Bomby už sice nepadají, mrtví jsou spočítáni a letadla stojí v hangárech, nicméně v jistém ohledu válka Západu s Jugoslávií ještě neskončila. Vznáší se nad spojenci jako duch a provokuje debatu o radikálních změnách. Nejde přitom o nic menšího než o bezpečnost pro jedenadvacáté století. A je to poprvé za desítky let, co jsou Češi u toho jako plnoprávní hybatelé historie a mohou si lámat hlavu s sebou.
Bože, chraň Ameriku
Krátce po vítězství ve studené válce převzal Severoatlantický pakt odpovědnost za mír ve střední a východní Evropě. Bývalé satelity Sovětského svazu přestaly být nepřítelem a NATO dokonce některé z nich vyzvalo k úzké spolupráci. Když pak v roce 1993 během ruské krize obsadila tamní armáda vzbouřený parlament, zmínil se prezident USA Bill Clinton poprvé o možném rozšíření Aliance. O dva roky později se to stalo oficiálním záměrem a na jaře 1997 zaznělo z úst tehdejšího ministra obrany USA Williama Cohena: „Aliance se rozšíří o Polsko, Maďarsko a Českou republiku.“ Poté, co tyto tři státy 12. března 1999 do NATO opravdu vstoupily, znamenalo to pro jejich obyvatele definitivní tečku za totalitou. Dnes na stejnou šanci čeká devět dalších postkomunistických kandidátů. Verdikt by měli uslyšet příští rok na letním summitu NATO v Praze. Oproti madridské schůzce, ze které v roce 1998 vzešlo pozvání pro visegrádskou trojici, je tu ale zásadní změna: mezitím proběhla vítězná válka NATO proti Miloševičovi. Spojenci v ní zastavili genocidu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 32 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
