angličanům, a jako rytíř cítil povinnost svůj slib za každých okolností dodržet. Stálo ho to sice život, ale zjednal si tak velkolepý odchod ze scény: jeho protivník, anglický král Eduard III. se podle legendy přišel Janovu mrtvému tělu osobně poklonit. A syn Karel ten den definitivně získal volné ruce k tomu, aby v solidně postaveném království zahájil velkolepé projekty, které mu na rozdíl od otce zajistí v Česku nehynoucí slávu. 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte