Kdysi se jim říkalo „průhled do božího království“ či „modlitba světla“. Současná architektura sice skleněným vitrážím zrovna neholduje, ale jejich odchod ze scény je zatím v nedohlednu. Jednou z dílen, které se unikátní disciplínou dodnes zabývají, je Umělecká huť sklenářská Jiřička – Coufal se sídlem na pražském Starém Městě.
Její šéf, bývalý automechanik Petr Coufal, ji během let přeměnil ze skomírající firmy, určené v časech porevolučních privatizačních zmatků k zániku, ve špičkovou restaurátorskou dílnu. Dnes opravuje tisíce metrů čtverečních barevných výjevů v oknech desítek kostelů či synagog po celé republice. A jeho barevné zázraky se zároveň vyvážejí do celého světa.
Krásná a dobrodružná
„Prostě se to povedlo. Fungujeme, a navíc jsme se znovu ocitli na špičce oboru,“ říká Petr Coufal (43). Sklářskou huť nedaleko Anežského kláštera založila rodina Jiřičků ve třicátých letech minulého století. Vznikla vlastně kvůli dostavbě svatovítského chrámu a výrobě obrovských oken s tisíci sklíček, jako je třeba obdivovaný výjev Poslední soud od Maxe Švabinského.
Postupně umění zdejších sklářů využívali vedle správců kostelů a dalších památek umělci jako Cyril Bouda či Karel Svolinský. Za komunismu tato „socialistická provozovna“ zdobila především chodby národních výborů (jednou z velkých zakázek byla ovšem také stíhačkami rozbitá vitrážová okna během sovětské okupace v roce 1968).
Po listopadu zájem o sklářské služby začal postupně upadat. „Mistr Josef Jiřička i jeho syn Martin navíc zemřeli a rodina nevěděla, co si s dílnou počít. Napůjčoval jsem si proto peníze, kde se dalo, a provozovnu jsem i se zaměstnanci a zařízením koupil. Bylo by mi líto, kdyby něco tak výjimečného zaniklo,“ vysvětluje Petr Coufal.
Jenže to nebylo úplně jednoduché: sám se totiž k umění vitráže dostal hodně komplikovanou cestou. Za komunismu se vyučil automechanikem (což bylo tehdy lukrativní povolání), ale auta ho nikdy nechytla za srdce. Po návratu z vojny najednou nevěděl do čeho píchnout: chvíli se živil jako údržbář veřejné zeleně, chvíli jako výtahový technik či pracovník sociální péče. „Pak jsem jednou uviděl vlastnoručně vyrobenou knihu Josefa Váchala a to mě úplně ohromilo,“ líčí.
Vyrobil si proto vlastní amatérský lis a domácí tiskárnu a chystal se psát, ilustrovat a tisknout svoje vlastní knížky. „Jenže ani to mě neuspokojovalo – výroba takové jedné knihy trvala i dva roky,“ říká. V roce 1993 narazil na drobný inzerát v novinách, v němž sklářská dílna Jiřičkových hledala pracovníky na zaučení. „A tohle bylo ono. Krásná a dobrodružná práce, sestavování skel tisíců odstínů, navíc to dýchalo opravdu něčím hodně starým a úctyhodným. V regálech stály stovky archivních vitrážových skel, na která dnes už jen tak nenarazíte a jen málokdo je dokáže přesně vyrobit,“ vzpomíná Petr Coufal. Postupně se tak od počátečního mytí sklíček přes výuční list a složení maturity vypracoval až na renomovaného restaurátora a majitele dílny s pěti zaměstnanci, třímilionovým obratem a exkluzivními zakázkami, jako je třeba péče o vitráže na Pražském hradě či restaurování slavného kostela Josipa Plečnika na náměstí Jiřího z Poděbrad. „Samozřejmě bychom rádi získali nějakou velkou zakázku, jako byl třeba projekt stavby katedrály v africkém Gabonu. Byla to zakázka za dvě stě milionů a nakonec z ní sešlo, ale já si vlastně nemám nač stěžovat. Splnil se mi totiž životní sen,“ doplňuje Petr Coufal.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
