Je asi přirozené, že některé literární látky se stávají obětí nutkavé potřeby dramatizátorů a inscenátorů. Ti, kteří touží vidět své oblíbené hrdiny oživené, vytáhnout je z knižní existence před kameru nebo na prkna a jejich dialogům promlouvat ústy známých herců. Možná si představují, že teprve pak, na plátně nebo v televizi, nastává pro tyto příběhy a děje plnohodnotný život. Film, divadlo i televize potřebují sice stálou infuzi od literatury, ale je to vždy „nebezpečná známost“. Její úspěch totiž nezávisí jenom na tom, jak je kdo do druhého zamilovaný nebo - v horším případě - jak kdo umí flirtovat.
Předminulý týden se obětí jedné takové touhy stala zřejmě vrcholná novela Josefa Škvoreckého Legenda Emöke. Převedena do televizní inscenace (režisér a scenárista Vojtěch Štursa) by mohla sloužit jako dokonalá demonstrace neplatnosti Lomonosovova zákona o zachování energie. Co v ní vlastně zbylo z toho sugestivního faulknerovského Škvoreckého textu, jehož obsah je souzvukem marnosti, pomíjivosti, krachu jedné rozumářské iluze a zároveň tajemství, milosti a pokory? Jako by v televizi prošla lobotomií, po níž z ní zůstal stylizovaný lázeňský románek, v němž se elegicky míjejí dva odlišné temperamenty, neboť se během výletu v lese zcela neshodnou na několika eschatologických problémech. Zbytek byla bakalářská komediální manýra, jíž podlehla i slavná, v televizi nepochopitelně redukovaná závěrečná scéna ve vlakovém kupé.
Tajemná Emöke se v novele vynořuje jako …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
