2008-1471-mobr-14HARTLR272008n.jpg
2008–1471-mobr-14HARTLR272008n.jpg • Autor: Respekt

2008-1471-vobr-14HARTLR272008.jpg
Fotografie: Jan Hartl – Autor: Bartoš Günter • Autor: Respekt

Jan Hartl

(1951) vystudoval sociologii, politologii a filmovou vědu na Univerzitě Karlově. V letech 1975–1989 působil v Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV. Na jaře 1990 spoluzaložil Středisko empirických výzkumů (STEM), první soukromou sociologickou firmu, kde je dodnes ředitelem.

Tak nám Poslanecká sněmovna učinila první krok v prosazování penzijní reformy. Sociologické výzkumy ukazují, že penzijní reforma je nezbytná a že lidé si tuto nezbytnost uvědomují. Sice s ní v duchu počítají, ale moc ji nechtějí. Slýchají tvrdá čísla demografů o stárnutí populace, rostoucím podílu důchodců, berou na vědomí skutečnost, že se prodlužuje střední délka života, tudíž i délka pobírání důchodu. Možná by lidé tato fakta brali vážněji, kdyby měli pocit, že je vážně berou i vůdci našeho národa – politikové. Kdyby to totiž bylo skutečně tak naléhavé, tak by to politici jistě začali řešit, a ne odsunovat a hrnout před sebou. Kdyby to brali vážně, museli by spolu začít mluvit napříč politickým spektrem, hledali by dohodu a dlouhodobě udržitelné řešení. Pravidla hry v oblasti starobních důchodů se vytvářejí s perspektivou udržitelnosti na 30 až 50 let. Teprve je-li takový systém obecně uznávaný, je také stabilní a stává se pevným stavebním kamenem v jinak velmi rozmanitých životních strategiích lidí.

Má to háček

Je dobře, že sněmovna učinila první krok. Není dobře, že v názoru na tento krok se naše společnost štěpí na protikladné tábory. Věstí to do budoucna nesvár, mocenské přetahování i manipulaci s emocemi lidí. Prodloužení věku odchodu do důchodu pomáhá řešit demografickou rovnováhu a usnadňuje financovatelnost důchodů. Proč ale proboha potřebujeme pro diverzifikovanou společnost jednotný systém odchodu do důchodu a jednotný systém předčasných důchodů? Proč bychom nemohli akceptovat různé věky odchodu do důchodu? Podle počtu roků, po které člověk platil státu sociální daně, a podle výšky těchto plateb by se rozumným a snadno pochopitelným poměrem dalo k danému okamžiku výši penze spočítat.

Má to ale podstatný háček. Parametry nároku na důchod musí být obecně přijatelné a musí být vnímány jako únosně spravedlivé. Naše výzkumy ukazují, že rovnostářskému modelu naše veřejnost nakloněna není a že vyžaduje model „zásluhový“. Problémem je, že v důchodovém systému není dost peněz. Někteří se musí vzdát svého podílu ve prospěch jiných, aby (bez ohledu na zásluhy) sociálně slabší vrstvy v důchodu neživořily a aby byla zachována soudržnost společenského celku. To nezařídí prostá aritmetika hlasování. Je nezbytná solidarita, a to je pojem oboustranný – nejen solidarita bohatých s chudými, ale i solidarita chudých s bohatými. V našem systému průběžného financování důchodů k tomu přistupuje i solidarita rodičů dětí s lidmi bezdětnými. I zde lze hovořit o zásluhovosti. Dítě kromě obrovské radosti přináší rodině i náklady odhadem 2 miliony, a když dospělé děti platí sociální daně, tak v dnešních relacích přispějí státu do penzijního fondu částkou asi 4 milionů korun.

Myslíte si, že naše politické strany, ať napravo nebo nalevo, najdou tu odvahu otevřeně se s lidmi bavit o tom, kde jsou možnosti a meze trvale udržitelné solidarity? Podívají se věcně na to, jak produktivní či neproduktivní jsou opatření v oblasti rodinné politiky?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte