Málokterý národ se může pochlubit tak častou likvidací rodinného jmění jako národ český. Historické záznamy vedou od husitů přes bělohorské konfiskace až k obrovským inflacím a měnovým reformám po obou posledních světových válkách. Po roce 1945 se nejprve z akcií staly papírky na hraní pro děti a potom z tisícových vkladů zbyly desetikoruny. Ani polistopadové vlády nejsou právě ohleduplné k úsporám svých voličů - z jejich hodnoty zbyla sotva polovina. Velká finanční dramata jsme si už odbyli a nadále by se peníze měly znehodnocovat už jen standardním způsobem - jednocifernou inflací. Teď je to právě o něco více, neboť výše úroků nestačí ani vyrovnat znehodnocení vkladu. Banky se neobávají, že to povede k většímu výběru nespokojených klientů. Kam by ostatně ti chudáci se svými penězi šli? Vždyť akcie se propadají ještě víc, bezrizikové fondy dávají sotva větší výnos a na investice do nemovitostí většina drobných střádalů nemá. Bankéři odjakživa počítají s tím, že lidé rádi zaplatí za jistotu.
Majetný Západ
Šetří se dál, možná jen opatrněji a zdráhavěji. Míra úspor (jinými slovy, podíl vkladů na příjmech obyvatelstva) se pozvolna snižuje: z někdejších 10 procent na 8,5 procenta v roce 1999 a na 6,8 procenta v roce 2000. Ani to ale není tak málo. Například ve Francii se dlouho spořilo jen okolo pěti procent hrubých příjmů domácností, teprve v devadesátých letech stoupl podíl na osm procent. Přesto existuje mezi Čechy a Francouzi velký rozdíl. Ve…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
