Co o nás řeknou po smrti

Pavel Kosatík

(1962) je historik. Mezi jeho nejznámější knihy patří Jan Masaryk: pravdivý příběh, „Ústně více“ – Šestatřicátníci či Ferdinand Peroutka, pozdější život (1938–1978), za kterou získal Cenu Toma Stopparda a Cenu Nadace Český literární fond za nejlepší knihu roku 2001.

Toto není opožděný nekrolog za spisovatelku Sašu Berkovou, která zemřela v polovině června. Je to text o tom, že když člověk (jako pisatel tohoto textu), který byl na cestách, dostane po návratu do ruky všechny nekrology najednou, zobrazí se mu smrt člověka, kterého měl rád, poněkud jinak. V něčem je to paradoxně snazší: člověk na tu smrt pak není sám, ale s druhými, kteří se vesměs snaží něco podstatného a osobního říci. Souhlas nebo nesouhlas s těmito mluvčími odvedou hodně pozornosti od podstaty věci.

Co se psalo: někteří věcně zbilancovali tvrdá, slovníková fakta spisovatelčina života a díla, případně se pokusili pojmenovat, co z jejích knih tady zůstane a proč. Jiní využili možností, daných žánrem, k osobnější výpovědi a rozprostřeli se po široké názorové škále, ohraničené na jedné straně tónem pohřebního řečníka (bez ironie), zaujímajícího pozici toho, kdo se loučí jménem pozůstalých, až po o poznání egoističtější variace napsané na téma „Já – a Berková“.

Někdo využil možnosti konečného zúčtování jenom k tomu, aby politoval coby pozůstalého sám sebe, ve většině lidí však cizí smrt podle všeho produkuje spíš něco jiného. Proč nechceme tomu, kdo odešel, dovolit, aby se nám mezi prsty rozplynula i jeho památka: protože tušíme, že s jeho smrtí jsme zčásti umřeli i my sami (tím kusem, kterým v nás zemřelý byl obsažen). Tím, že se s ním nemůžeme dál setkávat, jsme zchudli – ale v paměti se ho snažíme zachovat i proto, že chápeme, že tím oddalujeme svou vlastní smrt, která by se jinak, se zapomněním, logicky a přirozeně dostavila.

Způsobem života mi připomínala Jana Zábranu

Proto naše nekrology vypovídají hlavně o nás, o tom, jak milujeme. S tím však byla podle všeho u Saši nějaká potíž, měli jsme ji totiž dost často rádi autoritativně. „Poznal jsem ji už spíš jako postavu k podpírání,“ píše muž podle tónu přesvědčený, že svou kamarádku uznale a emfaticky chválí. Omyl, už se mu nemůže bránit, a tak nám o ní napsal to, co jí, silák, neřekl. A jiný, tentokrát dokonce profesionální empatik, nám prozrazuje: „Už tehdy před dvaceti lety jsem ji varoval, že se utrápí.“

Takže udělala chybu hned dvakrát: neposlechla, a utrápila se. Před lety odmítla „přeprogramovat svůj mozek“ (citát), zapracovat na proměně své psychiky k lepšímu a pozitivnějšímu, a tak si to odskákala. Copak ale nejsou mnohem horší varianty osudu než se takzvaně utrápit? Například stát se mudrlantem?

Co asi zbude ze Saši: to samé, co předtím z Jana Zábrany, kterého způsobem svého života tolik připomíná. Vedle knih i povědomí o tom, že jde žít nekalkulovaný a nestrategický život, vyplněný vedle trápení taky hlubokým vnitřním prožitkem – a tím pádem smyslem. Pisatelé nekrologů už na tom nedokážou nic zkazit.