Zemřel příliš brzy na to, aby jeho dílo v posametové společnosti zapustilo hluboké kořeny: jeho náhlou smrt oznámila média v září 1990. Muž, který svým psaním přivolával nové, demokratičtější časy tak jako u nás (s výjimkou Václava Havla) snad nikdo jiný, tak zůstal v myslích lidí paradoxně uvězněný v minulosti. Jeho knihy jsou dnes sice dostupné v knihovnách, ale že by Šimečkovo myšlení ve společnosti skutečně žilo, se říct nedá. Úcta, kterou na dálku vzbuzuje moudrá kniha, je přece jenom něco jiného než ztracená možnost kontaktu s tváří živého člověka.

Šimečkův čas však ještě přijde, nespravedlnost, se kterou se k němu dějiny chovají, je pouze momentální. Kronikář normalizace a člověk, který před rokem 1989 uměl lépe než kdo jiný vyložit každý dějinný okamžik, nebyl spjat pupeční šňůrou jen se svou vlastní dobou. Dávno předtím, než oficiálně vznikl pojem "soudobé dějiny“, se stal badatelem na tomto poli: psal o tom, co každodenně tisklo Rudé právo a co se večer vysílalo v televizních zprávách, ale nahlížel popisované události v historickém kontextu: nic se neděje poprvé, proto se nelekejte, ti, kdo zažili stejný hnus před vámi, to často přežili, občas dokonce se ctí, a vy byste to proto mohli udělat stejně.

V každé, i té nejhorší době si Šimečka pro sebe nakonec vydobyl prostor. Za Husáka napsal nejobsáhlejší knižní analýzu normalizace, jaká u nás vznikla, za Gorbačova…