Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Ve hvězdách

Rudé vystřízlivění

96_R52_2009_n.jpg
96_R52_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Před devadesáti lety USA vyhostily do Ruska revolucionářku Emmu Goldmanovou

Do poslední chvíle jsme nevěděli, kdy to přijde. Pak, nečekaně, za časných hodin dne 21. prosince 1919, nás vybrali z domovů a v šest ráno nás vojenská eskorta nalodila na parník Buford,“ popsala později ve vzpomínkách Emma Goldmanová okamžik, kdy ji rozsudek vynesený podle válečných protišpionážních zákonů zbavil amerického občanství. A tak byla společně s 248 dalšími radikálními aktivisty (odboráři, spisovateli, novináři) deportována z USA do Ruska.

Bylo to v době, kdy už světové anarcho-syndikalistické hnutí, jež se snažilo zvrátit světový řád ve spravedlivější společnost ozbrojenou revolucí a které mimo jiné symbolizovalo právě jméno Emmy Goldmanové, mělo svá nejúspěšnější léta za sebou. V USA mu smrtící úder zasadily válečné zákony, které omezily svobodu slova, a svou roli sehrál i fakt, že mnoho dělníků odešlo na frontu. Tak skončila éra házení bomb na policejní kordony a střílení na bohaté průmyslníky, ti, kdo zůstali, už byli stejně jako Emma Goldmanová nekončícím bojem prostě unaveni.

96_R52_2009_s.jpg
96_R52_2009_s.jpg • Autor: Respekt
První mrtví
Emma v tu dobu věděla, že změna asi nic dobrého nepřinese. Jak sama napsala, lidé kolem ní utahali její vlastní život jak obnošený kabát. Asi ale tušila, že podstatný podíl na svém osudu má ona sama. Měla těžké dětství – narodila se v pobaltském Kaunasu do velmi chudé židovské rodiny, byla často bita, v dospívání byla znásilněna. Když se v roce 1885 naskytla příležitost opustit carskou Rus a vystěhovat se za sestrou do USA, neváhala. Začala tu pracovat v továrně na konfekci a za rok se stala respektovaným dělnickým předákem. Když pak jednoho večera v roce 1886 promluvila na dělnické schůzi, její život se zásadně změnil – objevila v sobě řečnický talent a jeden z mužů, kteří ji v sále napjatě naslouchali, Alexander Berkman, se nedlouho nato stal jejím milencem a později celoživotním druhem.

Emma se v USA původně chtěla hlavně vrhnout do práce, naučit se jazyk, doplnit si vzdělání. Místo toho propadla bojovné atmosféře, která mezi chudými obyvateli měst vládla. Generální stávky za zavedení a dodržování osmihodinové pracovní doby se toho roku účastnilo asi půl milionu dělníků a na řečnických shromážděních se často sešlo i několik desítek tisíc lidí. Jedno z nich, na náměstí Haymarket v Chicagu, skončilo střelbou a masakrem neznámého počtu demonstrujících – při explozi výbušniny však zahynulo i osm policistů. Posléze byli za podíl na masakru popraveni čtyři anarchisté a další zemřel ve vazbě.

Když pak v roce 1892 skončila krveprolitím stávka dělníků ocelárny v Homesteadu, rozhodli se Emma s Alexandrem zavraždit jejího ředitele Henryho Fricka. Od atentátu si slibovali začátek celoamerického povstání. Alexander Berkman si odjel do Pittsburghu pořídit oblek a revolver, Emma se rozhodla akci podpořit finančně. Protože ale žádné peníze neměla, hodlala si je vydělat prostitucí. První muž, kterého zatáhla do saloonu, jí však koupil pivo, dal jí deset dolarů a poradil jí, aby toho nechala, protože je na ní vidět, že to neumí. Akce v tomto duchu pokračovala i nadále – Alexander Fricka postřelil, ale oceláři, kteří měli spustit revoluci, ho místo toho zbili do bezvědomí a zavolali policii. Berkman byl odsouzen na dvaadvacet let.

Rok nato šla sedět i Emma, když demonstrujícím nezaměstnaným v New Yorku řekla, že jestli mají hlad, mají si jít nakrást chleba. K tomu jí soud připočetl napadení agenta FBI, kterého pořezala skleničkou v obličeji, když jí nabídl beztrestnost výměnou za spolupráci. V kriminále hltala učebnice medicíny, dávala novinářům rozhovory, a když se za rok dostala na svobodu, byla tak populární, že ji u brány vítal třítisícový dav. Složila zkoušky na zdravotní sestru a v následujících letech cestovala po Státech a střídala povolání porodní asistentky s řečněním na schůzích a demonstracích.

V roce 1906 pak sama s kyticí růží vítala před bránou věznice Alexandra, který si z trestu odseděl čtrnáct let. Přestože se pak oba snažili, už se jim nepodařilo sblížit se tak jako dřív, Alexander už neuměl žít normálním životem lidí „venku“.

Nikde doma
V letech 1906–1917 Emma trávila život na cestách, jezdila z mítinku na mítink, vydávala knihy, jako byla Matka Země nebo Proudhonovy, Kropotkinovy a Nietzscheovy překlady. K tomu dělala porodní asistentku, pořádala přednášky o antikoncepci a vydávala osvětové letáky o plánování rodičovsví, jednu dobu žila s radikálním venerologem léčícím zdarma chudé nemocné kapavkou. V archivu FBI jsou zpřístupněné zprávy donašečů, které popisují její projevy jako elektrizující, strhující a ohnivě přitažlivé. Byla odsouzena k tolika pokutám, že je nemohla do konce života splatit, pošta odmítala doručovat její knížky o plánování rodičovství jakožto pornografii, její sláva však rostla. V roce 1917 se však všechno zvrtlo.

Na základě tří válečných zákonů, které v USA přes nesouhlas velké části Kongresu omezily svobodu slova, proběhlo několik vln zatýkání radikálních dělnických vůdců a intelektuálů. Ti z nich, kteří se nenarodili v USA (celkem 249 lidí včetně Emmy a Alexandra), byli v prosinci 1919 deportováni do Ruska, které je přijalo s otevřenou náručí. „Cítili jsme se doma. Kapela oddílu Rudé armády zahrála revoluční hymnu, když jsme v zaplombovaném nákladním vlaku přejeli hranici. Znělo jásání rudoarmějců i deportovaných a les odrážel ozvěnu jako vlnu vzdoru. Vážnost okamžiku a bázeň mě úplně pohltily,“ popsal přejezd hranice SSSR Alexander.

Brzy jim ale došlo, že jsou svědky teroru a po dvou letech plni zklamání zemi sovětů opustili. Ostatní cestující z Bufordu to štěstí neměli a stopa mnoha z nich končí na Sibiři. Emma pak kritikou bolševického Ruska rozhněvala radikální kruhy v Evropě i USA a ty se od ní odklonily. Najednou nebylo za koho bojovat, nikdo o to nestál. Když v roce 1936 Alexander onemocněl rakovinou a zůstal závislý na péči svého okolí, raději se zastřelil, nechtěl být na obtíž. Emma zemřela v roce 1940. Zůstaly po ní paměti, popisující osud ženy, která celý život bojovala za ostatní, až na sklonku života zjistila, že zapomněla na sebe samu. Sbírka několika set láskyplných dopisů, které si s Alexandrem z vězení, na cestách i na prahu smrti psali, vyšla pod názvem Nikde doma.

Autor je spolupracovníkem Respektu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte