Ivo Možný

Po krátké nemoci zemřel v sobotu ve věku 84 let přední český sociolog Ivo Možný. Působil na Masarykově univerzitě v Brně, kde byl zakladatelem a prvním děkanem Fakulty sociálních studií. Zabýval se především proměnami české rodiny a sociální politiky. Připomeňte si ho následujícím textem (zde pak najdete další):


Reklama
Reklama

 

Lidé jsou občas přesvědčeni, že stále četnější nesezdané soužití mladých párů je výrazem pokroku liberálního myšlení. Také o dětech, které se rodí mimo manželství, se dosti obecně předpokládá, že jsou vychovávány matkami, jež neopírají svou identitu o manželství, nýbrž o své vlastní postavení ve společnosti, a vedou své děti, aby se i z nich stali rozumní, autonomní lidé. Biologický otec na tom s nimi spolupracuje, a pokud se jejich cesty životem rozejdou, zastoupí ho vesměs jiný, stejně odpovědný muž, který se ujme otcovské role.

Některé proudy ve feministickém myšlení pak dokonce soudí, že otec nakonec není zase až tak důležitý. Podíl dětí narozených mimo manželství se u nás za jednu generaci více než zpětinásobil: zatímco v polovině sedmdesátých let to byly čtyři děti ze sta, dnes už je to více než každé páté dítě. Nic se neděje, říkají dobře informovaní vzdělanci, ve Skandinávii se tak rodí skoro polovina dětí už po několik generací a jsou to společnosti, o jejichž spořádanosti se nám může jenom zdát. Věc je však složitější.

Sever a sever

Podíváme-li se na demografickou mapu republiky, nejvyšší podíly nemanželských dětí nenajdeme v univerzitních centrech či na místech, kde lze očekávat nejvyšší úroveň liberálního intelektuálního klimatu, ale právě naopak: jsou to okresy na severu Čech a na severu a severovýchodě Moravy. V okrese Most, jenž se jinak Skandinávii příliš nepodobá, se skoro polovina dětí rodí mimo manželství. Ještě výmluvnější je pohled na počty nemanželských dětí podle vzdělání matky.

Nejvyšší podíl svobodných matek nenajdeme u vysokoškolaček, jak by asi předpokládalo liberální vysvětlení, ale právě naopak. Z dětí matek se základním vzděláním se v České republice dnes rodí 70 % mimo manželství. Podíl dětí narozených mimo manželství pravidelně klesá s každým dalším dosaženým stupněm vzdělání, děti matek s univerzitním vzděláním jsou nemanželské jen v 11 %.

Buď tedy naše liberální mysli kážou vodu a víno pijí, anebo nesezdaná soužití a děti rozené mimo manželství nejsou dnes u nás vesměs výrazem pokroku liberálního ducha, nýbrž něčeho jiného. Je třeba brát vážně i předpoklad, že jsou - zejména v méně vzdělané populaci - častěji výrazem ztráty tradičních kulturních vodítek životem. A že děti takto narozené a vychovávané mimo manželství nejsou mnohdy vychovávány tak, aby se z nich stali rozumní a autonomní lidé, nýbrž že nejsou vychovávány vůbec. Televize Nova, billboardy a hvězdy i hvězdičky popkultury nepochybně jakousi životní orientaci do mladých myslí vštěpují, lze ale asi s úspěchem pochybovat, že je to orientace k rozumnému a autonomnímu jednání.

Děti v turniketech

Nad hypotézu o nesezdaném soužití jako výsledku pokroku k postmoderní společnosti staví otazník i skutečnost, že rozpadem párové rodiny a na ní založené domácnosti moderní doba nejenom končí, nýbrž jím i začínala. Obdobná velká vlna nesezdaného soužití procházela Evropou na konci osmnáctého a v první polovině devatenáctého století. Vytrženy v překotné urbanizaci ze systémů sociální kontroly svých venkovských komunit masy přesídlenců do měst se vymykaly po staletí budovanému tlaku rodit děti do sociálně legitimního prostředí rodinné domácnosti.

Čtvrtina až polovina chudších párů ve městech žila „na hromádce“, kolik dětí se rodilo osamělým ženám, bylo obtížné zjistit. Mimo jiné také proto, že při neexistenci spolehlivé antikoncepce a umělé kojenecké výživy, stalo se hromadným jevem opouštění a odkládání novorozenců, anebo - a to napříč celým sociálním spektrem a také v dobře etablovaných rodinách - jejich předávání placeným kojným. Často je citován dopis pařížského policejního prezidenta Lenoira, který píše roku 1780 maďarské královně, že z 21 tisíc dětí, které se v tom roce narodily v tomto městě, jen tisíc jich kojila jejich matka a další tisíc kojná v domácnosti matky; 19 tisíc jich bylo dáno kojné mimo domácnost, vesměs na venkov - a čím chudší rodina, tím dále od města.

