mobrazek_1497.gif
mobrazek_1497.gif • Autor: Respekt

vobrazek_1497.jpeg
Fotografie: Pijte vodu z jezera a čtěte Neue Zürcher Zeitung! Foto Jaroslav Pašmik • Autor: Respekt


Kdo se chce dnes poučit, jak vypadá příjemný život, musí do Curychu. Do města, které už podruhé za sebou vyhrálo první místo v celosvětovém žebříčku velkoměst s nejvyšší kvalitou života. Přitom ještě před deseti lety byla tato švýcarská metropole synonymem nudy, studených bank, nablýskaných oper a parků plných narkomanů. Vypravili jsme se zjistit, jak jeho obyvatelé tu proměnu dokázali.



„Počasí je skvělé, můžeme se jít koupat k jezeru, které má tak čistou vodu, že se dá rovnou pít. A taky budeme slavit narozeniny Švýcarska, takže si užijeme ohňostroj. Přijeďte co nejdřív,“ naléhá do telefonu kamarádka Eva, která v Česku vystudovala medicínu a nyní žije v Curychu. Bydlí společně s přítelem nedaleko centra. Ve velkém bytě mají pokoj pro hosty, což bude výborná základna pro pátrání po kvalitách zdejšího života.

Příjezd na hlavní nádraží naznačuje, že multikulturalismus tady není pouhým teoretickým pojmem, jako třeba u nás. Mezi bílými Evropany chodí ženy v burkách, ortodoxní Židé se okolo projíždějí na kolech, afričtí taxíkáři čekají na zákazníky, Indové tlačí kočárky s dětmi. Všechen ten mumraj vytváří dojem všudypřítomné barevnosti. Terrorismus – hlásá velká reklama ve vstupní nádražní hale. Vyklube se z ní verbuňk na zdejší prestižní noviny Neue Zürcher Zeitung. První procházka městem ukazuje, že Eva si nedělá legraci. Průzračnost vody v jezeře a dvou řekách, které tudy protékají, je neuvěřitelná. Napít se sice neodvážíme, ale je jasné, že tahle voda na cestě do místních kašen a kohoutků příliš úprav nepotřebuje (možná proto se distribuuje bez chlorování). Její čistota není samozřejmost, ale zásluha dlouhodobého úsilí. Farmáři v okolí mají například striktně regulované hnojení, lodě musí mít speciální filtry.

Každého obyvatele Prahy musí překvapit, jak snadný je v Curychu přístup k řece a jezeru. Z nábřeží vedou často schody až k břehům, kolem kanálů se dá bez problémů procházet a na trávnících přímo v centru u jezera si lze udělat bez problémů piknik. Tak tomu ale nebylo vždycky. Schody k řece jsou záležitostí posledních let a na husté městské trávníky platil ještě nedávno zákaz vstupu, aby se náhodou neponičily. Dnes jsou naopak plné lidí. Mnozí z nich, soudě podle obleků a vysokých podpatků, si jen vyrazili z práce na krátkou přestávku. Jiní tráví u jezera za slunečného počasí celý den. Vodní plocha Zürichsee není považována za jednu z hlavních přirozených deviz města náhodou. Až nyní ji však Curyšané umí šetrně a přitom naplno využít. Dalším dárkem přírody je blízkost velehor. Stačí jednoduše sednout do vlaku a člověk se za dvě hodiny ocitne u třítisícových vrcholků. Po ránu lze tedy v tramvajích pravidelně sledovat mladé lidi s batohem a lezeckým náčiním, jak míří k nádraží.

Disneyland tu nechceme

Po nějakém čase pohybu po městě si nelze nevšimnout zvláštní plynulosti zdejší hromadné dopravy. Hustota tramvajových, autobusových a trolejbusových spojů i takzvaného S-Bahnu, tedy vlaků spojujících centrum s periferiemi, je přitom obrovská. Řidiči navíc působí neuvěřitelně klidně, i když kromě řízení ještě většinou sami hlásí názvy stanic. Nějaké nadávání, zběsilé zvonění nebo dokonce hádka jsou tady neznámou záležitostí. Jak to ti řidiči dělají? „Když člověk neumí vycházet s lidmi, neměl by se o tu práci vůbec ucházet,“ ozývá se z klubka tramvajáků stojících u jednoho z dep poblíž stanice Kalkbreite. Asistentka šéfa zdejších VBZ (obdoba MHD) Jenny Oswaldová vysvětluje, že řidiči samozřejmě procházejí psychotesty, ale na tratích nemají stejně příliš důvodů se vzrušovat. „Veřejná doprava má samozřejmě přednost a elektronický systém jí na semaforech zaručuje vždy zelenou.“

Cesta k plynulé dopravě ovšem nebyla jednoduchá. Začala před třiceti lety, když obyvatelé Curychu dvakrát za sebou v referendu odmítli stavbu metra. Nepřímo tím řekli, že si nepřejí megalomanské investice s nejistým výsledkem, ale zkvalitnění stávající veřejné dopravy. Proto město na konci sedmdesátých let přišlo se strategií omezení osobní dopravy v centru, snížení povolené rychlosti na 30 km/h a upřednostnění pěších, cyklistů, tramvají a autobusů. Výstavba nových cest pro auta byla omezena na minimum. Přestala se budovat nová parkovací místa, podzemní garáže mohly vznikat jen jako náhrada parkovacích míst na zemi. Toho bylo ale dosaženo až po obrovském boji. Dokument, který město v devadesátých letech přijalo, se jmenoval „historický kompromis o parkovacích místech“. Kompromis proto, že auta do centra sice stále jakž takž mohou, ale počet parkovacích míst se nezvětšuje. Takže najít dnes ve městě místo k parkování je skoro nemožné. A když už se najde, stojí hodina neuvěřitelné peníze. S restrikcemi pro osobní dopravu se ovšem zároveň zkvalitňoval systém té veřejné. „Stanice mohou být od sebe vzdáleny nejvíc 300 metrů. To aby ženy nemusely v lodičkách chodit daleko,“ vtipkuje slečna Oswaldová a podává návštěvníkovi jako dárek metr, aby si mohl vzdálenosti přeměřit. Ale žerty stranou, ona vzdálenost naplňuje představu Švýcarů o dobrém spojení, podobně jako zásada, že i ve špičce musí být pro každého pasažéra místo k sezení. Jinak totiž máme tendenci čekat na další spoj – a po pár takových zkušenostech sednout raději do auta.

Veřejná doprava, která, jak se v Curychu říká, patří také ke kultuře, nakonec zaznamenala obrovský úspěch. Jezdí jí všechny společenské třídy od bezdomovců přes studenty a podnikatele až po bankéře a politiky. Došlo to tak daleko, že více než třetina místních majitelů řidičáku nevlastní auto, protože je to zbytečné. Pro občany některých našich měst, kde jezdit „sockou“ se považuje doslova za ponižující, je to něco nepředstavitelného.

V centru Curychu navíc loni, po úspěšném referendu, kterému předcházelo dvacet let dohadování, uzavřeli pro osobní dopravu jednu celou nábřežní ulici, což je srovnatelné se situací, kdyby v Praze uzavřeli Smetanovo nábřeží a Křižovnickou ulici u Karlova mostu. „Je to chyba, dělají nám z města Disneyland pro turisty. Potřebujeme tam život a k tomu auta patří,“ říká starousedlík, který bydlí nedaleko. Po uzávěře nábřeží, proti níž v referendu hlasoval, mu jezdí pod okny víc aut, takže logicky není nadšen. Ale obyvatelé přímo v centru si změnu nemohou vynachválit. Dokonce i obchodníci: „Je to lepší. Stejně tady auta nemohla parkovat, takže k žádnému poklesu tržeb nedošlo. Teď je tady víc klidu i víc lidí,“ říká prodavačka v butiku.

Myš na Marsu

Na další den curyšského dobrodružství máme domluvenou schůzku s novináři zdejšího deníku Neue Zürcher Zeitung, jenž platí za jedny z nejlepších německy psaných novin. Čirou náhodou zrovna slaví 225. výročí, patří tedy k nejstarším pravidelně vycházejícím novinám na planetě. V redakční odpočívárně visí na stěnách vybrané titulní stránky – první je z 12. ledna 1780. Se dvěma novináři domácí rubriky se usazujeme pod zprávami o zavraždění Kennedyho, 21. srpnu 1968 a přistání na Měsíci. „Jestli nám připadá, že žijeme v nejlepším městě na světě?“ šklebí se novináři pod fousy. Do vychvalování vlastního peří se jim zrovna moc nechce. Tak dobře, co se tedy změnilo, že nyní Curych vede světové tabulky kvality života, přičemž ještě nedávno platil za ospalé město? „Dřív jsme tady neměli tak intenzivní noční život. Dnes sem kvůli němu jezdí lidé z Německa a jiných okolních zemí,“ říká třicetiletý reportér Urs Bühler. Změna souvisí s liberalizací zákona pro provoz barů a restaurací. Ještě před sedmi lety platila policejní hodina, neboli „pařte si do desíti a pak alou spát“. Nyní může mít podnik otevřeno v podstatě, jak dlouho chce, pokud neruší okolí. Rozvoji klubové scény v bývalé industriální čtvrti na západě města tak už nic nebránilo.

Kluby jsou tam ve velkých komplexech typu „Tonyho mlékárny“ (Tonimolkerei). Proslulá je Dachkantine – malý klub úplně na střeše velké fabriky. V neděli večer tam hraje Myš na Marsu (Maus on Mars), což je duo německých DJs. Mají začínat o půlnoci, jenže ještě v jednu je na pódiu jakási předkapela. Vyrážíme tedy na obhlídku okolí. Dole u vstupu se zatím vytvořila dlouhá fronta tancechtivé mládeže. Jeden ven, druhý sem, jinak to nejde. Prostor na střeše totiž praská ve švech. Přesouváme se do klubu za rohem, kde zrovna startuje festival [email protected], který má pomocí umění (hudby, výstav a filmů) zdůraznit multikulturní realitu města. Zrovna hrají DJs z Turecka, kteří míchají do orientálních melodií elektrickou kytaru a směs pak stavějí na techno rytmiku. Krátce pohovoříme s ředitelem festivalu, švýcarským právníkem Markusem Hodelem. „Proč dělám tenhle festival? To je přece jasné. Abychom se přestali bát konkurence. Švýcarsko se musí otevřít novým lidem, jinak dopadne špatně. Už teď jsme zlenivělí,“ říká Hodel a mává programem festivalu, který bude pokračovat až do října. Vracíme se do Dachkantine. Myš na Marsu začíná hrát až těsně před třetí. Víc než hudba nás však zajímají drogy, kterými byl Curych v minulosti smutně proslulý.

Parky plné jehel

Při pozorování tančící mládeže nám sice neujdou podezřelí týpci, kteří by tu mohli být „za kšeftem“, a na terase občas zavane marjánka, to je ale tak všechno. „Žádné drogy vám tolerovat nebudeme. Pokud se nějaké objeví, okamžitě voláme policii,“ stojí na vývěsce u klubových záchodků.

Spíše než v klubech se drogová historie města psala a píše v jeho parcích. Když se s jedním z novinářů jdeme později koupat k řece do míst zvaných Letten, prohodí cosi o tom, že támhle uprostřed je park, který měl strašně rád James Joyce, ale místo je známější jako bývalé shromaždiště narkomanů. Ještě před deseti lety jich tam byly tisíce. Byl to výsledek městské ultraliberální politiky vůči tvrdým drogám v osmdesátých letech, kdy vznikly zóny, kde je policie tolerovala. Park Platzspitz a později Letten přitahovaly narkomany z celé Evropy. Městští politici se ale přepočítali. Zónami se situace nevyřešila, naopak se prudce zhoršovala, protože je začaly ovládat různé mafie a drogy se šířily do okolí. Přišly tedy poměrně drsné policejní zásahy, ale hlavně propracovaný systém prevence a pomoci závislým lidem. Koncem devadesátých let odhlasovali Švýcaři v referendu podávání heroinu na lékařský předpis, pokud se narkoman zařadí do zvláštního programu. V Curychu nyní existují zvláštní místa, kam si narkomani chodí pro své dávky a lékařskou péči, ale také na kávu či jen tak si popovídat. Do jednoho z nich právě míříme.

Místo poblíž jedné z hlavních tříd je otevřené pro všechny bez nějaké zvláštní ochrany, proto není žádný problém se tam dostat. Zubožených narkomanů jsou zde desítky. Někteří jen tak bloumají po chodbách, jiní sedí a přelepují si rány po vpiších na rukou. Je to silná káva, ale raději na sobě nedáváme nic znát, abychom nevzbudili pozornost. Jestliže tady to vypadá takhle, jaké asi byly ony parky ve středu města? Stavíme se k pultu, kde starší žena v bílém, patrně zdravotní sestra, vydává injekční stříkačky, náplasti a dezinfekci. Sestra debatuje s narkomany, je příjemná a usmívá se, musíme chvíli počkat. Mezitím nás zpozoruje jiná žena, patrně lékařka. „Ne, tady žádné informace novinářům neposkytujeme,“ říká mírně, ale nekompromisně. Nikdo nás sice nevyhání, je však jasné, že čas návštěvy se naplnil. Zahlédneme ještě zvláštní prosklené kabiny, kam narkomani vstupují. Zdá se, jako by tam na něco čekali. Víc nám vysvětlí sociální pracovnice, kterou nám doporučují lidé z magistrátu.

Vzhůru k mediteranizaci

Na místo srazu přijíždí Nadine Schneiderová (38) na kole, přes rameno má tašku Freitag z recyklovaného materiálu, podle které dnes ve světě spolehlivě poznáte Švýcara. Z očí jí vyzařuje energie. Je devět hodin večer a tato přívětivá, ale rozhodná žena nás provede po současné nejproblémovější čtvrti Curychu, která se rozprostírá kolem ulice Langstrasse.

„Je to bývalá proletářská čtvrť,“ vysvětluje Nadine. „Bydleli tady Brecht, Mussolini, velmi si ji oblíbil i Lenin. Teď tu žijí především přistěhovalci, kteří jsou vlastně jakýmsi novým proletariátem. Napočítali jsme tady přes 150 různých národností.“ Po cestě míjíme na rohu Andělské ulice dům, který slouží jako domov důchodců. „Tady žijí staří lidé, kteří mají problém s alkoholem. Mohou zde dožít, aniž by se museli úplně vzdát své vášně,“ říká Nadine. Přes ulici začíná rozsáhlý park, u jehož vstupu odkládá kolo. Dál se pokračuje pěšky. „Park byl kdysi plný narkomanů, ale my jsme jej postupně získali i pro ostatní lidi,“ naznačuje sociální strategii. Na travnaté ploše leží nějakých pět set převážně mladých lidí, kteří poslouchají koncert místní písničkářky. Žádné pódium, jen pod stromem natažený koberec, pár reprobeden a dva reflektory. Atmosféru parku doplňuje nádherná otevřená restaurace v přízemí kruhové budovy. „Tohle je veřejné centrum pro lidi ze čtvrti. V prvním patře jsou různé místnosti například pro společné vaření, lidé tam mohou provozovat různé koníčky nebo hry, azyl tam najdou také matky s dětmi,“ rozpovídá se mladý muž, který má na starosti pořádání koncertů a částečně také pečuje o místní komunitní centrum. Jedním dechem dodává, že to, co vidíme, nyní vypadá velmi luxusně, ale celý vývoj trval několik let a stál všechny spoustu energie.

Při východu z parku potkáváme partu tří mladých lidí v modrých tričkách s výrazným nápisem S. I. P. (Sicherheit, Intervention, Prävention). Jsou zvláštním mezistupněm mezi sociálními pracovníky a policií. Jejich úkolem je mluvit s narkomany a alkoholiky, které najdou na ulici. Obvykle je přemlouvají, aby šli do některého z veřejných center pro závislé lidi. Pokud domluva nepomůže a lidé zůstávají pořád na ulici, zavolají policii. „Právě jdeme omrknout park u blízké školy,“ říká jeden z trojice. Ale proč, když jsou prázdniny? „Musíme to hlídat i teď. Kdybychom teď přestali, mohly by být později problémy.“

Blíží se půlnoc. Čeká nás cesta do velkého parku v bývalém vojenském komplexu, kde Nadine pomáhá alkoholikům. Vstup do parku je drsný, na cestě sedí dvě mladé dívky a právě si píchají heroin. „Tebe znám,“ křikne jedna z nich na Nadine. „Nejsem tu pracovně,“ dostane se jí stručné odpovědi. Míříme k velkému ohni, který plane na druhé straně. Kolem sedí parta lidí, popíjejí a klábosí. Vedle pod stromem další. „Důležité je naučit je žít spolu, něco vytvářet, o něco se starat,“ vysvětluje Nadine a ukazuje v parku labyrint, který alkoholici společně tvoří. Nadine se stará, aby měli alkoholici a narkomani v parku co nejlepší podmínky, nyní pro ně například shání mobilní toaletu.

Při procházkách okolo Langstrasse vycházejí na povrch další a další zajímavosti. Téměř každá národnost zde má svůj komunitní dům nebo alespoň bar. Když míjíme vůbec první italskou restauraci ve městě, vypadne z Nadine, že o oživení města se vlastně zasloužili nejvíc cizinci. Začali s ním Italové, kteří ovlivnili zdejší kuchyni a styl restauratérství. Do té doby nebylo zvykem, aby restaurace měly prostorné zahrádky, aby vznikaly téměř na zelené louce – v parcích a na nábřežích. Odtud tedy vane nový styl města, kterému někteří říkají mediteranizace. Znamená uvolněnější životní styl odehrávající se více na ulicích. Pro Curych je to něco skutečně nového. Po staletí tady převládala přísná a asketická protestantská kultura, která si na nějaké veselí, otevřenost a požitkářství nepotrpěla. Dodnes je to patrné na strohé architektuře místních kostelů i měšťanských domů. Nyní jsou v nich ovšem italské, španělské, brazilské, turecké, thajské a různé jiné bary a restaurace, které kdysi přísné město neuvěřitelně oživují.

Ilegalita funguje skvěle

A je tady pondělí 1. srpna, den, kdy Švýcaři slaví své narozeniny. Letos je na pomyslném dortu 714 svíček. Tolik let uplynulo od doby, kdy se spojily první tři švýcarské kantony a vytvořily koalici proti tehdy vládnoucím Habsburkům. Švýcaři už nechtěli podléhat a platit daně žádné vnější moci. V následujícím století porazili armády Habsburků hned třikrát a díky válečným úspěchům se k nim připojily další kantony. Nakonec získali oficiální nezávislost na Svaté říši římské. Švýcarsko dokonce podnikalo další výpady směrem na jih, po první porážce roku 1515 se ovšem stáhlo z mezinárodní scény a vyhlásilo neutralitu, která v podstatě trvá dodnes.

