Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
11 Autor: Milan Jaroš
Česko

Po stopách knížete básníků

Májová reportáž z míst, kudy se toulal Karel Hynek Mácha

24_velka01_R20_2009_s.jpg
24_velka01_R20_2009_s.jpg • Autor: Respekt
"Tichá krajino! Jak často vábila mne samota tvá v stíny své, aby pobouřenému srdci poklid se navrátil! Jak často vrátilo ticho tvé zrakům mým ztracený mír!“ To není reklamní slogan cestovní kanceláře či nervového sanatoria. Tak teskně volal před téměř dvěma sty lety romantik a zakladatel moderní české poezie Karel Hynek Mácha. Díky svým básním se stal v Čechách doslova nesmrtelným a jeho hlavní epos Máj tady zná snad každý. Méně známé je, že Mácha byl nejen zdatným poetou, ale i náruživým chodcem. Přesto se jeho toulky po tehdy téměř liduprázdných Čechách staly v jistém smyslu legendou: počátkem května vyráží každý rok v jeho stopách stovky jeho obdivovatelů na cestu přírodou. A co by asi tak dnes ve svém kraji spatřil sám poutník Mácha?

Volovinu s obrázkem

Po desítkách kilometrů průmyslových zón, dálnic a kouřících komínů neratovického Chemapolu přichází zlom. Úzká silnice se náhle stáčí do zvláštního kraje plného divokých skal a rozeklaných údolí. Temnou hladinu jezera s lekníny čeří vítr, křoviny zarůstají trosky prastarého mlýna, do skály je vyrytý kříž s nápisem „blahoslaveným pokorným“ a nad vším visí těžká vůně akátů. Jsme v kraji, kterému se od šedesátých let minulého století říká Máchův, v malebném údolí na dohled od hradu Kokořín, zhruba deset kilometrů od Mělníka. Právě sem mířily kroky „knížete českých básníků“ Máchy. Za jeho časů ovšem území představovalo liduprázdnou pustinu s několika chaloupkami zapadlou mezi stromy a křovinami, kam se jen tak někdo neodvážil. Nad prázdnou krajinou se tyčila opuštěná kokořínská gotická zřícenina, v jejíchž tajemných sklepeních básník rád přespával.

01
Autor: Milan Jaroš
02
Autor: Milan Jaroš
03
Autor: Milan Jaroš
04
Autor: Milan Jaroš
05
Autor: Milan Jaroš
06
Autor: Milan Jaroš
07
Autor: Milan Jaroš
09
Autor: Milan Jaroš
10
Autor: Milan Jaroš
11
Autor: Milan Jaroš
12
Autor: Milan Jaroš
13
Autor: Milan Jaroš
14
Autor: Milan Jaroš
15
Autor: Milan Jaroš
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

Reklama
Reklama

Dnes jsou zdejší končiny přece jen méně – nebo jinak – dobrodružné. Kolem úzké silnice je vidět pár roubených domků se sádrovými trpaslíky v zahradách, luxusních vilek se satelity, hospod a penzionů lákajících pocestné na go-go tanečnice. Dál do nitra krajiny je možno jít po červené turistické stezce tzv. Máchovy cesty.

Chráněná krajinná oblast Kokořínsko má rozlohu 272 kilometrů čtverečních a pyšní se především souvislými pásy pískovcových skal, které díky zvětrávání získávají ty nejbizarnější tvary připomínající celá fantaskní města. A i když jsou občas vidět kolem cesty pohozené zbytky od svačiny, v močálech ponořená zrezivělá střecha auta nebo – jako připomínka dramatu místních obyvatel bývalých Sudet – ruiny kdysi honosného hotelu Harasov, přesto scenerie při dobré vůli stále vypadá skoro jako za Máchových časů. Až na zpěv ptáků panuje všude téměř dokonalé ticho a klid.

Pod vznešenou siluetou kokořínského hradu se ale u malého parkoviště přece jen něco děje: parta místních zedníků tady právě dokončuje výstavbu veřejných záchodků. Zanedlouho prý tady bude opravdu hodně rušno: tisíce sezonních milovníků historie se totiž přijede pokochat pobytem ve zdech místního gotického hradu. „Nevím, jestli jezdí kvůli Máchovi, takhle spíš dát si buřta a pivo a koupit si tady nějakou tu volovinu s obrázkem Kokořína,“ říká zasvěceně jeden pracant.

Zdatný chodec

24A_R20_2009_s.jpg
24A_R20_2009_s.jpg • Autor: Respekt
První záznam o výletě po Čechách si Mácha poznamenal do deníku v necelých osmnácti letech: byla to návštěva otcova rodného kraje – Sedlčanska. A největší dojem na něj udělala nejen ruina místního hradu Zvěřince s temnými pověstmi zakopaného loupežnického pokladu, ale v místním jesenickém kostele i polozapomenutá hrobka popraveného českého pána Diviše Černína z Chudenic. Tím pro dosavadního pasivního čtenáře romantických dobových rytířských románů nastal doslova životní zlom: proč by si měl o něčem tak magickém a tajemném jenom číst, když se k tomu může přiblížit opravdu tak blízko. Tím začalo Máchovo putování po Čechách: během několika let pak navštívil opakovaně nejen Křivoklátsko a Posázaví, ale vydal se pěšky přes hory na měsíční namáhavou túru až do italských Benátek a hlavně – dvakrát podnikl dlouhou cestu Českým středohořím a Podkrkonoším.