Z dětí svěřených placeným kojným do roka polovina umírala, u vzdálenějších kojných až tři čtvrtiny. Ještě menší šanci přežít měli odložení novorozenci. K jejich záchraně zřizovaly charitativní organizace nalezince, kam bylo možno novorozence odložit anonymně přes otáčivý turniket, podobný tomu, jakým dnes v hypermarketech vracíme lahve k recyklaci. Podle francouzského sociologa Jacquese Donzelota jen v nalezincích řádu Sv. Vincenta prošlo podobným zařízením v roce 1833 více než 130 tisíc novorozenců. K obrovskému rozvoji turniketů přispěla i skutečnost, že pro takové počty dětí by bylo prakticky nemožné najít placené kojné - nebýt toho, že některé matky, a ne už jen z těch nejchudších vrstev, do nich odkládaly své novorozeně, aby se druhý den k němu daly najmout jako placená kojná.

Lidi usilující o konsolidaci nových poměrů a dobrovolníky v charitativních spolcích to roztrpčovalo, jako nás roztrpčuje zneužívání sociálních dávek. Nakonec ale nedokázali této strategii čelit ničím účinnějším, než že začali vyplácet podporu na kojení přímo neanonymním matkám: mohli tak alespoň testovat její potřebnost. Pokud se někdo zajímá, kde se vůbec vzaly dnešní přídavky na děti, toto je jeden z jejich počátků.

Připoutaný otec

Rodiny ovšem nebylo možno vytáhnout z bídy pouhou charitou, pokud se nepodařilo napevno připoutat k matce s dětmi i jejich otce - takže podpora pro pár žijící na hromádce byla často podmiňována tím, že rodiče ze svých „bastardů“ udělají sňatkem aspoň následně legitimní děti. Stabilní otec v rodině nepřispíval pouze k její hmotné konsolidaci, neznamenal pro ni jen ekonomický zdroj. Byl v konsolidačních strategiích pokládán i za klíč k překonání jedné z dalších potíží překotně se urbanizujících společností: dětského vagabundismu.

Z nepevných svazků a z pauperizovaných domácností bez otce utíkaly děti, sotva to dokázaly, potulovaly se v tlupách a stávaly se pěšáky zlodějských band, proti nimž všechny represivní strategie selhávaly. Otec vnáší do socializace dětí respekt k autoritě a princip hierarchie. Žádná známá společnost se zatím bez těchto strukturálních prvků neobešla. Situace na konci moderní doby je zajisté podstatně jiná, než byla na jejím počátku. Nejen že autorita a hierarchie ztrácejí v postmoderní diskusi legitimitu, ale i organizace společnosti a její problémy jsou jiné. Nechtěné novorozence není zapotřebí odkládat.

Je snadné zabránit už jejich početí a stalo se legitimním rozhodnout se i poté proti jejich narození. Venkovské kojné dětem bez kojící matky efektivně nahradí láhev s umělou dětskou výživou. Před hmotnou bídou chrání všechny děti rozvinutá síť sociálních dávek. A žádná není vázána na to, zda jsou vychovávány oběma rodiči; častěji je důvodem k jejich přiznání právě opak. Zda pocházejí z lože manželského se neodváží v liberální společnosti nikdo pochopitelně ani zeptat. Jistá potíž však spočívá v tom, že emancipační a liberální debatu udržují a prosazují právě ženy z horního konce vzdělanostního spektra, kde se rodí dětí nejméně, a pro ty děti, které se absolventkám univerzit narodí, vysokoškolačky navzdory své rétorice dávají přednost loži manželskému, takže jich samých se to vlastně moc netýká.

Vynořuje se tu podezření, že představu o svobodném mateřství jako o výrazu emancipace ženy produkuje uzoučká vrstva intelektuálek z akademického prostředí a z médií. Na vzdělané ženy jejich rétorika nepůsobí, podporuje však takové chování u žen, které nemají vypěstováno kritické myšlení a věří naivně tomu, co se na ně valí z médií - tedy v nejnižších sociálních vrstvách. Statistiky narozených tím směrem ukazují.

Chaos

Důležité asi bude nejprve si přiznat, že nejde o intelektuální spor mezi liberálním a konzervativním viděním světa. Jako na začátku, tak i na konci moderní doby rozvolnění párové rodiny představuje problém pro udržení sociálního řádu. Položíme-li si vedle sebe mapy republiky podle podílu rodin závislých dlouhodobě na sociálních dávkách, podle míry nezaměstnanosti, rasistických incidentů či sebevražednosti (vybírám, jen abych naznačil rozpětí sociálních problémů), musí nás udeřit do očí jejich podobnost.

Koincidence nedokládá příčinný vztah. Nacházíme-li však neblahé jevy pospolu v témž místě sociálního i geografického prostoru, naznačuje to, že tam stoupá míra sociální neuspořádanosti. Ovšemže to není ta neuspořádanost, kterou mají post-moderní myslitelé přímo na praporu. Je to spíše ta, kvůli které volají strážníka, když jim partička výrostků pro srandu rozbije hubu.

Autor je sociolog

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte