Nedávné volby v Berlíně připomněly známou věc: že jsou tamější hlasování už tradičně něčím výjimečná. Platilo to v dobách, kdy rozdělené město umožňovalo svobodné volby pouze ve své západní části, či v dobách, kdy sjednocující se Berlín představoval laboratoř sjednocovaného Německa. Druhá jmenovaná epocha vzala za své společně s 90. lety, když se oficiálně naplnilo historické rozhodnutí z roku 1991 o přestěhování vlády z Bonnu. Berlín byl opět „někdo“ a Německu se již nevládlo z „malého města, nikoli nepodobného balkánské vesnici“, jak v jednom románu na adresu poválečné bonnské idylky nelichotivě poznamenal John Le Carré. Výsledky hlasování z třetího říjnového týdne mohly proto být očekávány s velkým zájmem. I proto, že místní sociální demokraté letos v červnu vypověděli poslušnost dominantním křesťanským demokratům a po více než deseti letech opustili zdánlivě nevyhnutelnou velkou koalici. Velká politická událost se ale nakonec nekonala. K vysvětlení nestačí pouze poukázat na smutnou souběžnost předvolební kampaně s teroristickým útokem na Spojené státy a následnou odvetou v Afghánistánu. Berlínem před volbami táhl nejeden protiválečný průvod, v kterém si s chutí načechrala své pacifistické peří postkomunistická PDS. Ani obrovský zemský dluh a dramaticky omezené tvůrčí možnosti budoucího senátu nemohou být uspokojivou odpovědí. Navíc bankovní aféry a protekcionismus udržovaly voličům hladinu jejich adrenalinu v bojové či alespoň volební pohotovosti. Však také hlavní…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