S Evou a jejím přítelem chceme slavit u jezera na jednom molu, kde má hrát skvělá jazzová kapela. Nakonec je ale všechno jinak. Dáváme přednost ilegální párty. Ilegální akce dredařů, pankáčů, technařů, anarchistů, squatterů, antiglobalistů a obyčejných civilů běží již od pátku, když přepadová skupina těch nejdredovatějších vybudovala ze dřeva a plachtoviny na nábřeží naproti curyšské burze a několik set metrů od největších bank paralelní město Shanty Town. Za pár hodin vyrostla desetimetrová pozorovací věž s několika poschodími, dřevěná lávka přes řeku a obrovské týpí s vodním mlýnem uprostřed proudu. Součástí alternativního města jsou také tři hudební pódia, bary a informační středisko. Policisté, kteří přijeli na místo, se nechali slyšet, že pokud nebude mumraj nikomu z okolí vadit, budou jej tolerovat. Nakonec se ale z místní radnice dozvídáme, že jde o politické rozhodnutí, situace se nemá vyhrocovat. Od začátku je jasné, že akce má nejen happeningový, ale také politický obsah. V rozdávaných letácích organizátoři protestují proti „globálnímu Curychu“ a zmenšování prostoru pro alternativní nebo spíše paralelní kulturu, která by nebyla napojena na konzumní společnost. „Policie má sklony k větší represivnosti. Squaty a naše bary jsou vytlačovány. Město má tendenci chovat se jako firma, která se chce co nejvíc zavděčit zahraničním firmám a investorům, ne svým obyvatelům. Na to upozorňujeme, když protestujeme proti globalizaci Curychu,“ vysvětluje na pozorovací věži Michael, jeden z organizátorů akce. Pro něj je Curych tím „nejlepším městem na světě“, protože mu zatím příliš nebrání budovat paralelní kulturu. Michael žije ve squatu, tedy zabrané budově, podobně jako třeba v Praze fungovala svého času Ladronka nebo Medáci ve Starých Střešovicích. Zábor budovy, která leží ladem a se kterou nemá majitel jasné úmysly (drží ji třeba jen ze spekulativních důvodů), je v Curychu legální. Město tak mimo jiné nutí majitele, aby každý objekt našel velmi rychle nějaké využití. Jinak se o něj postarají squatteři a policie majiteli nijak nepomůže.

Je zajímavé, jak projekt Shanty Town vnímají starší obyvatelé Curychu. „To, co tady ti mladíčci předvádějí, považuji za umění,“ říká asi padesátiletý novinář z magazínu Švýcarská rodina, který má kancelář hned naproti. „Město postavilo za ekonomického boomu minulé dekády v centru moc kanceláří, které teď, když přišla recese, zejí prázdnotou. Protesty těch lidí úplně chápu,“ dodává. Následující ráno zbývá po paralelním městě na nábřeží jen podupaná tráva, kupky sena a týpí s vodním mlýnem uprostřed řeky. Jak rychle bylo postaveno, tak rychle zase zmizelo. „Co si o tom myslíme? Ti mladí protestovali asi proti tomu, že mají všeho dostatek,“ dumá na mostě asi šedesátiletý švýcarský pár. Souhlasí s tím, že mumraj policie tolerovala? „Jak tolerovala? Naopak, vůbec to netolerovala. Nastavila jim jasné hranice, že do tohoto rána musí skončit. No a vidíte sám, jak to funguje.“

Seno na nábřeží necháváme za sebou, náš výlet končí. Míříme na nádraží, kde se v kiosku ptáme po tom správném nástupišti. Cestu nám ukazuje mladá černoška jménem Khumbuzile ze Svazijska, která kiosek vede. Taky se jí tady tak líbí? „Žít v Curychu je jackpot,“ usmívá se Khumbuzile a spěchá zpátky do práce. Náš vlak právě přijíždí.

Našimi hostiteli v Curychu jsou Eva a Tomáš. Oba lékaři. Eva přišla před pěti lety, Tomáš začátkem sedmdesátých let spolu s rodiči, kteří emigrovali z Československa. Dnes se cítí jako Švýcar i Čech zároveň. Před rokem si otevřel soukromou lékařskou praxi v jedné z vesnic kousek za Curychem. Tam se nyní vydáme.

