Kultura Knihy

Paměť a dějiny

Představitel historiografické školy Annales se dožil 90 let

Ve věku 90 let zemřel proslulý francouzský historik Jacques Le Goff, specialista na středověké dějiny.  Zabýval se zejména 12. a 13. stoletím. Patřil k historiografické škole Annales, která se stala ve 40. letech hlavním proudem francouzského dějepisectví. Kladla důraz na faktory ovlivňující vývoj společnosti z dlouhodobého hlediska, nikoli jenom na politiku, diplomacii a válku, jak bylo zvykem do té doby. 

Le Goff patřil k vůdčím představitelům tohoto přístupu a zabýval se historickou antropologií. 

Napsal životopis svatého Ludvíka a k jeho četným pracím, které vyšly v České republice, patří Kultura středověké Evropy, Svatý František s Assisi nebo Paměť a dějiny. U příležitosti autorova úmrtí odmykáme recenzi posledně jmenované knihy.

V jakém vztahu jsou paměť a dějiny? Jak se minulost odlišuje od přítomnosti a proč se staré prolíná s novým? Aby mohli odborníci dějiny ovládnout, musí tyto otázky promýšlet a vysvětlovat. Představují totiž těžiště úvah o historii, kterou lidé prožívají. V knize Paměť a dějiny se jimi zabývá přední francouzský medievalista Jacques Le Goff (1924). Před dvaceti lety tahle kniha zapříčinila vznik dnes módního tématu sociokulturní paměť, nyní vychází její český překlad.

Reklama
Reklama

Dvousetletá současnost

Publikace je rozdělena do čtyř esejisticky laděných a tematicky provázaných kapitol: Minulost/Přítomnost, Staré/Moderní, Paměť, Historie. Autor v nich zkoumá mechanismy konstruování individuální a kolektivní paměti, ale i myšlení a psaní o dějinách, jež často ovlivňují náboženské a politické představy s cílem prosazování mocenských zájmů.
V prvních dvou kapitolách jde o protikladné koncepty, v nichž prvořadý význam je přikládán dvojici minulost/přítomnost.

Podle Le Goffa se na tomto základním rozlišení, které je společné dějinám kolektivního vědění, ale i při individuálním formování člověka, zakládá výkon paměti i výkon historie. Dokládá to na vývoji psychologie dítěte a jeho pochopení času: aby se vysvobodilo od permanentní dětské přítomnosti, musí si nezbytně uvědomovat, jak se současnost téměř nepozorovaně obrací v minulost.

Hranice mezi přítomností a minulostí mohou být různé. Jak pro jedince, tak pro společenství. Jako příklad uvádí Le Goff své krajany Francouze. Pro ně současné dějiny začínají tak vzdáleným datem, jakým je rok 1789, kdy proběhla Francouzská revoluce. Naopak Italům tento přelom prezentují hnutí za svobodu a sjednocení země v 19. století, známé pod názvem risorgimento, ale i pád fašismu na konci druhé světové války.

Obdobně různé může být vnímání obou časových kategorií v mysli konkrétního člověka. Le Goff na vysvětlenou uvádí: „Někteří pokládají minulost za zlatý věk, za příkladný čas nevinnosti a ctností a dobu velkých předků, jiní ji zase ztotožňují s barbarstvím, zaostalostí, skladem přežité veteše dávno vyšlé z módy, s dobou trpaslíků tělem i myšlením.“

Což platí i o přítomnosti. I tu lze brát jako úžasný čas pokroku, kreativity a civilizovanosti, anebo naopak jako dobu životu stále nebezpečnějších vynálezů, čas všeobecného úpadku. Le Goff přitom v tomto porovnávání nevychází pouze z tradic a historie Západu, ale zabývá se i příklady rozdílného chápání času u ostatních civilizací a společností. Takových, které byly ještě nedávno vnímány jako society „bez historie“, jimž se věnovali jen etnologové a antropologové.

Jak se řekne budoucnost

Rozlišení minulost/přítomnost Le Goff zkoumá i z jiných úhlů. Třeba z pohledu lingvistického. Dochází k závěrům, že rozdělení mluvnických časů, jež nám připadá tak běžné, v některých jazycích jednoduše neexistuje. A přitom to podstatně neztěžuje komunikaci či přenos informací a kolektivní paměti. V této souvislosti jsou v knize citováni jazykovědci Ferdinand de Saussure a Josephes Vendryès: „Protogermánština vůbec nemá zvláštní tvar pro budoucnost. (…) Minulý čas lze v jazyce vyjádřit i časem přítomným, což se často děje ve vyprávění… a třeba ve francouzštině lze minulý podmiňovací způsob použít pro vyjádření budoucnosti.“

Na dalším příkladu je možné pochopit, jak důležitou roli ve vztahu minulost/přítomnost hrála a dodnes hraje příslušnost k určité společenské třídě. „Čas filozofů, teologů a básníků kolísá mezi fascinací minulostí a rozletem k budoucí spáse. Čas rytíře, čas úpadku a naděje, je časem rychlosti, který se však snadno točí v kruhu, přičemž směšuje různé časy.

Čas venkovana je časem pravidelnosti a trpělivosti, časem minulosti, v níž se člověk snaží udržet přítomnost. Čas měšťana je samozřejmě časem, který čím dál víc rozlišuje přítomnost/minulost/budoucnost a který se uvážlivěji orientuje na budoucnost.“

Kde je pravda

V druhé části publikace Jacques Le Goff obdobně zkoumá vývoj pojmů staré a moderní. Staré může například znamenat to, „co náleží nedávné minulosti“, ale i období řecko-římských dějin. Naopak výraz moderní měl třeba ve středověkém a latinou formovaném světě význam současné, což si podržel až do nástupu průmyslové revoluce. Teprve tehdy začal být spojován s technologickým i sociálním pokrokem. Jak ale Le Goff rychle dodává, „moderní může být také chvályhodným i tehdy, bude-li napodobovat staré“ jako v architektuře, umění, módě, ale i v dnešní filmové tendenci retro snímků.

V posledních dvou kapitolách se Le Goff věnuje pojmu paměti. Jde o psychickými funkcemi podmíněnou schopnost uchovávat informace, díky kterým člověk dokáže aktualizovat a uvědomovat si minulé dojmy a údaje. Ale zdaleka nejen to, neboť jak se v knize uvádí: „Užívání mluveného a později psaného jazyka je skutečně úžasným rozšířením možností uskladňování paměti, která díky tomu může překročit fyzické hranice našeho těla a být uložena buď u jiných jedinců, nebo v knihovnách.“

Historie se pak jeví jako uspořádání minulosti na základě kolektivní i individuální paměti, oněch uložených svědectví, jež mohou podléhat různým společenským, ideologickým a politickým strukturám, v nichž historikové žijí a pracují. I proto historie byla, je a bude podřízena vědomému ovlivňování, které sleduje zájmy politických režimů, nepřátelských vůči objektivní pravdě.

Jak už bylo řečeno, surovinou historie je paměť. Le Goff to rozvíjí následovně: „Ať už myšlená, ústní či psaná je nádrží, z níž historikové čerpají. Poněvadž paměť pracuje většinou neuvědoměle, je vystavena většímu nebezpečí, že podlehne manipulacím času a společností, které ji svým myšlením vytvářejí…“

Možný směr cesty

Objektivní historik by měl mít proto především na zřeteli, aby na tato vědomá či nevědomá opomenutí, utajení nebo falzifikování neustále upozorňoval. Musí přitom vycházet z rozdílného vnímání světa i jeho pojmů, jež charakterizuje dějinné procesy v individuální i kolektivní paměti.

Ovšem existuje vůbec něco takového jako objektivní historik? Le Goffova kniha mimo jiné vypovídá o tom, jak si je autor vědom, že každé psaní dějin není ve skutečnosti ničím jiným než velmi subjektivním počinem, mimovolně ovlivněným historikovými osobními zkušenostmi, prožitky a pocity. Francouzský historik však naznačuje určitý možný směr cesty: vidí ho především v neustálém zpochybňování současného a připomínání odlišného či zapomenutého.

Jacques Le Goff: Paměť a dějiny, přeložila Irena Kozelská, Argo, 264 stran.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte