Jsou to téměř tři tisíce kilometrů, které Dunaj urazí na své cestě z Černého lesa do Černého moře. Imaginární kapce to od pramene až k ústí zabere nějakých dvaadvacet dní, proteče přitom deseti státy a čtyřmi hlavními městy. Málokdo toho o střední Evropě a o Balkánu ví tolik jako tento veletok. Symptomatické je už jen to, že více než třetina koryta dnes vytváří různé státní hranice. Na tuto spojující i rozdělující a vůbec symbolickou sílu Dunaje spoléhá italský germanista Claudio Magris (1939), když se ve stejnojmenném románovém eseji snaží zachytit kulturní charakter podunajských zemí. Je to životopis řeky a zároveň řeka života, se všemi možnými odbočkami, peřejemi a spodními proudy.

Magrisův Dunaj vychází česky už podruhé - patří mezi knihy vydané záhy po revoluci, jimž se v té době nedostalo plné pozornosti. Zároveň přitom patří k dílům, která se přímo dotýkají "suchozemské“ středoevropské identity, jež se "bez saka, bez hranice, bez hodnosti, bez odznaku a matričního čísla cítí nepříjemně a vydaná napospas“. Střední Evropa představuje pro Magrise civilizaci obrany, neurózy a sebepotvrzování, ale zároveň také ironie a skepse. Jejím produktem je nejen Josef K., ale třeba také Josef Kyselak, úředník a vášnivý chodec, který ještě za časů Rakouska-Uherska zdobil skály na březích Dunaje svým podpisem, nevěda zřejmě, co lepšího než vlastní tag je možno světu zanechat.