O jeho toulkách se ale až na pár heslovitých záznamů v deníku zas až tak moc neví: jestli chodil po cestách, či divočinou, jestli někdy využil svezení dostavníkem, kde a jak přespával. Neví se ani, jak chodil na cesty oblečený: v Praze byl však proslulý svým širákem, černým pláštěm s červenou podšívkou a vojenskými botami s ostruhami. Co se ale ví určitě, jsou jeho některé zážitky, jako třeba policejní karcer za veřejné pobuřování – zpěv polských revolučních písní tehdy povstalých Poláků. Dál je známo i to, že Mácha byl zdatný chodec – ušel i 60 kilometrů denně. A určitě měl dobrý orientační smysl: žádné turistické mapy tehdy prostě neexistovaly.

Dnes to má poutník jednodušší: červená stezka jej vede celkem bezpečně kamsi vzhůru do kopců nad Kokořínské údolí. Cílem je další Máchovo oblíbené místo – z oblých kopců vyčuhující mohutný zámek Houska. Cesta protkaná omletým kamením a vystouplými kořeny vede dlouhé minuty mezi mohutnými borovicemi a pásy kapradin, mechu a hustého borůvčí. Vítr pomalu pokyvuje jejich korunami, v nastalém tichu je jen čas od času slyšet skřípění větví či dunivý náraz stromu o strom. Stezka se chvílemi ocitá mezi pastvinami, kde se pasou bílí a černí koně. „Bez takovéhle krásy snad vůbec nemůžu žít. Pořád se sem vracím, Mácha mě snad uhranul. Pořád ty jeho popisy tady hledám a z ,pahorku tady do kraje hledívám‘,“ parafrázuje s úsměvem první dnešní turista s bílým knírem těsně pod Houskou.

A tady jsou už na nápor „máchovců“ opravdu dokonale připraveni: nádvoří bývalé odborářské ubytovny Spolany Neratovice je pečlivě uklizené, kolem stolků stojí špalky na sezení, stín poskytují široká paraplata s reklamou na místní pivo a ve vitrínkách se nabízí kromě keramiky a máchovských variací na hrníčkách roztodivné středověké náčiní – palcát za dva a půl tisíce nebo statný meč o tisíc víc. A podle pokladní v okénku jdou na dračku: vždyť na Housku přijde i 35 tisíc lidí ročně.

Noc na Bezdězu

24B_R20_2009_s.jpg
24B_R20_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Podobně přitažlivý je i neslavnější básníkův symbol – Máchovo jezero. Tam písečné pláže, tobogány, pizzerie, tropico bary a penziony jako Jarmila, Karel nebo Hynek přitáhnou v sezoně prý i kolem třech stovek tisíc rekreantů. V přilehlém pětitisícovém městečku Doksy je pak Máchův kult zřetelný snad na každém rohu – základní škola se nazývá podle Karla Hynka Máchy, vidět je Máchova ulice, kino Máj, Máchovo muzeum, pískovcová socha a svazeček Máchových básní se dá půjčit v knihovně Karla Hynka Máchy. Pořádají se tady Máchovy pochody, recitace a premiéru měl v Doksech i nejnovější filmový hit – Máj. Na intimní setkání s básníkovým světem je tu přesto ještě místo: na periferii města se dá spatřit nejen bývalý popravčí pahorek, slavná inspirace Máje, ale hlavně – nad celým krajem dominující homole legendární zříceniny hradu Bezděz. A cestou k němu se i moderní poutník v trekingových botách a větrovce čím dál hlouběji noří do tajů místní krajiny: z roviny vystupují kužely místních kopců, sem tam jsou vidět na jejich vrcholcích podivné zbytky středověkých opevnění jako Starý Bernštejn nebo Jestřebí, které Máchovi svou polohou na skále a svým tvarem „jako by se vznášel“ připomínalo „mořský koráb“.

Když se cesta zlomí v prudké stoupání, začíná země nikoho: mezi pokroucenými stromy se válí bílá mlha, shnilé kusy dřev a malé kapličky křížové cesty, kde Mácha před dvěma sty lety potkal klečící, zlomenou matku s mrtvým dítětem v náručí. Právě tudy se hnal nedočkavý básník na vrchol svého hradu, tady ho čekal doslova zázrak: úchvatný výhled snad do celých Čech. A i dnes by byl jistě spokojen. Pětatřicet metrů vysoká věž (komunisté do ní zakázali vstup, neboť z ní šlo spatřit strategické vojenské letiště v Mimoni) nabízí stále scenerii jako z básní romantického rozervance: prstenec hlubokých lesů jen občas přerušují lesklé kaluže jezer, v dálce pak homole Českého středohoří. Rudnoucí slunce se pomalu kloní k západu. Jakže to v Máji zpívá krásou opojený Mácha? „Slyš! Za horami sladký hlas pronikl nocí temnou, lesní to trouba v noční čas uvádí hudbu jemnou… Nejzáze stíní šero hor, tam bříza k boru k bříze bor se kloní. Vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou – v čas lásky – láskou každý tvor.“

Mácha is not dead

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte