Nyní však k tomu zajímavějšímu: Pokud si člověk udělá několik kroků odstup a zamyslí se nad celou věcí s jistou dávkou lehkosti, navrhované reformy vlády, ODS a ČSSD toho mají mnoho společného. Přestože se vzduchem linou tři různé formy reformy (vládní, opoziční a žofínská), neznamená to, že je z čeho vybírat. Pokud použijeme hudební terminologii, každá z navrhovaných variant je takový pop, výtahová hudba, líbivé melodie, které byly složeny a produkovány pro jeden jediný účel: potěšit, a hlavně nikoho neurazit. Ani jednu z reforem nemůžeme považovat za vážnou hudbu, která by šla do hloubky, a ani jedna z nich není žádný drsný a „tvrdý“ hard rock. Zlatou poučkou a obecným principem popové hudby je být lehkou hudbou k tanci a oddechu, která si zakládá na osvědčených rytmech a melodických tématech. Popová hudba nevybočuje, neburcuje, a hlavně (abych citoval již klasický český film) nic neřeší.

Přesto je zajímavé se nad našimi třemi melodiemi zamyslet (když už je tedy musíme poslouchat stále dokolečka). A to hned z několika úhlů pohledu či poslechu. Za prvé je zajímavé, že přestože jsou tyto tři reformy prezentované jako radikálně nesmiřitelné koncepty, mají až překvapivě mnoho společného. Za druhé každá z nich důkladně řeší marginálie, a nikoliv hlavní problém naší ekonomiky. Tím je deficit veřejných financí a odkládání skutečné reformy: totiž důchodového systému, školství, hlubinný boj s korupcí, urychlení soudnictví a intenzivní a seriózní přípravy na euro.

A nyní přijde snad to nejzajímavější: přestože žádná z navrhovaných reforem sama o sobě není dostačující, pokud by se jednotlivé návrhy zkombinovaly, dalo by to dohromady reformu již slušnou.

Bez reformy seš mrtvej

Mít svou vlastní reformu se stalo politickou modlou. A díky Bohu za to. Vizi svých daňových změn představila již téměř každá demokratická strana. Bohužel se však většina reformního úsilí soustředila na re-formování daní, což je sice hezké, ale problém skutečně leží někde úplně jinde.

Na první pohled se každá reforma výrazně liší. Ta nejradikálnější varianta (žofínská) od Vlastimila Tlustého, která zarazila i vedení své domovské strany, vyvolala mezi řadovými příznivci na Žofíně takové nadšení, které bylo možno přirovnat téměř k vzorovému intelektuálnímu puči. Snížení daňové sazby téměř na polovinu (u podniků přesně o polovinu, z 24 na 12 procent) zahrálo tak silně na pop-ulárně líbivý bas snižování daní, že se nadšený sál zcela zapomněl zeptat, kolikže by tato legrace stála. Připodobnit to lze situaci, kdy vám prodejce nabízí vynikající automobil, který dosahuje snového zrychlení a neuvěřitelné rychlosti (i na českých dálnicích) a disponuje dvojciferným počtem airbagů. V návalu nadšení vám však prodejce nějak pozapomene sdělit, kolik by takový vůz stál.

O samotné vládní reformě toho již bylo napsáno dost, jedná se o mírný pokrok v mezích politicky možného, ale jinak nic moc nového pod sluncem. Koneckonců ani vláda tyto své návrhy neprezentuje jako reformy, ale spíše jako „přípravné kroky“ k reformám.

Ještě méně radikální je koncept levicové opozice, který de facto nabízí jen pokračování v postupných změnách, které byly nastartovány minulé roky.

Nyní však k tomu zajímavějšímu a méně probíranému: Pokud si totiž člověk udělá několik kroků odstup a zamyslí se nad celou věcí s jistou dávkou lehkosti, navrhované reformy toho mají mnoho společného.

Všimněme si nejprve, že všichni se shodnou na tom, že je potřeba snižovat daně fyzickým osobám. Všichni se také shodnou na tom, že je třeba snižovat vedlejší náklady práce. Každá strana sporu rovněž chce snížení daní právnickým osobám a pokračovat v nastoleném trendu z roku 2004. Jak současná, tak předminulá vláda argumentovala ve prospěch převedení daňového břemene z přímých na nepřímé daně. Obě vlády si kladly za cíl zeštíhlit státní aparát o několik procent ročně (jak se to skutečně povede, bude teprve zajímavé).

Všechny strany považují za vhodné mírně (žádná z nich drasticky) snížit daňovou kvótu. Každá strana se zároveň zaštiťuje proklamovanou snahou o vyrovnanější veřejné finance (a žádná strana nepřišla s výhledem na rozpočet vyrovnaný). Všichni se shodují, že je třeba řešit důchodový systém (ale žádnému se do toho vlastně pořádně nechce) a všichni také přiznávají, že naše zdravotnictví potřebuje finančně ozdravnou kúru. Rozpor dokonce není ani v tom, že je potřeba zeštíhlit a zpřísnit náš sociální model.

Z čeho změnu složit

Každý návrh je pochopitelně v detailech jiný a v některých opatřeních více či méně dramatický. Ale celkové směřování je velice podobné a v některých oblastech stejné. Z toho lze opět tušit již otřelé mizení hranice mezi levicí a pravicí, protože v základní filozofii se všichni do krve rozhádaní reformisté de facto shodnou. Výhled řešení dané situace možná tedy není tak pesimistický, jak se musí na první pohled jevit. Dostáváme se k postmodernímu „the story you can change but the ending is just the same“ – tedy příběh může být zcela jiný, ale konec pohádky bývá vždy stejný.

Vláda by především neměla alternativní reformní návrhy brát jako kritiku. Naopak, měla by představené odlišné koncepty brát spíše jako (jakkoli nešikovně) nabídnutou ruku ke spolupráci.

Kombinací všech tří reformních námětů by totiž mohla vzniknout relativně slušná melodie. Pokud by vláda reformní skladbu dávala dohromady s taktem, citem a diplomaticky, mohly by na ni slyšet všechny demokratické strany. A důležité reformy by se přece jen měly dělat na základě alespoň základního konsenzu.

Konkrétně: z žofínské varianty by se mělo zakomponovat zjednodušení, proškrtání výjimek a propojení daňového systému se systémem sociálních dávek. Z vládní reformy by se pak použilo rozumné snížení daňových sazeb, snaha o fiskální zodpovědnost a důraz na výdajovou stránku. Z návrhů opozice by pak neměla zapadnout ochota podílet se na důchodové reformě (proč neobnovit Bezděkovu komisi, kterou respektovala jak veřejnost, tak politici?) a důraz na uvedení veřejných financí do stavu, který by umožnil brzké přijetí eura.

Jedinou oblastí, kde panují diametrálně odlišné náhledy, je zdravotnictví. Ale i zde by se snad našla shoda na základních principech, kdyby se oprášila Bílá kniha, kterou pod levo-středovou vládou vypracovala Světová banka. Byly to návrhy vesměs pravicové, a Špidlova vláda se dokonce zavázala ve své vlastní vládní vyhlášce řídit reformu zdravotnictví na těchto základních principech.

Osedlat politickou vůli

Jinak u všech ostatních oblastí, které se zoufale již léta dožadují reforem, panuje shoda, co se týče cíle, jen cesty k tomuto cíli se mohou lišit. S tím se ale dá pracovat, a schopný politik s tím dokonce pracovat musí. Všichni přece proklamují, že chtějí méně státem dominovaný důchodový systém, více studentů na školách, méně korupce, rychlejší soudnictví a méně mandatorních výdajů. Pokud bude vláda šikovná, bude moci tuto politickou vůli osedlat a vyseknout reformu, na kterou bude moci být hrdá nejen ona sama, ale i všichni kolem.

Autor je hlavním analytikem ČSOB.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte