2008-2282-mobr-15sloukaR422008n.jpg
2008–2282-mobr-15sloukaR422008n.jpg • Autor: Respekt

2008-2282-vobr-15sloukaR422008.jpg
Fotografie: Zdenek Slouka – Autor: Ivan Kuťák • Autor: Respekt

Zdenek Slouka

(1923) je profesorem politologie. Byl politickým analytikem při americké okupační armádě. Přednášel na New York University, Columbia University, dále na univerzitě ve Washingtonu a na Lehigh University v Pensylvánii a naposled na Univerzitě Karlově. Od roku 1992 žije trvale v Praze.

Je to samozřejmě problém nás všech, ale jeho politické řešení je v rukou, do kterých patří: v rukou premiéra Topolánka a jeho vlády. Topolánkovým problémem není Jiří ParoubekŠloufové ani trapně směšná postava vystupující z Vysočiny, dokonce ani věrní pana premiéra, propadající nevěře. Ti všichni jsou pominutelní, řešitelní pomocí nástrojů politiky.

Topolánkovým problémem je zahraniční politika České republiky, problémem nanejvýš akutním ve chvíli, kdy se republika posunuje do klíčové role v Evropské unii. Na řešení tohoto problému nestačí rutinní nástroje politika, zapotřebí je státnický um, řemeslo v naší zemi neobyčejně vzácné. Je na premiérovi, aby je zvládl. Je povinností jeho a jeho vlády, aby dala české zahraniční politice rovný směr a srozumitelný hlas.

Efektivnost zahraniční politiky státu závisí do velké míry na tom, jak jí rozumí ostatní státy, které jsou s námi ve hře, a je tedy na nás, abychom byli srozumitelní. Dnes nejsme. Ostatní státy, v Evropě i mimo Evropu, nám naslouchají, a slyší kakofonii.

Hovoříme rozštěpeným jazykem, tak vláda, jinak Hrad. Jsme pro samostatné Kosovo, a nejsme pro ně. Jsme kritičtí k zásahu Ruska v Gruzii, a Rusko chválíme. Chtěli bychom funkční Evropskou unii, ale raději bychom ji co nejvíc utlumili. Máme společnou starost s mnoha jinými, zda svým chováním nepřispíváme ke škodlivému oteplování klimatu, ale jinak na to kašleme, ať se otepluje, jak chce. Přijímáme zásahy států do zmírnění finanční krize, ale hlásíme světu, že krize byly a budou, nechejme to běžet, stát ať nedělá nic, padni komu padni.

Je toho víc. Rozeklanost české zahraniční politiky vytváří Václav Klaus. Svět se čerta stará, že v naší parlamentní demokracii český prezident není tvůrcem zahraniční politiky. Svět ho slyší, je formální hlavou státu, je hlučný, seč může – svět v něm prostě naslouchá hlasu Česka. Není mnoho těch, kdo vědí, jak věci u nás stojí, a pro něž je Václav Klaus nanejvýš postavou pitoreskně zábavnou.

„Stát jsem já“ už neplatí

Podle čl. 63 ústavy prezident „zastupuje stát navenek“ – zastupuje tedy stát, pouze stát, nikoli sebe. Mluví za svůj stát, za jeho zahraniční politiku, kterou může doma ovlivňovat, jak stačí, ale jakmile je linie zahraniční politiky přijata státem, tedy vládou, zastupující občanskou společnost, nepřísluší mu, aby ji navenek prezentoval jinak a po svém. „L’état, c’est moi“ už dávno vyčpělo.

A zde je prubířský kámen premiéra Mirka Topolánka. Máme-li obstát ve své nadcházející vůdčí roli v Evropské unii, naše zahraniční politika musí mít pevný směr, srozumitelný ostatním státům. Pro premiéra to je přetěžký úkol, ale nemůže se mu vyhnout. Není snadné disciplinovat prezidenta, který na ústavu sice přísahá, ale už léta ji znevažuje, který svou odpovědnost za stát zaměnil v péči o vlastní ego. Od premiéra to žádá státnický um prvního řádu. Má na to už jen necelé tři měsíce.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte