Jedním z konstantních rysů ve vyhraněném naturelu režisérky Věry Chytilové je její uštěpačná ironie v pohledu na mužské pokolení, za což bývá osočována z feminismu. Neprávem, neboť vůči ženskému světu je neméně nabroušená a sršatá. Ve vyostřené konfrontaci s opačným pohlavím se Chytilová odevždy vymezovala a z těchto střetů těžila inspirační „palivo“ k roztápění své tvůrčí temperatury.I v novém filmu Pasti, pasti pastičky podrobuje mužský i ženský rod útočné, nemilosrdně břitké kritice. Tentokrát, inspirována skutečným případem z černé kroniky (znásilněná zvěrolékařka vykastrovala své znásilňovače), si režisérka posvítila na mužské pohlaví jako na nebezpečný, samolibě zneužívaný „nástroj zla“, který si zaslouží exemplární potrestání. Srovnání mechanického vyklešťování vepřů v úvodu filmu s týmž zákrokem, provedeným později stejnýma ženskýma rukama na dvou násilnících, je drasticky výmluvnou analogií.
Špinavý sexus
Hlavní komediální dvojice pachatelů - a posléze kleštěnců - svými činy ve filmu zas tolik nešokuje ani nepohoršuje; v choulostivých, do krajnosti dovedených scénách rozehrávají sexuálně dráždivou, občas nechutně lascivní zábavu. Tedy nikoli přísná moralistní lamentace nad úpadkem, lidskou špatností a zlořádem zkaženého světa, ale ztřeštěná dvojsmyslná taškařice, která nechce znát míru (připomeňme jen třeba přenášení amputovaných pohlavních orgánů, jež skončí usmažené na pánvi, nebo nákup podpůrných erotických aparátů či patálii s deflorací naivní milionářské dcerky atd.).Kriminální sexuální přečin posloužil Chytilové jako provokativní zápletka, skrze niž rozevřela karikaturní (pohříchu vulgárně zjednodušený) vhled do dnešní „apokalyptické“ situace v Čechách: dominuje v ní zbohatlická podnikatelská elita (reprezentovaná výstředním snobem Bachem v podání Milana Lasici), která drží ve svých rukou ekonomickou i politickou moc. Za své vzaly základní mravní hodnoty a zásady slušnosti, korupce pronikla i do ekologického úsilí. A vrcholem je bezostyšný uživatelský sex, s nímž se kupčí ve všech sférách.Postavy rozřazené do dvou nepřátelských táborů slouží striktně vytčeným režisérčiným záměrům: v pověstném souboji pohlaví jsou muži prezentováni jako nadřazení „páni tvorstva“, pohlavně však selhávající (buď jsou impotentní, nebo zbaveni mužství), a ženy jako jejich agresivní, sexuálně vyzývavé a neukojitelné partnerky. Tělesná vzájemnost mezi nimi pak nabývá komicky pokleslé podoby: buď jako zparodovaná nádeničina manželského sexu poslance Dohnala (Miroslav Donutil), nebo jako blazeovaný rutinní avanturismus záletného architekta Laciny (Tomáš Hanák). Mrazivým komickým skečem je i sám delikt znásilnění, který s amatérskou neobratností spáchají jen tak z hecu, pro posílení sebevědomí, oba jmenovaní společnými silami.
Pohlaví na revanš
V takto vymezeném bojovém poli není místo pro nikoho, kdo do něj nepasuje. Jediná odlišná osoba, znásilněná mladá veterinářka, je vyobcována jako obtížný element. Lence jako postavě byla dána šance stát se dramaticky silnou hrdinkou v opozici. Na ni jedinou je v autorské patronaci pohlíženo se vší vážností, bez groteskního zkreslení, navíc jí jako postižené oběti bylo uděleno satisfakční právo na úskočnou odvetu. Ona je i tlumočnicí režisérčiny ostré společenské obžaloby (nesentimentální, emancipovaný projev herečky Zuzany Stivínové konvenuje řízné osobnosti Věry Chytilové). Bohužel se z ní stala postava jen účelově „použitá“ a poté odsunutá na okraj, aby nepřekážela - nejen svým svůdcům ve filmovém ději, ale ani aby nezatěžovala autorské úmysly.Lenčiny posttraumatické pocity jsou naznačeny v několika působivých záběrech. Pouze jedinkrát ji kamera zastihuje o samotě: po znásilnění, ve chvíli, kdy se v ní zrodí nápad na krvavou pomstu, dostává její tvář v démonickém podhledu výraz rozběsněných pomstychtivých Erinyí, jež nestojí ani o sympatie, ani o soucit.Vlastní kastrační zákrok Chytilová diskrétně obešla zástupným symbolickým záběrem luny v úplňku. Stejně i Lenčino následovné rozrušení je obrazově evokováno při její jízdě autem z inkriminovaného místa noční krajinou, nad níž se klene dramaticky rozervané nebe. Tady se rýsovaly náznaky pro vnitřní osobní téma figury, které však zůstalo nerozvinuto. Z Lenčina potenciálního dramatu zbyla jen skandální causa, postupně rozmělňovaná crazy-scénkami, škodolibě žertujícími na konto bolestivých útrap a zraněné ješitnosti kastrátů.Až teprve v závěrečném veřejném protestu „proti všem“ se dostane Lenka ke slovu a sama uprostřed davového zmatku vykřičí hystericky svou pravdu do očí konkrétním viníkům. I v hrubém obrysu je Lenka strhující postavou, která vyniká i ve výrazné herecké interpretaci - vedle ostatních figur, které ve zpovrchnělé parodii na reklamně křiklavou exkluzivitu a bezduchou tupost nepřesahují modelové schéma (estrádní komediantství Miroslava Donutila, stylizovaný, už odžilý „sklepácký“ projev Tomáše Hanáka, Davida Vávry, nápadně toporné neherectví Luďka Svobody atd.).Netřeba konkrétně dokládat, jaké pohnutky Chytilovou v jejím filmu vytočily ke zlobě a znechucení z vezdejšího stavu. Spíš se vtírá otázka, co způsobilo, že při tak vypjatém nasazení nejsou „Pasti“ víc než tendenčním mementem vyhrožujícím totální „zkázou“, a proč k hlubší podstatě jevů a ke kořenům daných problémů nedosahují.
Pasti, pasti, pastičky. 1998, scénář Věra Chytilová, Eva Kačírková, Tomáš Hanák, David Vávra, Michal Lázňovský, režie Věra Chytilová, dramaturg Martin Bezouška, kamera Štěpán Kučera, hudba Jiří Chlumecký, střih Ivana Kačírková, kostýmy Tereza Kučerová, hrají Tomáš Hanák, Miroslav Donutil, Zuzana Stivínová, Eva Holubová, Luděk Svoboda, Milan Lasica aj
Autorka přednáší na FF UK.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