Aby mohl Tomáš začít, koupil kartotéku s několika tisíci pacienty od staršího lékaře, jenž šel do důchodu. „Mít kartotéku, to ještě neznamená mít pacienty,“ míní nový pan doktor, „musíte je při prvních schůzkách přesvědčit, že jsou v dobrých rukou, a pak zbývá už maličkost: udržet si je.“ Tomáš hrdě provází návštěvu po ordinaci. Přicházíme do recepce, kde nás vítá mladá dívka – sestra a laborantka v jedné osobě. Tomáš nám ukazuje malou laboratoř a lékárnu. Pak následuje vyšetřovna, další místnost se sonografem, sádrovna, chirurgický sál a nakonec rentgen. Pacient musí dostat už u rodinného lékaře co nejkomplexnější péči. Až s vážnějšími věcmi je posílán do nemocnice. Z ordinace odcházíme s pocitem, že za vybavení by se nemusela stydět leckterá lokální nemocnice v Česku. „To, jestli budu úspěšný, se ale ukáže až tak za pět let,“ tvrdí Tomáš, který si na kartotéku a zařízení ordinace vzal vysoký bankovní úvěr.

Odpoledne jsme pozváni na vyjížďku lodí po Curyšském jezeře. Nasedáme v centru města. Cesta příjemně ubíhá, loď často staví a nabírá další cestující. Jdeme poobědvat do restaurace v podpalubí. „Dáme si ryby, určitě budou z jezera. To uvidíte, jak si pochutnáte,“ vytahuje se hostitel. „Ne, ryby nejsou z jezera, ale z Německa,“ uvádí nás do reality číšnice. „Cože? Z Německa? Proboha proč?“ rozčiluje se Tomáš. „No protože ty z jezera by byly daleko dražší,“ odpovídá poněkud podrážděně číšnice. Vychází najevo, že nejen ryby, ale i celá obsluha na lodi je z Německa. Tomáš se omlouvá, že to tak nemyslel. Událost však připomíná zajímavou skutečnost, že totiž nejpočetnější menšina cizinců žijících ve Švýcarsku jsou Němci. Švýcaři tudíž nechtějí omezit imigrační limit cizinců, protože by museli regulovat především je. Samotní Němci se tady občas dostávají do situace, kterou zná snad každý Čech, který kdy navštívil třeba Rakousko, nebo koneckonců Německo. Místní obyvatelé jim dají čas od času najevo, že jsou jen trpěni, že jsou vlastně takoví chudší příbuzní. Člověk se musí pousmát, když čte v místních novinách inzeráty radnice, aby obyvatelé města nedávali tolik almužen žebrákům na ulicích, kteří se sem stahují především z chudšího Německa. Žebráci prý vydělávají až tři sta franků denně (asi šest tisíc korun). „Své peníze můžete určitě investovat rozumněji,“ radí občanům místní úřady.

Součástí naší curyšské reportáže byla také návštěva ve středostavovské rodince: máma, táta a dvě děti. Dostali jsme na ni kontakt od jedné squaterky a umělkyně. „Cože, my jsme podle vás typická středostavovská rodina? Ach jo, to je ale hrozné,“ vítá nás ve dveřích Gáby, matka dvou krásných holčiček, které si zrovna hrají v dětském pokoji. Gáby je sestra oné umělkyně a také svého času bydlela ve squatu. Označení „typická rodina“ tedy nese těžce. Gábin manžel není doma. Pracuje v Bernu jako grafik a dojíždí do něj každý den pár hodin vlakem. Tahle rodina měla štěstí. Získala v Curychu byt od zvláštního družstva, které podporují bohatí Švýcaři. Bydlení je pak levnější a dostupné i pro ty, kteří vydělávají jen průměrně. Musí se nechat, že ono bydlení je z našeho pohledu naprosto luxusní. Tři velké pokoje, dva balkony, klidná čtvrť. Za domem teče potok, k jezeru je to tramvají sedm minut. Prostě ideál. Gábina rodina je prostě taková normální švýcarská famílie. Trochu překvapivé je, že nepůsobí nějak studeně nebo uzavřeně. Že by výjimka? Nezdá se.

A na závěr jedna kuriozita. Jako rodinný vůz používá rodina Škodu Octavii. „Pro mě je to ten pravý volkswagen. Takový lidový vůz za lidové ceny. V německých volkswagenech dnes jezdí spíše ti bohatší,“ míní tatínek, kterého jsme odchytili o víkendu.


Klícka bude k ničemu, říká prezident curyšského parlamentu Peter Stähli-Barth

Co dělá Curych příjemným městem?

Asi nejdůležitější je spojení s přírodou. Pokud se v Curychu rozhodnete vyrazit do přírody, ocitnete se v ní během pár minut, ať už žijete v kterékoli čtvrti. Je tu krásné jezero s čistou vodou, velké parky, lesy, kousek od města máme vysoké hory. Vždycky to tak bylo a my to zachováváme v co nejlepším stavu.

Co dál?

Snažíme se mít co nejlepší infrastrukturu, zejména veřejnou dopravu, která je nadřazena té osobní. Tady jsme například na severním okraji města, ale spojení s centrem je velmi rychlé. Vlaky z nádraží jezdí každých sedm minut, v centru jste za deset minut.

Byl jste někdy v Praze?

Ano, před pár lety jako turista.

Co vás tam zaujalo?

Praha má velmi krásné centrum, ale šokovalo mě, jak malý přístup mají lidé k řece. To je myslím velká chyba. Nábřeží by mělo určitě sloužit jako otevřený prostor pro lidi, prostor, kam lidé chodí, kde žijí. Nejen turisté, ale také místní. Víte, lidé by měli žít víc s řekou. Curych je město řeky, podobně jako Praha.

Před deseti lety byl Curych evropskou atrakcí pro narkomany. Jak se vám to podařilo změnit?

Zjistili jsme, že policie, ať potlačuje narkomany, jak chce, sama na řešení problému nestačí. Bylo potřeba vytvořit síť lékařské pomoci a nabídnout těm lidem nějakou jinou možnost, abychom je dostali z ulic a parků.

V Česku se nyní debatuje o zákazu kouření v restauracích. Jak je to u vás?

Tady se o tom taky mluví, ale já myslím, že v baru či restauraci by člověk měl mít možnost si zapálit. Něco jiného je to u veřejných prostor, tam je zákaz v pořádku.

Za měsíc máte referendum o tom, jestli přistoupíte k schengenské smlouvě o volném pohybu osob v rámci EU. Jak budete hlasovat?

Jsem pro. Myslím si, že Švýcarsko nemůže přežít izolované. Jestliže zůstaneme mimo, naše „zlatá klícka“ přestane být brzy zlatá. Když vezmu referenda z posledních deseti let, tak se mi tohle jeví jako to nejdůležitější.

Živíte se politikou?

Nyní, jako předseda parlamentu, asi tak na padesát procent. Stále jsem profesorem francouzštiny a němčiny na vysoké škole. To je mé hlavní zaměstnání. Víte, u nás lidé nemají profesionální politiky moc v lásce, takže to není zvykem ani u vysokých funkcí. Městský parlament se schází jednou týdně, každý člen je v jedné nebo dvou komisích. Politiku děláme v podstatě ve svém volném čase. Dokonce i poslanci v zemském parlamentu mají politiku jen jako půlúvazek. Až ministři jsou plně placení státem.

Vyhovuje vám to?

No, je to složité, když se připravujete po večerech. Zvláště u tak velkého města jako Curych.

Proč to tedy děláte?

Protože mě to baví. Hodně se na tom učím, třeba o plánování města, o architektuře. Je to takové permanentní vzdělávání, které je zvlášť pro učitele velmi důležité.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte