V jakém roce bude rozšířena Evropské unie? O kolik zemí? Jsou Češi v čele pelotonu, který míří do Bruselu, nebo až na jeho chvostu? To je pouze hrstka témat, která se stala chlebem vezdejšího tisku. Stačí zalistovat novinami pár měsíců nazpátek. Jakmile se kterýkoli úředník z Bruselu jakkoli spekulativně či v náznaku zmíní o jakémkoli datu, následuje smršť analýz a komentářů: Co tím myslel? Chtěl tím jen cosi naznačit, nebo nás přímo varovat? Jen málokoho přitom zajímá, co vlastně - a hlavně kdo - o případném rozšíření EU rozhoduje. A nejde jen o hierarchii v západní Evropě, kde je třeba rozlišovat mezi silou slov a názorů jednotlivých členů Evropské komise, ministrů Evropské rady a národních vlád. Nejdůležitější otázka spojená s EU dnes může znít i jinak: Má organizace, která je ztělesněním myšlenky bezpečnosti a blahobytu v poválečné Evropě, vůbec šanci přežít současnou vládu levice ve většině členských zemí? Stále více věcí nasvědčuje tomu, že ne tak docela.
Egoismy v Unii
Když Evropské společenství a postkomunistické státy na samém počátku devadesátých let uzavíraly smlouvy o přidružení, všichni zdůrazňovali, že se nejedná o obyčejné ekonomicko-obchodní dohody, ale že jde o projev úsilí o sjednocení kontinentu. Obě strany předpokládaly, že bude pokračovat ekonomická integrace a politická i kulturní spolupráce. Zvláštní místo mělo zaujímat „doučování“ z lidských práv, demokratických institucí a pluralismu. Zdálo se, že podobnou filozofií se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
